Čarodějnice z Loch Baile (2. část)

4. Prozrazení
Irsko roku 1397, září - Od této doby se Isabela scházela s Babicí Kořenicí pravidelně. Mezi nejčastější místa schůzek patřil les, kde celé hodiny chodily a v porostech hledaly zelené lístky všech možných bylinek. Babka ji všechno trpělivě vysvětlovala a Isabela si všechno jako oddaná posluchačka pamatovala.
Brzo už měla tolik zkušeností, že se mohla do lesa vypravit sama a pomáhat pomáhat zraněným zvířatům, či ošetřovat ptáčata vypadlá z hnízda.
Jednoho dne se vrátila obzvlášť pozdě, práce , kterou měla udělat nebyla hotová. Isabela úplně ztratila pojem o čase.
Hned ho ovšem našla, když vstoupila do domu a hned ve dveřích světnice spatřila stát svého otce, celého rudého vzteky. Položila košík na zem.
„Kdes byla?!!!“ křičel sotva vstoupila do dveří.
„V lese na houbách,“ odpověděla udiveně a pozvedla košík plný hub.
„Nelži!“ řval otec, až se třáslo stavení, chytil ji za ruku a prudce jí smýkl na zem.
„Vždyť já nelžu!“ po tvářích ji začaly téct slzy. „Vidíte snad košík, tatínku?“
„S kýms tam byla?!“ udeřil na ní znova.
„S-s-s nikým,“ zajíkla se.
„Nelži!“ vlepil ji facku, až se ji protočily oči. „Tvůj bratr tě viděl s NÍ! V lese!“
„Já o ničem nevím!“ bránila se.
„To jsem tě nic nenaučil?!!! Řval otec dál smyslů zbavený a očividně ji neposlouchal. „Copak jsem ti nikdy neříkal, aby ses k ní ani nepřiblížila! Přivoláš neštěstí na celou naši rodinu!“
Isabela dál na zemi vzlykala a už neřekla ani slovo. Její bratr seděl v koutě na lavici jako neviňátko a tvářil se, že o ničem neví.
„Seš proradnej hajzl!“ křikla na něj. „Hlavně, že ti sama pomohla, když jsi to potřeboval!“
Její bratr zarytě mlčel.
„Jak pomohla?! Co pomohla?!“ zpozorněl otec a upřel oči na svého syna. Ten však uhnul pohledem a neřekl ani slovo.
Isabela se zvedla ze země, trochu se oprášila, utřela si oči a vypověděla otci, co se stalo před pěti lety v lese – jak Babice Kořenice pomohla jejímu bratrovi vyléčit zraněné koleno.
Otcova tvář se zbarvila do ještě sytějšího odstínu rudé.
„To snad ani není pravda!!!“ zařval hromovým hlasem. „Divím se, že už dávno nejsme všichni mrtví! Nebo alespoň očarovaní!“ dodal ještě.
Isabela sklopila hlavu. Mrzelo ji, že její otec tak vyšiluje, nad tím, že babka vlastně jejímu bratrovi pomohla. Třeba by dokonce i o u honu přišel, ale jak se jí zdálo, otec by měl radši syna bez nohy než s ní.
„Jak si to vůbec představuješ?!“ ječel otec dál. „Jaks to mohla dovolit?!“
„Ale ona mu vážně pomohla! Nemyslím si, že byla nějak nebezpečná.“
„Ty mlč! Vidím, že tě taky očarovala! Ale s tím se musí skoncovat! Než se to samé stane i nám ostatním!“
Otec s odhodlaným výrazem zamířil k Isabele. Ta se otřásla hrůzným očekáváním, že bude následovat trest. Z jeho výrazu usoudila, že nejspíše bude mimořádně krutý. V mysli ji vytanula slova: S tím se musí skončit! a napadlo ji, co když se jí chce zbavit úplně, co když ji chce zabít? Viděla tu možnost jako dost pravděpodobnou, protože moc dobře věděla, že otci na dobré pověsti záleží více, než na vlastní rodině. Přikrčila se ještě víc a očekávala ránu.
Otec však prošel kolem ní, otevřel dveře a ještě se otočil na syna:
„Dobře ji tady hlídej!“ přikázal a zabouchl za sebou.

5. Šutry a plameny
Jen co dveře zapadly, obrátila se Isabela se zlostným pohledem na bratra, který se v koutě na lavici škodolibě poškleboval.
„Pomsta je sladká!“ pravil zlomyslně a šklebil se dál.
„Jaká pomsta? O čem to meleš?“ ptala s udiveně.
„To si nepamatuješ, jaks mě kdysi brávala s sebou do lesa? Chodili jsme spolu. Jenže pak jsme potkali tu čarodějnici a ty ses úplně změnila. Přestal jsem tě zajímat! Neměla právo takhle se na mě vykašlat! Jsem tvůj bratr!“
Neodpovídala. Věděla, že má pravdu, ale také věděla, že tu chybu udělala ona sama. Nikdy neměla dovolit, aby se na ni bratr tak upnul.
„Samozřejmě, že jsem tě nikde neviděl, ale věděl jsem, že jsi s ní. Že ty tvoje houby jsou jenom záminka. No schválně! Vysyp ten košík! Určitě je tam spousta zeleného listí, že?!“
Hmátl po košíku, ale Isabela se na něj v okamžení vrhla. Planula touhou udeřit ho, udeřit jak nejvíce mohla.
Přestože byl její bratr o tři roky mladší, měl větší sílu, jak ona. Pevně, jako kleštěmi, sevřel její letící ruku. Chtěla ho praštit druhou, ale i tu zachytil.
„Já měl alespoň naše výlety rád!“ sykl tiše se zvláštním důrazem na slovo rád.
V tu chvíli se však otevřely dveře a dovnitř vstoupil jejich otec. Isabelin bratr ji rychle pustil.
„Jde se!“ řekl otec přísně, chytil Isabelu za košili a smýkl jí ze dveří. Potom i se svým synem vyšel za ní.
Když viděl, že Isabela leží na zemi, nakopl ji, aby vstala a popohnal ji na dvůr. Tam už čekali dva sousedé ozbrojeni vidlemi.
„Ty s sebou bereš i děti?“ divil se jeden.
„Rozhodně! Jen jim o prospěje, když u vidí, co je čeká, když se budou paktovat s takovou holotou!“ pravil otec tvrdě a vzal z kupy sena na dvoře zabodnuté vidle.
Isabele se sevřelo srdce. Věděla, co čeká její starou přítelkyni a ta představa se jí vůbec nelíbila.
V tu chvíli ze stodoly vyběhla Isabelina matka.
„Kam jdete?!“ volala za odcházejícími.
„Udělat to ,co se mělo udělat už dávno!“ křikl přes rameno otec.
Zburcovali celou vesnici. Nikdo by se neopovážil Isabelinýmu otci odporovat, byť se mu to zrovna moc nelíbilo. Na to byl až příliš vážený.
Došli na náves. Otec se postavil na studnu a slavnostním hlasem promluvit ke srocenému davu:
„Nastal velký den! Konečně naší ves zbavíme dlouho trpěné čarodějnice!“ a zařinčel vidlemi, seskočil ze studny a chytil dceru za límec a táhl ji s sebou. Ostatní ho s bojovým pokřikem následovali.
Netrvalo dlouho a dorazili na konec vesnice na okraji lesíka, kde stála zpráchnivělá chatrč Babice Kořenice.
Ta uslyšela ryk, a tak vyšla před chalupu. Udiveně zírala na průvod, který se blížil v čele s Isabelou a jejím otcem k ní.
Isabela, ve které vzrůstalo napětí už delší dobu, teď při pohledu na vrásčitou tvář ženy, která ji toho tolik naučila, učinila poslední (a marný) pokus vytrhnout se otci ze sevření a utíkat varovat svojí přítelkyni.
Věděla, že stařena má slabý zrak a že jistě netuší jak velké nebezpečí ji hrozí.
Jak někdo může být tak přízemní? Copak někdy někomu ublížila? Vždyť ještě všem pomáhala, když to potřebovali! honilo se jí hlavou. Nechápala, z čeho pramení taková nenávist ke stařeně. A pak si na to vzpomněla – taky se jí kdysi bála, to jenom proto, že ji někdo řekl, že se jí má bát, že je to čarodějnice, a ty jsou nebezpečné! Ale ona přeci není čarodějnice! A to oni nevědí! Musí jim to říct!
Už otevírala pusu, aby něco řekla, když tu ji ústa zacpala otcova zpocená dlaň.
„Ticho budeš!“ zasyčel.
Přišli blíž a stařena konečně jejich rukou rozeznala vidle, cepy a další nástroje. V tu chíli nechápala, co se děje, když se ozval otcův pokřik:
„Nic vysvětlovat nepotřebuje! Na ni!“
A zvedl ze země velký kámen a mrštil jím po babce ta na poslední chvíli uskočila. Několik vesničanů beze slova následovalo jeho příkladu.
Isabela věděla, že tohle je její opravdu poslední šance a sebrala všechny své síly a konečně se otci vytrhla.. postavila se před babku, aby ji svým tělem chránila. Kameny okamžitě přestali létat. V davu to začalo šumět.
„Nechte ji být!“ křičela Isabela. „Co vám udělala?!“
„Je to čarodějnice, a to stačí!“ zvolal někdo z davu.
„Ona není čarodějnice! Je to hodná žena! Moc mi pomohla! A vám taky, když jste ji potřebovali! Jen to přiznejte!“
Přejela všechny pohledem. Dav mlčel. Najednou se odněkud zezadu ozvalo:
„Je to taky čarodějnice! Zbavme se ji!“
Dav souhlasně zaryčel.
Isabela, která tuto reakci nečekala, zůstala vyjeveně zírat. V tu chvíli zakročil její otec:
„Ona není žádná čarodějnice! Ta bába ji jenom očarovala! Neví, co říká!“ čapl dceru za ruku a násilím ji odtáhl. Mrštil s ní synovi do náručí se slovy: „Hezky ji podrž a ať to všechno hezky vidí!“
Babka zatím vyžila této chvilkové nepozornosti a rychle zmizela ve své chatrči.
Otec se otočil k vesničanům: „Už s tím konečně skoncujeme!“
Nato přiskočil někdo se zapálenou pochodní. Isabela s hrůzou pozorovala, jak z doškové střechy všlehly první plameny. Nemohla nic dělat, bratr ji držel moc pevně. Oči se jí zalily slzami beznaděje, a ty pak pomalu stékaly po tvářích a kapaly ji na halenu. Věděla, že s tím už nic nenadělá, že už nemá šanci stařenu zachránit.
Oblohu ozařovaly rudé plameny a dav se pomalu rozcházel. Druhý den ráno tam našli jen hromadu popela.
Lidé si oddechli, že se konečně zbavili čarodějnice, kterou trpěli tolik let.

6. Na pochybách
Isabela zůstala u plamenů, dokud nezhasly. Poté se odškobrtala domů.
Byla jako bez ducha. Hlavou sej i honily všemožné myšlenky. Byla, nebo je, očarovaná? Je to vůbec možné? Ale jak by to babka dokázala? Musela by ji uhranout hned na začátku. Ale jak? Ničeho se od ní nenapila ani nesnědla… že by to bylo vůní jejích bylinek? Ano, to je velice pravděpodobné…
Ale pak v ní zahlodala další pochybnost – to by musel být očarován i její bratr, který se toho jistě taky načuchal dost a dokonce měl spoustu toho listí na otevřené ráně. Ne, ne, je to nesmysl! Stařena by se jí jistě zmínila, kdyby existovala taková bylinka s těmihle účinky. Ale skutečně by jí to řekla? Kdo ví… Ne, určitě je to nesmysl!
Pak si vzpomněla, že ji otec kdysi varoval před čarodějným pohledem, kterým by ji dokázala stařena očarovat. Ano, mnohokrát se jí dívala do očí.. to bude ono.
Ano, určitě byla očarovaná. Už je to tak. Za těchto myšlenek došla domů. nikdo si ji ani nevšiml, když si sedala na lavici za stůl. Matka před ni postavila misku kaše. Teprve teď se na ni upřely napjaté pohledy.
Co od ní očekávají? Že si snad uvědomila, že byla skutečně očarovaná? Že najednou procitne, či co?
Zlost na babku a výčitky, které ji zachvacovaly od té doby, co si uvědomila, že byla očarovaná, nerozplynuly jako pára nad hrncem. Teprve teď ji došlo, jak to bylo. Kdyby byla očarovaná, bylo by to teď něco jako procitnutí z nějakého snu. Když babka zemřela, nělo by snad kouzlo přestat, ne? Ale ona se pořád cítí stejně, žádná změna se s ní neudála. Ne, ona nebyl očarovaná. Rozhodně ne.
„Doufám, že jsi se náležitě poučila!“ řekl zvýšeným hlasem její otec a dřepl si vedle ní. Nadzvedl obočí a dodal: „Ne že se doslechnu, že ses spustila novu s těmahle praktikami!“
„Ano,“ řekla automaticky a nabrala si kaši.
„Málem jsi přivedla naši rodinu do neštěstí!“
„Ano,“ odříkala znovu automaticky.
„Už dávno jsme mohli být všichni mrtví! Dneska se nikdo s čarodějnicema nepáře! Všechny končí na hranici!“ hrozil otec.
„Ano, otče.“
„Takže tě naposledy varuju!“
„Ano, otče, to vám mohu slíbit, že už nic takového neprovedu. Byla jsem očarovaná.“
„Já jsem si to myslel hned!“ praštil vítězně otec do stolu. „Moje rodina byla vždycky normální!“
Dál už nikdo nepromluvil. Isabela si myslela svoje. Co si uvědomila, že očarovaná nikdy nebyla, byla pevně rozhodnuta ve svém konání nepřestat. Za žádnou cenu! Už kvůli upálené stařeně!