Pád pyšné královny - 4.část

„Zdravím tě, královno nočních přízraků. Buď vítána na naší sešlosti. Stejně tak tvůj doprovod,“ pronesl slavnostně a kývl i na Lilian. Ta zírala někam jinam.

*Lilian*
Ďáble, oni jsou tam i děti! Jak jen mohli? Pozorovala jsem zřejmě dva sourozence, děvčátko a chlapečka, jak se k sobě choulí uprostřed klece. Všimla jsem si upíra, který seděl na jednom náhrobku v sexistické poloze a sledoval je chtivým pohledem. V podstatě na nich visel očima. Oběma dětem stékaly po tvářičkách slzy, slyšela jsem i tichý vzlykot.
Nejhorší na tom bylo, že nikdo z dospělých jim ani nevěnoval pozornost. Ale můžu jim to v jejich situaci vyčítat?
„Copak? Vy děti nerada?“ ptal se mě přidrzle pořadatel.
„Jste zrůda…“ špitla jsem vztekle.
Bestiář se zaraženě podíval na Antionette.
„Ta holka má smysl pro humor,“ pokrčila rameny.
„Proč jste jí sem, má paní, přivedla?“
„Viděl si její reakci, když viděla ty děti?“ tázala se. Přikývl. „Tak právě proto.“ Ona se umívala tím svým chlípným způsobem. Někdy jsem jí opravdu nenáviděla. Její smysl pro zábavu se rozhodně neshoduje s mým.
„Stále stejně krutá,“ prohlásil Vilém. „Ne-li víc.“ Zachechtal se. „A stále stejně okouzlující.“

*Antionette*
Snažil se mi zavděčit, proto jsem mu neodpověděla a zamířila pryč. Rozhodně nehodlám strávit dnešní večer mluvením o nesmyslných věcech. Abych pravdu řekla, docela mě překvapil malý počet přítomných. Minulý rok byla návštěvnost mnohem vyšší. Nebudu se tím zabývat. Mou pozornost stejně upoutalo něco jiného a velmi vyzývavého.
Sice jsem si chtěla prohlídnout klec, ale teď už ne. Odklonila jsem svůj směr. U nedalekého stromu, jenž rostl mezi hroby, se o jeho kmen opírala jakási upírka. Sledovala mě očima. Sjížděla po mé postavě. Olízla si rty a kousla se do rtu. Na sobě měla pánské bílé kalhoty a černou košili, která byla spojená jen jedním knoflíčkem někde uprostřed. Jasně jsem viděla, že nemá žádnou podprsenku. Bez zaváhání jsem ji popadla zezadu za krk, přitáhla si ji k sobě a začala nenasytně líbat…

*Lilian*
K čemu mě tu potřebovala? S opovržením jsem se dívala, jak jde za nějakou upírkou. Děvka jedna, ulevila jsem si v duchu. Když byla pryč, dovolila jsem si jí nadávat. Přeci jen má teď na práci něco mnohem zajímavějšího, než aby se starala o mé myšlenky. Nikdy si nejsem úplně jistá, kdy je čte a kdy ne. Osaměla jsem. Musím se přiznat, že s ní jsem se cítila pořád líp než takhle samotinká.
Jak dlouho jí to bude trvat? Bože, co mám dělat? Sledovali mě… Cítili mojí slabost, nerozhodnost. Musím rychle něco udělat, nebo jsem v háji. Vzít nohy na ramena? To nebude nejlepší nápad vystavovat jim záda.
Zhluboka jsem se nadechla. Odvahu, statečným štěstí přeje. Doufejme. Přes veškerý odpor jsem si sedla vedle toho sexistického upíra, co sledoval sotva šestileté děti. Musím zapadnout. Opadlo ze mě pár pátravých pohledů.
„Máš rád děti?“ dala jsem si velice záležet, aby z mého hlasu nepoznal nechuť. Zkoumavě si mě prohlédl, ušklíbl se a odpověděl: „Dětičky jediněěěě,“ skoro vrčel. „Chceš se jít projít?“ navrhl nevinně. V očích – upřených na má prsa - se mu blýsklo.
„Eh.. no.. ani ne.“
„Tak proč jsi sem kurva přišla?“ Co mu na to mám asi odpovědět?
„Obdivuju upíry, co mají rádi děti…“ Inteligentní.
Pozvedl obočí.
„Fakt? Někoho takovýho jsem ještě nepotkal,“ řekl překvapeně.

*Antionette*
Pane jo, ta skvěle líbá. Vždycky se provokativně odtrhne a pak se mi znovu vrhá na rty. Zajíždím jí rukou pod její sametovou košili. Jedu po jemňounké kůžičce, takovou prostě chlap mít nemůže, přes její mírně vystupující žebra. Touha mě dočista rozpaluje, stejně tak jí. Ani její ručičky nelení a vydaly se na průzkum po mých zádech a níž. Sklouzávám jazykem na její krk a prsty si začínám hrát s její vztyčenou bradavkou. Prsa má menší, ale o to pevnější.
Někdo nás sleduje. Stojí o několik metrů dál, zahalený v černém plášti. Nevěnuju mu pozornost, jestli se chce dívat, budiž. Já s tím problémy nemám. Jen mi na něm něco nehrálo, ale tím už jsem se nezabývala.
Ta holka to opravdu umí. Zrychluje se mi dech. Rozepínám jí jediný knoflíček a jazykem pokračuji dál v cestě. Líbám ji, pomalu se přibližuji k ňadrům. Mírně ji kousnu, čímž prorazím lehce kůži a z ranky vytéká krev. Potichounku vzdychá. Nechávám kapičky stékat, naštěstí stékají přesně tam, kam jsem měla jazykem namířeno. Její krev chutná výtečně.
Upírka se nemůže udržet, chytá mě za hlavu a znovu mě líbá. Bříšky prstů pravé ruky mi pokládá na koleno a dotykem ne dotykem se dostává pod mé šaty. Chvěji se. Pronikám jí jazykem do jejich úst a hrajeme hru jazyků.
Neznámý nás nepřestal sledovat. Zkusila bych se mu napojit na myšlenky, avšak nynější situace mě příliš zaměstnávala a rozhodně jsem se nechtěla rozptylovat.

*Lilian*
Najednou se ozval tleskot onoho pořadatele. Žádal pozornost.
„Dámy a pánové, pojďte blíže, přivítejme zde první atrakci dnešního večera.“
Upíři se hromadili kousek od klece. Viděla jsem, jak tam něco nesou. Chci to vidět nebo ne?
„Pojď, jdeme,“ chytnul mě za paži upír a táhnul mě tam. Protáhl nás do první řady. Dva upíři právě pokládali na zem mohutný železný skřipec, na němž byl připoután bezvládný polonahý muž… Ne, to snad ne! Byl to vlkodlak. Okovy se mu zařezávaly do zápěstí i do nohou. Vilém přijal od jednoho upíra kýbl s vodou. Chrstnul mu jí do obličeje. Ať se neprobere, přála jsem si. Mé přání zůstalo nevyslyšeno. Pomalinku se probouzel.
Zajímalo by to Antionette? Tady už se nejedná o „nevinou zábavu“. Tohle by mohlo znamenat mnohem více. Oni zajali vlkodlaka! Chápete to? Navíc mu chtěj, ani nechci vědět co provádět.
Předpokládala jsem, že zrovna teď musí být v tom nejlepším. To není zrovna nejideálnější doba. Prokristovy rány, vždyť je to královna. Přece v té hlavě něco má. Tohle nesmí dopustit.
Vilém vytáhl z pouzdra dýku, které mu viselo kolem pasu. Snad mu nechtějí… ne, prosím ne. Významně se s dýkou otočil kolem všech přítomných. Muž ho vystrašeně provázel pohledem, dokud se Vilém neotočil přímo na něj. Uhýbal pohledem, jako by mu chtěl uniknout. I jemu došlo, co mu chce udělat.
Vilém k němu přikročil a přiložil dýku na jeho holou hruď. Udělal mu řeznou ránu až k pupíku. Muž sebou začal škubat. Zvíře v něm se pokoušelo dostat na povrch. Svraštil obočí, zavřel oči, jak ho usilovně usměrňoval. Když se promění, ani nechci zjistit, co se stane s už tak těsnými okovy.
„Vlčku, vlčku,“ prozpěvoval si Vilém. „Ty chlupáčku, koukej se proměnit!“ Jeho hlas se roznášel tichým hřbitovem. Jenže k němu se přidal ještě jiný zvuk vycházející od stromu, kde zmizela Antionette. Byl to slastný výkřik. Nikdo jiný si toho však zřejmě ani nevšiml. Všichni úpěnlivě čekali na proměnu vlkodlaka, která pomalu začínala.
Obličej se mu protahoval, ústa měnila v tlamu, tělo nabývalo rozměrů, oblečení se roztrhalo. Chtěla jsem se dívat jinam, ale jako uhranutá jsem pozorovala vlkodlaka. Vyl bolestí, kňučel. Místa, kde se mu pouta zařezávala do kůže, už nevydržela a kůže praskala. Rozhlédla jsem se po přítomných. Jejich oči sledovali s pobavením, s výsměchem, se zvláštním uspokojením hrůzný výjev jako nějaké loutky. Skoro jako v transu. Náhle se krajinou rozneslo vytí ze vzdálených kopců, vytí, jenž rozhodně nepatřil lecjakému vlkodlakovi. Vytí, jež odpovídalo na úzkostlivé nářky svého blízkého. Blíží se…

*Anthony John Forrestal*
Byl jsem vychováván svým otcem. Matka umřela po pěti letech, kdy jsem spatřil světlo světa. Vlastně se ani neví, na co přesně skonala. Otec říkal, že nikdy neoplývala zdravím, skoro neustále churavěla. Nemohl jsem se nezbavit dojmu, že se tím mému otci Charlesovi ulevilo. Už se přece nemusel o nikoho starat, tedy až na mě. Nevím, zda jsem pro něj byl zátěží, či ne. Někdy to vypadalo tak, jindy onak. Podle jeho nálady. Občas mě brával sebou na lov, učil mě jezdit na koni, střílet z luku, bojovat s mečem… Na ty časy vzpomínám rád. Ale jsou tu i takové, na které bych nejraději zapomněl.
Jednou na večer jsem vešel do jeho pracovny bez zaklepání. Pokojem se linul příšerný puch. Kouř z doutníku smíchaný s těžkým parfémem. Parfémem děvek. Tím v mých očích poklesl hodně hluboko. Nejhorší bylo, když se mé oči střetly s tou, která měla vyhrnuté sukně. Ten pohled! Ta zvrácenost, posměch! Na mou dětskou dušičku to hodně zapůsobilo.
Člověk postupem času ztrácí růžové brejle, jimiž shlíží na svět. Já je ztratil příliš brzy. Otec se měnil. Sledoval jsem jeho vlastní zhoubu. Pil víno, děvky u nás byli pečené vařené a o mně přestal mít jakýkoliv zájem.
Nenáviděl jsem ty kurvy! Některé se ke mně snažily chovat mile, starat se o mně. Já jim však dával najevo jasný pohrdání. Možná kdybych nevěděl, co provádí s mým otcem… Ale já to věděl. A tak jsem pomalu začal opovrhovat ženami.
Pak můj otec umřel a já už jsem byl natolik zralý, abych převzal panství. Měl jsem věk na ženění, ale já se nedokázal přenést přes svůj odpor. Největší jsem nakonec cítil na sebe samého. Po Charlesovi mi zbylo hodně peněz, víte a já propadl stejné závislosti jako on! Jaký otec, takový syn. Krev se nezapře.
Stávala se ze mě troska. Smilnění s děvkami, vlastně se mi hnusily čím dál víc. Jenže otupělost z alkoholu mi nedovolovala smýšlet nějak logicky.
Až můj stvořitel, upír, mi pomohl. Jakmile jsem se stal upírem, už jsem netoužil jen po chlastu a sexu. Chtěl jsem objevovat svět. Poznávat s mými nově nabytými smysly okolí, dokonce i lidi. Leandr mě ve všem podporoval.
Občas jsem se ho ptal, proč proměnil mně. Vlastně ho překvapilo, že jsem si pamatoval na dřívější život. Prý už nechtěl tvořit další své děti, ale jakmile mě spatřil, nemohl jinak.
Vyprávěl mi o nějaké upírce, co kdysi stvořil a která se mu zrovna nevyvedla. Jak jsem se s ním sbližoval, nedokázal jsem přijít na to, proč se tak stalo. Leandr zastupoval snad všechny LIDSKÉ vlastnosti. Ty dobré myslím, avšak dokázal být i zlý. Nejvíce mě udivoval malý počet upírů, které stvořil…
Žil jsem s ním, putoval po světě. Možná bych mohl říct, že mi byl otcem, kterého jsem nikdy neměl. Ale nebyla by to pravda. Jak roky a desetiletí plynuly, ani si už moc nevzpomínám, stával jsem se konečně vyspělým upírem. Dospěl jsem rychle, podle Leandra až příliš. Tušil jsem svou moc. Takhle silný jsem se v životě necítil. Vyrovnal jsem se Leadrovi, ba víc. Však on už měl taky svůj věk. Občas jsem v jeho očích viděl obavy, když se na mě díval. Nechápal jsem.
Čas plynul a my se čím dál více doslýchali o nové královně upírů. O jejích praktikách, krutovládě, necitelnosti, krvechtivosti… Ve výčtu jejích vlastní by se dalo pokračovat ještě dlouho. Nejsem si zcela jist, zda by se tam našlo něco k jejímu prospěchu.
Leandr nerad mluvil na toto téma. Až po pár dalších desetiletí mi prozradil, co po dlouhou dobu skrýval. Prý se styděl, jak dokázal stvořit něco takového. Byla to ona upírka. Vyprávěl mi, jak byl svědkem jejího dospívání, sledoval, jak se z ní stává to, co je a nedokázal tomu zabránit. Proto se bál i o mně. Jeho nedůvěra mě mrzela.
Věděl jsem, že tráví dlouhé večery přemýšlením. Mohl jsem se jen domnívat, nad čím tak usilovně přemýšlí. Stárnul, nemyslím na těle, ale na duši. Podával mi o ní stále více informací, různých postřehů. Vypověděl mi o spojení, které ona provozuje. Nabýval jsem dojmu, že touží po tom, abych ji zabil? Sesadil? Napravil? Něco, čeho on sám nebyl schopen.
„Anthony,“ zavolal si mě jednou k sobě. „Mám tě rád a ty to víš. Musím napravit svou chybu…“ odmlčel se. „Nechávám na tvé svobodné vůli, jestli chceš jít se mnou nebo odejít.“
Bez zaváhání jsem odpověděl: „Jistě že půjdu s tebou.“
„Dobrá, ale musíš mi slíbit, že ať se stane cokoliv, nebudeš do toho zasahovat.“
„Ale -“ začal jsem, ale on mi rukou naznačil, abych byl zticha.
„Žádné ale. A je tu ještě jedna věc. Víš, jak jsem ti povídal, že se dokáže spojit s ďáblem? To se ode mě nenaučila. I kdybych to uměl, nenaučil bych jí to. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli třeba si někdy… nepocítil nějaké spojení… něco jako ona…“ Ve tvářích se mu rozzářil život s nadějí. Chvíli jsem se mu díval do obličeje, až jsem sklopil oči k zemi. „Bohužel ne.“
Povzdechl si. „Škoda,“ zamumlal po tichu. „Nevadí,“ narovnal se a pokusil se o chabý úsměv.
Vypověděl mi o plánovaném srazu konaném na hřbitově…

*Půlnoční kočka*
Setkáni na hřbitově. Už dávno jsem se rozhodla, že tam půjdu. Převlečená jako upírka, což mi jde výborně. Jen tak někdo neobjeví mou pravou identitu. Setkání všech těch krvelačných zrůd mi přišlo rozhodně riskantní. Vždycky jsem se starala o vyvážení Vah dobra a zla. V poslední době Váhy zla nabývají na síle. A kolují různé zvěsti.
Jsem jejich postrach. Nikdo z lovců není tak dobrý jako já. Vlastně ani nevím, proč přesně tam jdu. Cítila jsem v kostech, že se stane něco hodně důležitého. Nebo alespoň zajímavého. Vím o tom, jak někdo vraždí upíry. Tato zvěst se ke mně dostala. Někdo mi šlape do řemesla. Zabývám se tím už dlouho. Jsem blízko rozuzlení… alespoň doufám.
Míhala jsem se lesem ve své vlko- spíše kočičí podobě. Černá jako uhel, rychlejší než vlkodlak, s průzračně modrýma očima… Spěchala jsem.

*Antionette*
Na vrcholu našeho vzrušení společně s neznámou upírkou vykřikneme. Tajemný muž někam zmizel. Chvíli setrváváme v objetí v doznění našeho orgasmu. Na hřbitově je podivné ticho. Najednou se k nám dostanou podivné zvuky, jakoby kňučení, nářky, vytí vlkodlaka. Ďáble, co ti kokoti zase vymysleli?
Raději to půjdu omrknout. Zarazila jsem se vykročenou nohou, protože k nám dolehlo další vytí. Odjinud! Zdáli. To vytí… jsem moc dobře znala. Zavrčela jsem. Sám Juraj a vsadím se, o co chcete, že není sám.
„Super,“ odplivnu si. Člověk se na okamžik oddálí a co se nestane.
Dorazím k menšímu hloučku, uprostřed něhož je skřipec s vlkodlakem. Všichni přede mnou ustoupili. Správně vycítili mé rozpoložení. Chlupáčkovi jsou pouta nějaká těsná. Skuhrá bolestí. Tupci, mohli s ním udělat něco zábavnějšího?! Bestiářům vždycky chyběla fantazie.
Vilém se ke mně obrací. V očích se mu leskne strach a tichá prosba. Klekne si přede mnou, uvědomuje si chybu. Otevírá pusu, snad chce něco říct, ale z jeho úst nevychází žádný zvuk.
„Idiote!“ zahřmím. „Když chceš mučit takhle veřejně vlkodlaka, tak po něm zahladím stopy. Cožpak nevíš, že jsou spolu spojení? Vsadím se, že jste ho chytili ve vlčí podobě!“
Plazí se. Dotýká se mých nohou. Jak může být někdo tak blbý? Přítomní se střídavě dívají na mě a do země.
Parádní situace. Míří sem rozzuření vlkodlaci. Utíkat nemá cenu. Tohle někdo ošklivě odskáče.
Navíc ti lidi v té kleci. Vlkodlaci byli vždy spíš ti dobří. Co teď? Čerte raď. Na přemýšlení jsem neměla moc času. Na druhém konci hřbitova k nám kráčela skupina vlkodlaků ve své vlčí podobě. Skákali přes náhrobky, vrčeli. Cenili zuby. Oči podbarvené rozzuřenou červení a na zem jim odkapávaly sliny. Působivé.
Kousek od nás se proměnili do své lidské podoby. Napočítala jsem jich patnáct plus mínus. Nevypadali zrovna, že by přišli na přátelské popovídání. Z jejich řad vystoupil Juraj. Vypadal skoro tak, jak jsem si ho pamatovala. Na sobě měl hnědou rozepnutou koženou vestu a černé volnější kalhoty. Krk ověšený různými řetízky. Našlapoval ke mně bosýma nohama.
Upíři kolem couvali za mě. Hrdinové, povraždit je! Stála jsem vedle spoutaného vlkodlaka a čekala, než dorazí úplně ke mně. Zarazil se přede mnou. Delší hnědé vlasy mu rozcuchaně odstávaly od hlavy. Moc dobře jsem věděla, proč jsem si ho vybrala do postele. Jaká rána pro něj byla, když jsem ho pak opustila. Hmmm, dala bych si znova říct.
Zarazila jsem své myšlenky, protože jeho tvář nesvědčila o tom, že myslí na to samé co já. Nemám mu to za zlé.
„Pusť ho,“ řekl celkem klidným hlasem.
„Viléme!“ zařvala jsem. Vilém pomalu spěchal, neotáčela jsem se na něj, pořád jsem upřímně pozorovala Juraje. Objevil se po mém boku a trošku roztřesenýma rukama začal odpoutávat vlkodlaka.
„Neudělá mi nic, že ne?“ ptal se skřehotavě Juraje. Vlkodlak byl v takovém stavu, že jeho otázka mi přišla skoro nemístná. Pozměnila jsem názor, když vlkodlak napůl odpoutaný opět ožil. Začal sebou šít. Hlavu zakláněl a slabě vyl. Hruď se mu nadýmala. Pak upřel krvechtivé oči toužící po pomstě na Viléma. Vycenil na něj zuby.
Vilém povolil poslední okovy a rychle couvl za má záda jako nějaký strašpytel. Vlkodlak napůl spadl, napůl seskočil ze skřipce. Otřásl se a chtěl vykročit kolem mě, ale Juraj zavrčel. Vlkodlak zakňučel a vydal se ke smečce čekající opodál.
„Tohle je začátek války, Antionetto?“ ptal se smířlivě. Proč je tak neuvěřitelně nad věcí? Vytáčelo mě to. Mé jméno přes jeho rty vyklouzlo s menším nádechem zahořklosti.
„Proč by měl?“