Nevědomá stvořitelka

Pozn. Protože tu nejde formátování textu, jsou místa, která by jinak byla psaná kurzívou, označena > <

Odtrhla jsem zrak od lampy za oknem, která proměňovala mlhu kolem sebe v oranžový opar, a upřela ho na svítící obrazovku počítače. Zběžný pohled do dolního rohu mi prozradil, že mám napsaných 142 stran. Dnes už musím ten román dokončit, rozhodla jsem se. I za cenu, že bych psala celou noc a nešla spát. Soustředěně jsem po sobě přečetla poslední slova.

>…v tom nastálém tichu Katrin slyšela jen zběsilý tlukot svého srdce...<

Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem dopsala:

>a děsivou ozvěnu pomalých kroků. Nemusela hádat, komu patří. Věděla to. Srdce se jí na okamžik zastavilo a pak se rozeběhlo ještě rychleji než předtím.<

Spokojeně jsem se napila kafe, které chladlo na dřevěné desce mého psacího stolu. Jak všechno skončí, jsem měla dávno vymyšlené. Teď šlo jen o to, abych vybrala způsob…

>Věděla, že není možnost úniku. Žádný východ, žádná pomoc, žádná naděje. Čekání na smrt z toho bylo to nejhorší. Katrinino tělo se otřáslo další vlnou strachu a paniky. Měla by začít křičet? Stejně ji nikdo neuslyší… Horečnatě se snažila přijít na nějaké východisko. Jakékoliv. Ale myšlenky se jí v hlavě zapletly do pevného klubka a ona nedokázala najít ani jejich začátek, ani jejich konec.<

Sundala jsem prsty z klávesnice a protáhla si záda. Pokusila jsem se představit si, jak bych si cítila na místě Katrin, abych mohla její reakci co nejlépe popsat. Možná kdybych si teď udělala krátkou procházku do lesa, který začínal zhruba dvacet metrů za zahradou, pomohlo by to. V duchu jsem se svému nápadu zasmála. Třeba by jen stačilo dojít si pro víno do sklepa. Znovu jsem se nad tou představou ušklíbla.

>Cítila, jak se jí třesou ruce - bylo jí jasné, že zimou to rozhodně není.<

Zamračila jsem se. Tahle věta mi tam moc neseděla. Pár minut jsem přemýšlela proč, než mi to došlo. Ta druhá část musí pryč, je z toho cítit ironie. A to jsem zrovna nepotřebovala. Smazala jsem slova, která se mi nelíbila a zkusila to ještě jednou.

>Cítila, jak se jí třesou ruce, a nedokázala tomu zabránit. Ztěžka polkla, protože si uvědomila, že neslyší nic než šíleně rychlé tempo svého srdce. Ticho bylo děsivější než pravidelný rytmus jeho kroků. Protože teď neměla ani ponětí, kde ten muž je…<

Tady jsem zastavila. Chtělo to moment překvapení. A byla jsem si jistá, že Quin - totiž můj románový zabiják - ho byl schopný. Dokonalý profesionál… přesně tak, jak jsem si ho napsala.

>Ucítila na tváři lehký dotek a s výkřikem couvla dozadu, takže narazila zády do beden, které stály u zdi. Její oči rozšířené hrůzou hleděly na temně rudou růži, kterou držel ve svých rukou. Když jeho postava vystoupila z temného koutu a na jeho krutou tvář dopadlo světlo, málem se jí podlomila kolena děsem. "Quine," hlesla slabým hlasem. Nebyla daleko od toho, aby omdlela.<

Přerušila jsem psaní. Nebyla jsem si jistá, jestli to s vyobrazením jejího strachu nepřeháním. Co bych asi dělala já, kdyby…
Najednou jsem zaslechla tiché cvaknutí z předsíně. Nedokázala jsem ho nikam zařadit. Automaticky jsem otočila hlavu, ale do předsíně jsem stejně neviděla. Chvíli jsem počkala, a když jsem nic neslyšela, vrátila jsem se myšlenkami zpět ke svému románu. Najednou jsem věděla jistě, že Katrin neomdlí - tím by se všechno zkomplikovalo, takže zůstane hezky při vědomí.

>Úzké rty se zkřivily do zvláštního úsměvu. "Katrin," opáčil temným posměšným hlasem. Pozoroval ji chladnýma očima. Skoro to vypadalo, jako kdyby se živil jejím strachem. Pak zatočil v prstech rudou růží. "Myslel jsem, že máš růže ráda," řekl najednou lehkým tónem. Odmlčel se. Tentokrát byl však jeho hlas jiný. "Ale vypadá to, že se jich bojíš," zavrčel a v očích se mu pobaveně zablesklo.
"Ne," zašeptala Katrin. Quin se naklonil jejím směrem: "Cože? Neslyšel jsem tě." Katrin se neodvážila podívat se na něj a hrdlo se jí stáhlo dalším návalem paniky.
"Neslyšel jsem tě!" zopakoval - tentorkát důrazněji. Všiml si, že se jí roztřásly kolena. "Řekni to!"
"Ne!" zakřičela Katrin a propukla v hysterický pláč.<

Ona je Katrin hysterka? Hm… tak asi jo. Mávla jsem nad tím rukou. Každopádně, kdyby se náhodou někdo rozhodl můj román zfilmovat, určitě tahle část bude vypadat efektně, haha. Vzala jsem prázdný hrneček od kafe a odnesla ho do kuchyně. Zvedla jsem utěrku, která musela předtím spadnout na zem, protože já ji určitě nechávala na lince, a přehodila jsem ji přes topení, aby uschnula. Vrátila jsem se k počítači a dala se do pokračování.

>"Ale Katrin," ozval se jeho utěšující hlas. "Vždyť víš, jak nesnáším pláč," obvinil ji znechuceně a přistoupil o dva kroky blíž. Upřela na něj pohled štvané zvěře. "Quine, prosím…" vzlykla. Zlověstně přimhouřil oči a natáhl k ní ruku s růží. "Ta je pro tebe, drahá Katrin." V tu chvíli věděla, že je konec. Zděšeně pozorovala, jak<

A zase! Znovu jsem zaslechla tichý šramot za svými zády. Rychle jsem se otočila, ale nic tam nebylo. Teprve po chvíli jsem si všimla, že na podlaze něco leží. Sklonila jsem se pro to. Byla to růže. Ztuhla jsem. Jestli se mi tohle jen nezdá, určitě to musí mít nějaké logické vysvětlení.
"Mikeu?" zavolala jsem do tmavé chodby, která spojovala můj pokoj s předsíní a kuchyní. Napadlo mě, jestli jsem třeba nezapomněla na naše výročí nebo něco takového. Nikdo se ale neozval.
"Já vím, že mi ten román průběžně čteš, Mikeu. Ale tohle není vůbec vtipné," založila jsem si ruce na prsou, nasadila rozzlobený výraz a čekala. Nic. Začala jsem mít pochybnosti, že je to Mike. Pomalu jsem vstala ze židle, pohled upřený ke dveřím. Něco se tam hýbalo… Zatajil se mi dech a rukou jsem se za svými zády snažila najít něco, co by se mi mohlo hodit. Z temnoty předsíně vstoupila do mého pokoje hrozivá vysoká postava. Když světlo z lampy dopadlo na jeho tvář, málem se mi zastavilo srdce. "Panebože," uteklo mi.
Usmál se tím svým děsivým úsměvem. "Pro tebe jsem jen Quin."
Jako zhypnotizovaná jsem se podívala na růži, kterou jsem svírala v levé ruce. "Quine," vydechla jsem a sama jsem ze svého hlasu slyšela špatně skryté zděšení.
"Susan," opáčil a svým pronikavým pohledem mě přišpendlil na místě. Na okamžik jsem nebyla schopná hnout se z místa. Podívala jsem se na své třesoucí se prsty, jak svírají rudou růži, a pak jsem se podívala zpět na něj. Stále jsem byla dost překvapená na to, aby mě zachvátila panika.
"Myslel jsem, že máš růže ráda," podotkl a mně to znělo jako skrytá hrozba. Obočí se mu stáhlo do nesouhlasné čáry. "Ale vypadá to, že se jich bojíš," dodal s výsměchem. Pravou rukou jsem konečně nahmatala skleněný hrneček, do kterého jsem si dávala tužky a ve kterém jsem měla i nůžky. Pak mi něco došlo. "Proč si myslíš, že se budu chovat jako Katrina?" zeptala jsem se pohrdavě, abych přehlušila strach, který se mě zmocňoval.
"A budeš?" zeptal se pobaveně, ale jeho otázka byla podbarvena něčím děsivým. Přistoupil o dva kroky blíž. "Sice netuším, kde ses´tu vzal, ale měl bys´odejít, Quine," snažila jsem se, abych zněla rozhodně, ale hlas se mi třásl.
"Kde jsem se tu vzal…" rozesmál se, ale pak jeho obličej ve vteřině ztuhl a získal bezcitný výraz.
"Sama jsi mě stvořila, vzpomínáš?" zavrčel temně. Cítila jsem, jak se mi srdce propadlo někam do prázdna. Když se pohnul směrem ke mně, zalapala jsem po dechu. Bez přemýšlení jsem švihla Quina růží přes obličej. Pro něj však bylo jednoduché zachytit mou ruku, abych to neudělala znovu. Přestože jsem se celá klepala strachy, panika nade mnou ještě nezvítězila, takže jsem nezapomněla na nůžky ve své druhé dlani. Quin však byl opravdu profesionál - přesně takový, jakého jsem si přála ve své knize mít…

Ještě než mě obklopila nikdy nekončící tma, jsem si uvědomila, že můj román už zůstane nedopsaný…