Arab

Je malá, hrdá, vzpurná a snad i malinko zlobivá, ale je moc krásná. Mladá nepokojná kobylka. Arabský plnokrevník, co chviličku nepostojí. Stále jen poskakuje, hopsá z místa na místo, vyhazuje kopýtky, odfrkává a nazlobeně řehtá, když jí měděnozlatá hříva spadne do očí. To se vždycky rozčílí, začne pohazovat hlavou, zahrabe svou štíhlou, elegantní nožkou v prachu země, zazvoní kopýtkem, pak se postaví na zadní a tryskem vyrazí co nejdál.

Často se mi ztratí z očí a zmizne někde v dálce, až za horizontem pastviny.

Mám ji moc rád. Už delší dobu se snažím tu její pýchu zkrotit. Jenže ona má svou vlastní hlavu. Je paličatá - jako mezek. Já to ale hned tak nevzdám. Mám totiž silnou vůli, trpělivost i zkušenosti. Chci ji ochočit a naučit ji poslušnosti i pokoře. Proto za ní tak často chodím, mluvím na ni klidným hlasem, hladím ji po krku a občas ji i poplácám po zadku. Hned potom ji vyvedu před stáj. To má moc ráda. Jak vyjde ven a uvidí volný prostor, v očích se jí zableskne a je k neudržení. Často se ale splaší a když ji pořádně nedržím, hned mi uteče. Když má náladu, tak spolu jen tak chodíme. Já na ni mluvím, ale jsem ostražitý, protože mi vrtá hlavou, jak to, že si dnes nechala bez řečí nasadit ohlávku. To ji pak držím pevně na uzdě a ve skrytu duše doufám, že dnes přišla ta správná hodina, kdy ji konečně přinutím k poslušnosti. Jednou jsem si myslel, že už to konečně začíná chápat. Byla klidná, poslouchala a já byl nadšený, že už brzy začneme s tréninkem. Chyba lávky, asi to na mě jen hrála a zkoušela mou trpělivost. Zničehonic se mi vytrhla a hurá pryč. Naštěstí tehdy nikam nemohla utéci a tak z přemíry té své nekonečné energie si jen tak nazdařbůh začala obíhat kolečka v ohradě.

Nezlobím se za to na ni. Vím, že to má prostě v povaze, vím, že ji žene nespoutaná touha po dobrodružství a volnosti a že to je v arabské krvi silnější volání, než cokoliv jiného. Zkrátka nechce být nikým ovládána, nesnáší uzdu, povely vůbec nerespektuje a přiznám se vám, že se mi ji dodnes nepovedlo osedlat. Samozřejmě, že to stále zkouším, ale jak ta při tom vyvádí, to nechtějte ani slyšet.

Až do včerejška. Včera mi vyrazila dech. Byli jsme spolu ve výběhu a ona mi zničehonic položila hlavu na rameno a řekla:

„Jsem z toho všeho lítání už nějaká unavená, myslím, že právě přišel čas, abych se konečně usadila a měla děti. Vezmeš si mě?“