Dům obrostlý břečtanem 2

Anotace: Kdo slyšel šeptat vítr?

Do bosých nohou se jí zabodávaly trny když přelézala vyskoký železný plot. Z konečků prstů ukapávali kapičky červené tekutiny a plazily se po listech rostilny, která jí způsobovala takovou bolest. Dostala se na vrchol plotu kde ztrácela rovnováhu ale udržela se tam.
Vzpoměla se na jeden okamžiky kdy se schovala na trám na půdě a pak nemohla slézt. Tohle bylo něco podobného. Třásla se a při pohledu dolů se jí udělalo nevolno. Ale věděla že tam nemůže tvrdnou léta a tak se chytla špicí plotu, nohy natáhla k zemi a seskočila.
Nebylo to tak obtížné jak si myslela, padla do suchého provlhlého listí, a jen trochu ji pobolívala noha.
Bušilo ji srde. Ella milovala takovéto výlety do neznáma. Rozběhla se proto dál, kličkovala mezi stromy, a cítila že čím dál tím víc vzdálená od plotu jí bylo chladno.
Jemně zafoukal vítr který ji pohladil po umazané tváři. Ze stromu se uvolnil další barevný list a zamotal se jí do vlasů. V Elle začal panovat zvláštní pocit. Chtěla tu zůstat navěky, běžet pryč, lámat stromy a stát se nejmocnějším člověkem. Z jejich představ ji vytrhl rybníček který spatřila před sebou. Seběhla z mírného kopečku svažující se k hladině. Milovala vodu. Chtěla se jí alespon prstem dotknout ale jedna věc ji udivila. Na rybníku byla tenká, ale přesto pevná, jak se ujistila klackem, vrstva ledu. Byla to jedna z těch zvláštností které honem potřebujete někomu říct. Pak zjistíte že nikdo není kolem a kdyby byl tak by vás stejně neposlouchal.

Tou větví kterou vytáhla zpod shnilého listí tloukla do ledu. Ten praskal a zpod něho vystřikovala ledová voda. Vše doprovázelo hlasité šplouchání a Ellin bujarý smích.
Až se hladina uklidnila, naklonila se a v odrazu začínala poznávat svůj obličej. Vypadala jinak než si vždy myslela. Stejná a přeci jiná. Za sebou měla stromy už skoro bez listí. A obličej. Obličej tak zvláštně tajemný, přísný a nedočkavý, tak dychtící a uhrančiví.
Leknutím sebou Ella trhla a zahučela do hlubin ledové vody, kde ji omotávaly zmrzlé šlahouny. Omotávali její nohy a stahovali dolů. Dál a dál. A nikde dno, až Ella začala pochybovat jestli vůbec existuje.
A pak, když už nemohoucně padla na blátité dno, ucítila ledovou ruku, ledovější než vodu v oceáně na své noze, která ji poškrábala ostrými nehty, zatáhla a Elliny vlasy začali vlát když stoupala vzhůru.
Vzdalovala se, ze svého těla. Třásla se, vzduchem vlál vítr a ona se cítila jakoby byla v jiné realitě. Slyšela hlasy lidí, mumlaly, vřískali, šeptali si, pomlouvali.
A pak Ellou projel had který svazoval její vnitřnosti. Porcoval ji na miliony kousků které putovali pryč, až se nakonec zahryzl had v podobě jazyku do Elliny duše a vrátil ji zpět.
Žena vzdálila své modré rty od její pusy, naposledy se na ni podívala a žena oblečená ve starobylých šatech zmizela mezi stromy.