Noční návštěvník - část První

‚Dobrou noc, ať jsi kdekoliv,‘ pronesla jsem tiše do neprostupné temnoty, která mě v mé příliš velké ložnici obklopovala. Už asi před týdnem, v ulici, přesně u okna mé ložnice, praskla zářivka v lampě a nikdo ji ještě nebyl schopen opravit. Takže místo aby, když zhasnu, můj pokoj zalilo bledé umělé světlo pouliční lampy, musím se spokojit jen s chladným stříbřitým světlem měsíce a někdy ani s ním ne. Právě jako dnes. Nemám ráda tmu…a vlastně nemám ráda ani světlo. Šero je můj vítaný společník. Ve světle se příliš odráží skutečný neútěšně reálný svět, ve kterém žiju. Tma mi nahání strach a vzbuzuje ve mně touhu přemýšlet. Nutí můj mozek uvažovat o divných věcech. O životě a o tom, jak moc se mi nelíbí takový, jaký ho prožívám. O smrti a o následné nicotě, která ji neodvratně ruku v ruce doprovází. Jen šero je milosrdné. Přijímá mé myšlenky a s nimi mé slzy, které následují a svým způsobem mě uklidňuje.

Už zase nemůžu usnout, stejně jako několik předešlých nocí. Ležím ve své posteli, která je moc velká pro jednoho člověka, ruce mám složené pod hlavou a nutím svá víčka, aby se pevně semkla k sobě a já mohla usnout. Blahodárný spánek však nepřichází a očekávané sny jsou mi i nadále odepřeny. Dávku slz jsem ze svých slzných kanálků, které se za některých nocí zdály bezedné, dnes už vyplakala. Ani to mi nepřineslo úlevu. Uchýlila jsem se tedy k další činnosti, která mě alespoň trochu emocionálně naplňovala v těžkých chvílích, které jsem sama sobě vytvářela svými vlastními myšlenkami. Uvažovala jsem o něm, o muži, kterého jsem si vysnila. O muži, který nikdy nedostal konkrétní podobu a nemá ji ani nyní. Je pouhou představou vytvořenou v mé prázdné hlavě a já s ním prožívám vymyšlené strasti i slasti všedního života. Je mým ochráncem, který mě obejme než usnu, společníkem, co si se mnou dokáže hodiny vykládat, milencem, který ukojí mou tělesnou potřebu. Je mou fantazií… Do očí se mi znovu draly slzy, přeci jen ještě nějaké zbyly. Jak kruté.

Co to bylo? Nějaký velký stín ztlumil i to poslední světlo, které z ulice pronikalo do mé osamělé ložnice. Prohnal se kolem okna a zmizel. Vytřeštěně jsem zírala tím směrem. Ten stín byl velký, nebo tedy spíše vysoký, jako člověk. Jenže já bydlela v prvním patře a pod mými okny nebyl žádný balkon ani římsa, po které by se někdo mohl neslyšně přikrást nahoru. Co to mohlo být? Velký pták, netopýr nebo jen zas ta má hloupá přehnaná představivost? Pomalu jsem se posadila a šla se podívat k oknu. Schovaná za záclonou jsem pozorně sledovala mrtvolné ticho temné ulice. Celý ten pokojný klid narušovalo jen drobné mihotání sněhových vloček, které se jako blyštící se bělostný povlak snášely a pokrývaly zmrzlý asfalt chodníků. Uvědomila jsem si, že celá ta nádherná scenérie je i u mých oken osvětlená ledovým třpytem. Zvedla jsem hlavu k obloze a v očích se mi odrážel vycházející srpek dorůstajícího měsíce. Nevím jak, ale i přes mou smutnou náladu jsem nějakým způsobem na své tváři vykouzlila úsměv. Vrátila jsem se na lůžko a znovu do něj ulehla s nadějí, že mě konečně přemůže milosrdný spánek. Cítila jsem jak se mi klíží oči, jak se řasy dotýkají jemné kůže pod očima. ‚Konečně,‘ zašeptala jsem do ticha. ‚Dobrou noc má neuchopitelná představo,‘ nezapomněla jsem.

Na prahu mé ložnice zavrzala podlaha. Byla jsem si zcela jistá, že jsem uslyšela kroky. A přísahala bych, že jsem zaslechla i tichý smích… Prudce jsem otevřela oči a vyděšeně přejela pohledem celý pokoj. Skoro jsem nedýchala. Nikdo tu však nebyl. Jen tiché stíny okolního nábytku se líně povalovaly po zemi přesně tam, kde měly být. Všechno bylo jak má být. Temná, pustá noc. A divný mrazivý pocit, který mi vydržel až do brzkého rána. Už jsem neusnula.

Pokračování příště…