Čarodějnice z Loch Baile (1. část)

1. Setkání v lese
Irsko roku 1392, polovina října – Slunce toho dne velmi pálilo, byl to jeden z těch výjimečných dnů, kdy bylo alespoň trochu hezky. Celý minulý týden propršelo a probouřilo, a tak se Isabela se svým mladším bratříčkem rozhodli, že si půjdou hrát ven.
Obě děti bydleli se svými rodiči, chudými venkovany, ale zato mezi lidmi váženými, v malé vesničce, která se jmenovala Loch Baile. Největší ozdobou vesničky bylo průzračné jezero a prosluněný les. A právě do tohoto lesa si chodila Isabela hrát. A svého malého bratříčka brávala s sebou.
Jejich rodičům se samozřejmě nelíbilo, že by se děti měli potulovat samy po lese, a tak se Isabela pod záminkou nevinné procházky po vesnici toho rána krátce po snídani vytratila i se svým bratříčkem z domu.
Les byl toho dne naplněn neuvěřitelně svěžím vzduchem. Mezerami mezi listím prosvítaly sluneční paprsky a kdesi v korunách zašvitořil ptáček. Jinak tam vládlo posvátné ticho.
Děti se rozběhly po lesní pěšině, ale snažily se chovat co nejtišeji, aby nevyrušily zvířátka schovávající se v houštinách. Zanedlouho z cesty odbočily a začaly se prodírat křovím. Za několik minut se ocitly na okraji mýtiny. Isabela věděla, že se tam chodí pást srnky.
Toho dne tam byly také. Isabela zadržela svého bratříčka, který se už už dral dopředu, za rameno a prstem na ústech mu naznačila, aby byl ticho.
Srnky se pokojně krmily, když tu najednou se ve křoví naproti ozvalo zašustění. Srny zvedly hlavy, zavětřily a daly se na útěk.
Ozvalo se další zašustění a na palouk vstoupila shrbená postava zahalená v hadrech. Žena zřejmě něco hledala v trávě.
Děti stály ve křoví jako pěny a neodvážily se ani pohnout. Neznámá svírala v ruce velkou sukovitou hůl, o kterou se v chůzi opírala. Děti neměly nejmenší tušení, jaké jsou ženiny úmysly. Ano, mohla to být neškodná stará paní, která v lese jen sbírala hříbky (měla na ruce košík), ale také ne. Mohla to být klidně nějaká čarodějnice, co pojídá malé děti. Mohla být kdokoliv.
V tu chvíli žena zvedla hlavu a podívala se přímo směrem, kde stály obě děti. Do obličeje ji spadaly dlouhé chuchvalce slepených vlasů, takže nebylo poznat, kdo to je.
Žena zvedla ruku a odhrnula si upocené vlasy z čela. Do Isabely jako když uhodí blesk. Okamžitě ji poznala.
„Buď ticho a ani se nehni!“ varovala svého bratra. „To je ona!“
Proto rodiče nechtěli, abychom si chodili hrát do lesa, blesklo ji hlavou. Netušila, že by tato žena také mohla chodit do lesa. Co by tam taky dělala?
„Kdo ona?“ zakňoural chlapec, zřejmě vyvedený z míry sestřinou nervozitou.
„Ta, co nám o ní říkal tatínek! A teď už mlč!“
Sama napjatě zadržovala dech a čekala co stařena udělá.
Žena přimhouřila oči a šouravým krokem se začala sunout k dětem.
Isabela strnula hrůzou a strachem. Rychle se však vzpamatovala a zařvala na svého bratra:
„Utíkej!!!“

2. Babice Kořenice
Utíkala jako o život a svého mladšího bratra táhla za ruku s sebou. Co by se stalo, kdyby je ta ženština chytila? Isabela od svého otce i matky slyšela spoustu historek o této ženě. Ve vesnici ji všichni říkali Babice Kořenice a prý je to čarodějnice. Uhranula už několika lidem dobytek a dokonce umí uhranout i člověka. Vzpomněla si, že ji jí otec nedávno ukazoval, když se prodírala houštinami u jezera, a povídal:
„ Na tu ženskou si dej pozor! Nikdy se s ní nebav a v žádném případě se jí nedívej do očí! Je to zlá a zákeřná baba! Mohla by tě i zabít!“
Tato slova Isabelu tak vyděsila, že ji teď srdce bušilo jako o závod a strachy se celá klepala. Nicméně běžela dál.
„Ne tak rychle! Já ti nestačím!“ fňukal její bratříček.
Isabela chtěla něco namítnout, ale sotva otevřela pusu, uslyšela za sebou hlasité zadunění, v ruce ji škublo a srazilo ji to na zem.
Zvedla hlavu ze země a viděla, že její bratříček leží jak dlouhý tak široký na zemi vedle ní a křečovitě svírá prsty kolem její dlaně.
„Co se stalo?!“ vytřeštila oči a snažila se postavit. Její bratr ji však držel moc pevně. Začala jeho prsty pomalu odtahovat, ale povolila jeden, chytl se ji druhým.
„Pusť mě!“ sténala zoufale.
„Já tě pustím a ty mě tady necháš!“ obvinil ji bratr.
„Nikdy bych tě tady nenechala!“
„Vážně?“
„Ano!“
Stisk povolil. Isabela vyškubla ruku z jeho sevření a chytila svého bratra pod paždí.
„Rychle vstávej! Musíme zmizet!“ a postavila ho na nohy.
Chlapec zaúpěl, podlomila se mu kolena a spadl zpátky do trávy.
„Co je s tebou?!“ vykřikla znovu.
„Zakopl jsem o tamten kořen,“ chlapec se již trochu vzpamatoval ze šoku a nyní se rozbrečel a ukázal za sebe. Isabelin zrak padl na tlustý, vystouplý kořen. „Rozbil jsem si koleno.“
Teprve teď si všimla, že jeho levá noha krvácí.
„Zatraceně! Ještě tohle!“ zaklela a klekla si k němu. Vyhrnula mu kalhoty a pozorně si prohlížela ránu. Proudem se z ní valila krev a celá byla zalepená.jehličím. koleno bylo oteklé a modré. Bylo zcela jasné, že běžet nemůže.
„Myslíš, že můžeš alespoň jít?“ zeptala se.
Zavrtěl hlavou.
Zoufale se rozhlédla kolem. Všude rostlo husté maliní, snad je tady čarodějnice nenajde.
Sotva však na tuto myšlenku pomyslela, rozhrnulo se křoví a v mezeře mezi větvičkami se objevil pokřivený vrásčitý obličej. Žena se usmála a vykročila směrem k dětem. Isabela si všimla, že ji chybí několik zubů. Neměla však čas se nad něčím pozastavovat, odvrátila hlavu a pevně stiskla oční víčka a zároveň zakryla bratříčkovi oči dlaní.
„Nedívej se jí do očí!“ zašeptala a přitiskla ho k sobě.
Srdce ji tlouklo snad ještě víc než předtím. Měla pocit, že ji snad vyletí z hrudi. Čelo ji orosil studený pot. Snažila se zhluboka dýchat.
Po chvíli se odvážila otevřít jedno oko, aby se podívala, co se děje. Babka už stála přímo u nich a sahala pro něco do košíku.
„Prosím, nechte nás! Nic jsme vám neudělali!“ prosila ji Isabela.
Babka nereagovala. Vytáhla z košíku nějaké listy, smetla chlapcovi z rány jehličí a přitiskla mu zeleň na koleno.

3. Učednice
Isabela se teď odvážila otevřít obě oči a pohlédla na babku. Sledovala její počínání a už s jí nezdála tak hrozná a děsivá.
Babka odtrhla ze své čisté sukně kus látky, přidala na ránu ještě další listí a ovázala ji proužkem odtrhnuté sukně.
„Co jste mu to dala?“ ptala se se zájmem Isabela a pozorovala, jak rána pomalu přestává krvácet.
„Jen nějaké bylinky…“ zabručela babka.
„Vy jste Babice Kořenice, že jo?“ ptala se Isabela. Babka ji už nepřišla hrozná ani trochu.
„Lidé mi tak říkají,“ odpověděla babka a udělala na obvazu uzel. „A radši ho pusť, nebo se udusí,“ upozornila Isabelu, která dál tiskla svého bratra k sobě.
„Vy se tak nejmenujete?“
„Copak se tak někdo může jmenovat?“
„Jak se tedy jmenujete?“
Babka se zamyslela: „Váš, že už vlastně ani nevím… Už léta mi nikdo neřekl jinak než Babice Kořenice…“
„Otec nám říkal, že se s vámi nemám bavit… prý nás můžete uhranout…“
Babka se zamračila.
„A říkal ti už otec, kolikrát jsem pomohla vaší krávě, když už měla na kahánku?“
Isabela překvapeně zavrtěla hlavou.
„Lidé jsou hrozní pokrytci,“ pokračovala babka už klidnějším hlasem, „než bay přiznali, že jim vlastně pomáhám, tak radši roztrušují, že jsem špatná a zlá…“
„Proč to dělají?“
„Lidé se moc bojí čarodějnic… Určitě ti taky nakukali, že jsem čarodějnice, že?“
Isabela přikývla.
„Ale já žádná čarodějnice nejsem. Já nemám zapotřebí vyvolávat někde o půlnoci satana a pořádat sabaty…“
„A proč si to teda lidé myslí?“
„Protože znám bylinky a léčivou moc přírody, které oni nerozumí, a proto z toho mají strach…“
„Ale přesto chtějí, abyste jim pomáhala.“
„Už jsem říkala, že jsou to pokrytci.“
Potom pomohla bratru Isabely na nohy a mlčky vyrazili k vesnici. Když došli na okraj lesa, otočila se babka k Isabele.
„Měli bychom se rozejít, určitě by vás se mnou neměli vidět.“
Isabela přikývla.
„A sundej mu ten obvaz,“ řekla ještě. „Kdyby to někdo viděl, hned by mu to došlo. Až budete sami, klidně mu to znovu nasaď,“ poradila ještě.
Isabela se sehnula a bratříčkovi uzel. Když obvaz sundala, tiše užasla. Otok trochu splaskl a rána přestala krvácet.
„Jak je to možné?“ vykulila oči na babku. „Kouzla?“
„Jen bylinky,“ řekla ledabyle babka. „Už jsem ti jednou říkala, že čarovat neumím.“
„Taky bych to chtěla umět!“ vydechla Isabela.
„To, děvče, radši ani nechtěj.“
„ale ano, chci!“ Isabele zářily oči ještě víc. „Viďte, že mě to naučíte?“
Babka byla ticho.
„Prosím!“
„Tak dobrá!“
V tu chvíli se dalo těžko odhadnout, kdo měl větší radost.