Usínám...

Usínám. Můj dech se zpomaluje a myšlenky vytrácejí. Propadám se do bezedné propasti spánku. Nevnímám utichající zpěv ptáků ani příjemné teplo zacházejícího slunce. Ležím schoulená do klubíčka u kmene obrovského letitého dubu, jehož kůra připomíná tvář starce naprosto bezbranná a oddaná svému okolí. Nádherná nedotknutá příroda, měkký mech, mohutná šeptající koruna. Temná obloha a měsíc jako jasné oko, které na všechno dohlíží. V okamžiku může ukončit můj život. Jediným šlehnutím blesků, který na vteřinu ozáří celou krajinu utopenou v půlnoční modři. Velkou bouří a prudkým deštěm, jehož kapičky ledové jako sama smrt mi začnou stékat po tváři a objímat mě pažemi prokřehlými jako chladem i strádáním, které nezažily jiný výjev než-li smrt, kdy člověk nebo jakýkoli jiný tvor uvízne v těch rukou a nikdy se z jejich sevření již nevyprostí.
Nebo sníh a mráz, ti dva poslové zimy, kteří se spojí a své po létě znovu získané síly obrátí proti všemu živému s jediným úmyslem - zabít. Sněhové vločky, jaké krásné, když se na ně díváš skrze zavřené okno, ale jaké vražedné, když ti pomalu padají na tvář, tají a mění se v kapičku vody, kterou ti pak mráz přimrazí k tvému obličeji jako diamant, slzu samoty a utrpení.
Vítr rozfouká všechny naváté závěje do stran a ani jej nezajímá, že na mechu leží život hodný ochrany a péče, protože jinak chřadne, až úplně vyhasne a po dubem, který toho již tolik zažil zůstane jen malá kapička rosy jako památka na život, který už není.
Ale příroda nechtěla, abych se už neprobudila, a tak se svítáním a ranní mlhou otevírám oči a pozoruji krásy nového dne uprostřed hlubokého lesa.