Jejda strejda

Teď už v teple. Konečně, oddychla si. Ty hodiny venku byli nekonečný. Zima mi prolejzala snad až do morku kostí. Začíná mnou prostupovat hřejivé teplo. Já zas a znovu přemýšlim. Nad životem, nad láskou, nad prokletím, který mě pohlcuje. Ta černota v mysli. Ta tma všude kolem. To všechno a nic. Nepomůže mi zapomenout. Nejde to. Čas to možná vyléčí, ale kdy? Tak sakra kdy!? Opět mě popadá ta nezvládnutelná zuřivost. Ze začátku si jen koušu nehty, pokračuje to mlácením do všeho. A končí to? Ono to nikdy neskončí. Našeptává mi ten zrádnej hlásek v mé hlavě. Chci ho umlčet, ale nevím jak. Opít se? Šílený smích, to si myslíš že ti pomůže? Zas ten hlas. Bláznim, měli by mě zavřít do svěrací kazajky ve vypolstrovaný bílý místnosti. Ano, přesně tam patřím. Do blázince. Smích tentokrát můj. Smích pomatence. Smích vraha. Tam venku bylo to tak jednoduchý, tak dokonalý. Na ten pocit zadostiučinění nikdy nezapomenu. A ty její zelený vykulený oči. Pokřivený úsměv na mé tváři. Jsou chvíle kdy budu litovat, ale teď nikoliv. Mám radost, radost sama ze sebe. Ach, možná jsem měla vymyslet něco delšího a zábavnějšího. Ze zamyšlenosti mě vytrhl štěkot. Dito ke mně! Zavolám na svojí dogu. Přiběhne a vyskočí mi na klín. Jen vyheknu. Proboha co to má v puse? Tak Dito! Dej mi to! Pusť! Brada mi padá hodně nízko. Ruka. To je lidská ruka! No tak to je teda super! Ona je stejná jako já! Stejná krvelačná bestie. To je sice pěkný, ale co teď s tim? Hodit do popelnice? Jo, to by asi popeláři čuměli. Ale co je mi potom? Co je mi potomhle hnusnym světě!?