Tváří v tvář samotnému peklu

V souvislosti s nedávným soudním procesem se hovořilo o záhadných zmizeních. To už skoro končil večírek pro důvěrné přátele ve starém paláci v ulici Grenelle a každý vyprávěl svůj příběh, o němž tvrdil, že je pravdivý.
Tu se zvedl dvaaosmdesátiletý markýz de la Tour-Samuel a šel se opřít o krb. Řekl trochu třaslavým hlasem:
„Mně se také přihodila podivná věc, tak podivná, že myšlenka na ni se stala posedlostí mého života. To dobrodružství jsem prožil před šestapadesáti lety a od té doby neuplynul jediný měsíc, abych se s ním znovu ve snu nesetkal. Z toho dne ve mně zbyla jakási jizva, jakási pečeť strachu, rozumíte mi? Ano, v deseti minutách jsem prožil strašlivý děs a od té chvíle přetrvává v mé duši pocit hrůzy. Nečekané zvuky mě dokáží rozechvět až do hloubi duše. Předměty, které večer ve tmě těžko rozeznávám, ve mně probouzejí bláznivou chuť utéci. A v noci mívám strach.“

Sálem se rozlehl povzdech nevěřícnosti a se slábnoucí ozvěnou se odrážel od zrcadlových stěn. Tato nedůvěra však byla zcela jiná. Že hraběnka de Vilches dokázala přelstít obávané mystiky? Že monsignore Donato zachránil dceru krále? No prosím, v těchto časech jsou pro lid obdobné historky, za které by se leckdy nemusel stydět ani baron Prášil, velice dobrým odpoutáním od kruté reality. Ale představa, kterou přinesl markýz de la Tour mezi tento výkvět společnosti, koho ta měla povzbudit?
Nepřezdívá se tomuto muži prorok Samuel bez důvodu. Svými znalostmi předčí i tu seberozsáhlejší knihovnu a svou predikcí se vyrovná i samotným Delfám za jejich největší slávy. Tak proč se skrývá před svými sny? Za Války krve proslul svou neohroženou chrabrostí. Tak proč utíká před vlastními stíny? Za svých časů nejpohlednější muž království, i samotný Erós se mohl bát o přízeň své Psyché, dnes nejvýše postavený muž u krále, jediný jeho důvěrník. Běh času je neúprosný a i markýzova krása se pomalu rozplynula, ale pro všechny to je stále on. Ten, který dokázal odolat nejkrutějším úkladům osudu. Jak je možné, že takový člověk má po celý svůj život strach?
Údiv v sále pomalu utichl a seschlý stařík došel ke krbu. Jeho pravá kostnatá ruka se opřela o krb a s těžkým přerývavým dechem sáhl do kapsy své vesty. Vytáhl krajkově vyšívaný kapesník a utřel si pot, který se mu řinul z čela. V jeho modrých stařeckých očích se střídal strach s napětím a bojem se sebou samým. Stálo hodně úsilí rozhodnout se, že nyní je ten pravý okamžik.
„Dnes je to přesně šestapadesát let od ukončení Války krve, šestapadesát let od mojí poslední bitvy…“ zhluboka si odkašlal a na kapesníku se objevila krev. Způsobilo to opětovný rozruch, ale markýz pokračoval. „Věřte mi, není to náhoda, že se obě tyto události staly ve stejný den. To ráno před bitvou jakoby sama příroda chtěla varovat. Slunce se choulilo za obzorem déle než obvykle a po celý den se skrývalo za černými mraky plných deště. Snad nechtělo spatřit, co jsem spatřil já,“ přerušil svou řeč a zavřel oči. Klid v místnosti však nevydržel dlouho.
„A co jste viděl?“ zeptal se někdo. „Nechte ho, ať nám to poví sám,“ napomínal hlas odjinud. „Některé z nás ale zajímá CO, ne JAK a PROČ,“ ohradil se další. Vznikla tak mezi přítomnými hádka. Markýz si toho však nevšímal. Nezajímalo ho, jestli chtějí příběh vyslechnout, pouze potřeboval sám sobě ulevit z těžkého břímě. Znovu otevřel oči a jakoby si vzpomněl, pokračoval v příběhu.
„Meč drtil štít, šíp prorážel brnění, kopí protínalo srdce, země již nedokázala pojímat krev raněných. Sama matka příroda truchlila nad padlými a dávala nám najevo svůj hněv. Ostrý déšť a pomstychtivá bouře nás sužovaly po celou bitvu. Schylovalo se již k večeru, když v tom…,“ markýz se velice silně rozkašlal a křečovou bolestí si přitiskl ruku na srdce. Ze svých úst při tom chrlil poprašek kapiček krve. Někteří z přítomných mu chtěli pomoci nebo alespoň přivolat pomoc, ale on je zastavil jediným gestem ruky a pomalu pokračoval.
„Když v tom jsem uprostřed válečného pole zahlédl klečet mladou dívku. Nedokázal jsem pochopit, jak se tam mohla dostat. Stovky mil od nejbližšího města, uprostřed bitvy, kde ani jedné ze stran nic neříkala slova jako zajatec, smilování či nevinný. Hlas ve mně říkal, zachraň ji. Snažil jsem se k ní dostat co nejrychleji, ale zdála se nekonečně daleko. Po chvíli jsem stál vedle ní. Slunce již zašlo, ale měsíc se neobjevil, ani hvězdy. ‚Zbláznila ses? Jak ses sem dostala? Tady je to učiněné peklo!? Ani nevzhlédla. Po její tváři stékaly slzy. Spolu s deštěm dopadaly na rubínově zbarvenou zem. ‚Tohle není peklo,? řekla, ‚Peklo teprve přichází.?… Ty její oči… Její černé oči… Ta krutost v nich… Radost z bolesti, z nemilosrdných muk,“ markýz zakryl svou tvář a rozplakal se. Jeho tělo na to reagovalo a znovu se rozkašlal. Posadil se, pokračoval však ve svém příběhu.
„Poprvé v životě jsem dostal strach… Strach z těch nelidských očí. Nemohl jsem se ani pohnout… Vstala a pohladila mne po tváři… Zakryla mé oči… Když je opět odkryla, spatřil jsem… Peklo, pravé peklo,“ jeho hlas byl rozklepaný, v očích se jiskřil panický strach. Sálem se bouřlivým tempem rozrostla vášnivá diskuse.
„Její slova mě trápí každou noc… Ale nedokážu si přesně vzpomenout…,“ z nosu mu začala téct krev, ale místo toho vroucně pozoroval příchozí dámu v černém šatu. Nikdo ji neviděl vcházet do místnosti, nikdo jí neznal. Ve všech vzbuzovala strach, hrůzu, repekt. Nikdo se neodvážil promluvit. Byla to snad ona dívka?
„Já si ta slova pamatuji…,“ promluvila a markýz se snažil neslyšet ji, nevidět ji, „Za tvou duši jsem ukončila Válku krve. Dala jsem ti na vybranou, člověče. Mohla jsem si vzít tvou duši tehdy, nebo až dnes, po pětašedesáti letech. Vybral sis a já jsem tu. Je čas odejít…“
Starý markýz chtěl promluvit, ale smrt mu vzala slova z úst. Jeho bezvládně tělo se sesypalo jako domeček z karet. Dáma v černém odcházela. Nikdo neměl odvahu se ani pohnout.
Opona zastínila celé jeviště a publikum se roztleskalo nadšením.