Ulice

"HEEJ!! Tak dělej, na co tam tak dlouho čumíš? Sakra už!!"

Zase na mě řvou. Volají na mě jak na nějakýho blbýho čokla. "Seru vám," mám chuť zařvat.
Místo toho sklopím hlavu a jenom hejknu "Nojo porád, dyť už jdu."
Strčím ruce do kapes, otočím se, zvednu pravou nohu, položím jí na chodník, opakuju to i s levou nohou... Sakra, prostě jdu. Jdu dlouhou nekonečnou ulicí a hledám místo, odkud na mě volají. vypadá to, že se mi zase schovali.
"Tak co to má bejt, krucinál?" řvu. "Co tohle je?"
Vždycky mě někde zavolají a pak se schovají. Blbečci. Copak si myslí, že nemám na práci nic jinýho, než je pořád hledat?
Vlezu do obchodu a nenápadně přes výlohu sleduju ulici. Předopkldám, že když mě neuvidí, tak vylezou. No, a to právě nastane moe chvíle, protože pak vylezu i já a z plna hrdla ji řeknu, co si o nich myslím, takhle na mě pořád volat...
...
Ulice je úplně vyliděná. Asi mě viděli, jak jsem šel do obchodu, protože nevylezli. Ani jeden. Ale o jejich existenci nepochybuju, však oni se jednou ukážou...

Ulice je úplně vylidněná. Asi mě viděli, jak jsem šel do obchodu, protože nevylezli. Ani jeden. A už je tma.
Vedle mě stojící lampa vydává zvláštní světlo. Rezonuje mi v žilách, tlačí na moje vnitřnosti, jako by mnou chtělo projít... Ulice se zdá delší než kdy předtím. Domy se rozestupují a já upadám do sladké nevědomosti...