Sny? Brnkačka!!??

Probouzím se ve snu. Je to pohoda, protože je mi jasné, že jsem ve snu; poznám to. V jednom takovém, co se mi zdál nedávno jsem to věděl na sto procent což bylo asi příčinou toho, že jsem v ohromné euforii skočil na BMX do Grand Canyonu… Ale zpět k mojí mezirozměrové přítomnosti. Vypadá to teď ( „teď“ ve snu znamená časový interval kolem jeden a půl hodiny…anebo taky ne…) na POKLIDNÝ sen; ležím na kanapi a dívám se na televizi. Dávají tam zřejmě nějaký film, přes rozostřenost mého snění toho moc nevidím… když tu náhle se snový obraz vyladí a… přepadne mě reklama. Tak dnes je to vážně noční můra, říkám si… Proběhne pár spotů a pak nezvaně následuje tradiční Nenechte si ujít… Koukám, že budou vysílat nějaký horror, v upoutávce pózuje docela brutální humanoidní pták s malým zahnutým zobákem, hnědým peřím a jantarovýma očima plnýma sovího šibalství mísícího se s nechutně lidskou chutí požírat nebožáky. Povídám si, že ten film vypadá slušně… a nesmím si ho NECHAT UJÍT… Ale pak se ťuknu do čela – vždyť jsem ve snu, je to stoprocentní (až na to, že stoprocentní není vůbec nic)… Bylo mi divné, že by se ještě dnes mohlo natočit něco zajímavého…Se slastným uspokojeným ze svého přehledu o mém vědomí či nevědomí jsem se dívám na to monstrum jak to v té televizi všem nandává a v duchu (v dublovaném duchu, přemýšlení ve snu je legračně nemožné až reálné) lituji, že ten film neuvidím. Když tu můj pohled zabloudí na zeď napravo nad televizí…HRŮZA !!!…neúprosné ostří šoku projelo všemi mými vlásečnicemi a zastavilo tok rubínové tekutiny mých předků. Ten pták je tam!!! Ta ohyzdně lidská sova na mě upírá svůj láskyplně děsivý pohled, jenž vyjadřuje vyšší touhu žrát, rvát a trhat. Stojí tam jen tak, se samozřejmým postojem, opřená o skříň… Mou šíleným třasem poskakující myslí sprintuje jediná myšlenka, a to: UTÉCT…utéct tomu zlu. Prosmýkávám se ven z mého pokoje a zběsile se snažím vyběhnout z domu. Jenže v kuchyni málem vrážím do druhé stvůry… Je to hrůzostrašně elegantní tvor. Vidím zezadu jeho obrovská složená černá kožovitá křídla, která se ani v nejmenším nepodobají orgánům letu líbezných ANDĚLŮ, které tak miluji… Zrůda si mě okamžitě všimá a ve výbuchu nakažlivého srdečného hlavurvoucího smíchu se otáčí, aby mi předvedla svoje zuby, velké jako kuchyňské nože, vystupující zpod indigově modrých rtů a mrkla na mě svýma neurčitýma očima matky vraždící svého syna, protože nechtěl sníst pomeranč… Můj zděšením již totálně přeskládaný mozek mi velí běžet zpět; opravdu pitoreskní nápad hledat záchranu od netvora číslo dvě u opeřeného stvoření, které mě vyděsilo jako první. Přiřítím se zpátky do pokoje…nacházím tam přirozeně příšeru…ale už žádná sova…nyní si na mě dělá zálusk jiný běs. Průhledná lebka tvaru obrácené hnijící hrušky protkaná spletí červených a modrých zmítajících se trubiček, jež pokračují v jeho plazmatickém těle, se lehce usmívá, jakoby mi chtěla naznačit, jak jí těší, že se se mnou setkala a že jí budu chutnat. A potom jsem se UKLIDNIL… Jak je možné, že jsem zapomněl, že to všechno, co se tady odehrává se neodehrává? Vždyť je to jenom sen…a já to dobře vím. Ten pták mě tak vystrašil, že mi úplně vypadlo z hlavy (myšleno doslova, ve snu mi z hlavy vypadlo už hodně věcí, i ty, které tam nemají co dělat), že můžu být v klidu, že se mi to jen zdá a ty satanovy děvky mě nerozsápou a neukradnou mi vnitřnosti, aby si z nich vyrobily šperky hodící se k jejich šatům na pekelný ples. JÁ mám přece sny pod kontrolou, poznám, když se v nich nacházím a můžu z nich kdykoli uniknout do REÁLNÉHO světa, světa vědomí… Pro tuto chvíli (jak absurdní pojem, ve snu) toho snění už je dost a není to dvakrát ani třikrát příjemné, takže zavírám oči a dávám sbohem (spíše nashledanou) chimérám krajiny snů. Tento můj osvědčený trik vyplývá z toho, že když se dostáváme ze stavu bdělosti do stavu spánku a tím druhotně do snu, tak je logické, že ze sna se probudíme stejnou cestou, tedy zavřením očí…(velmi logické až absurdní). Stejně jako jsem nevydržel dívat před nedávnem na svůj dopad do Grand Canyonu, tuto noc mě přestalo bavit obíhat všechny nestvůry v domě, zavírám tedy oči, urputně, div se má víčka nepromění v prchlivý křišťál tříštící se na biliony kousků. Konečně…zabírá to a já se probouzím. Ležím potmě na koberci opřený zády o svou postel a užívám si VĚDOMÍ. Spokojeně oddychuji…Jenže zničehonic se mě zmocní fantom pochybnosti. Proč ležím na zemi a ne v posteli, proč na sobě nemám pyžamo, ale nějaké renesanční hadry? V kuchyni se svítí, jdu se tam podívat…PROČ kuchyně není kuchyní, ale dřevem obloženou místností v podpalubí starobylé lodi???…