O dvou dívkách

Přišli ke mě dnes v noci dvě krásné, ale trochu zvláštní dívky.

Jedna byla celá v bílém, zlaté vlasy, a v očích tolik radosti a života až se mi hlava zatočila. Její úsměv byl naděje a rozvernost. A její krása nesmírná.

Ta druhá byla jak jinak v černém. Vlasy jako noc a oči modré trochu chladné ale zároveň zvláštním způsobem uklidňující. Když ta se úsmála byla v to jistota. I ona byla ale krásná. Jen trochu jiným způsobem.

Obě natáhli ruku a vyznali mi lásku. Obě chtěli abych s nimi odešel a zůstal. Každá z nich ale jákala jinak a já si měl vybrat.

Ta bílá pravila: "Já jsem to po čem každý touží. Já jsem všude, v listech stromů, stéblech trávy a dokonce i v Tobě. Ukážu ti tisíce zázraků zrození. Ukážu ti takovou nádheru jakou lze spatřit jen semnou. Jen postačí si ji uvědomit a chtít ji vidět. Poznáš i soustu smutku a bolesti, ale takové bez které nemá žádná krása smysl. Budeme spolu dlouho. Budeš mě milovat a lpět na mě jako na ničem jiném."

Ta černá pravila: "Nabízím ti klid. To je to po čem opravdu toužíš. Jestli je ona ve všech věcech tak věz že já nakonec také. Nabízím ti jistotu bez bolestí, smutků. Už žádné nemoci, deprese. S tím udělám konec. Budu stále s Tebou už na věky a nikdy tě neopustím."

Vlatně nevím proč jsem si vybral tu v bílém. Možná proto že mi to přišlo správné? Hrozně mne lákala ta druhá. V poslední době toho bylo tolik že její nabídka klidu byla až neuvěřitelná. Vlastně jsem už k ní natahoval ruku ale pak jsem si to na poslední chvíli rozmyslel. Ta radost v očích té bílé, byť byla spojena s nejistotou jako by jste lezli po nějakém krásném ale vratkém útesu ta mne asi přesvědčila.

Ještě jsem se otočil na tu druhou. Chtěl jsem vědět jestli je naštvaná nebo smutná. Ale ona se na mne jen usmála s tou jistotou ji vlastní a pravila:
"Netrap se semnou lásko, já vím že budeme nakonec spolu. Vrátíš se ke mě až ona tě opustí. Každý se nakonec vrátil..."

Ta v bílém se zatvářila jako by jí někdo udeřil ale nedala se:
"On tehdy ... On se ke mě vrátil od Tebe.. to už jsi zapoměla?"

"On byl boží syn.." Pravila ta druhá. "A je to tak dávno že tomu dnes stejně nikdo nevěří.."

V tom mne vzala ta co jsem si ji vybral rozlobeně za ruku a odváděla mne pryč.
Po chvíli jsem se osmělil a oslovil ji. To už měla v očích zase tu radost pro kterou jsem si ji zamiloval.

"jak to myslela že mne opustíš? Ty semnou nebudeš napořád?"

"Netrap se tím..." řekla jen. "máme na sebe spoustu času, tak si mne pořádně užívej a nekažme si to myšlenkami na budoucnost"

Ten stín který jsem zahlédl v její tváři mne trochu znepokojil a připoměl mi tu druhou. A tak jsem se zeptal:
"odkud se znáte? mám pocit že Vás něco spojuje?"

"je to má sestra" Odvětila pomalu... "jsme tak rozdílné a přesto... přesto ani jedna z nás by bez té druhé nebyla ničím"

"a pojď už..." dodala "plýtváme Tvým časem"