Bytosti

Jednoho dne se tu objevili, aniž by kdokoliv věděl odkud.
Byli trochu jiní, než ostatní, ale jevili se tak až po důkladnějším prohlédnutí. Vypadali jako my, ostatní lidé, ale nebyli tak krutí, zlí a bezlítostní... A bylo na nich cosi zvláštního, ale nikdo nedokázal přesně říci, co to je. Možná... Jako by z nich vyzařovala jejich dobrota a touha rozdat se do posledního kousku...

Laik by řekl, že to mohli být andělé, ale omyl. Nevím, proč si tím jsem tak jistá, ale bezpečně vím, že andělé to nebyli. Ti jsou moc pyšní na to, aby jednou za čas přišli zkontrolovat svoje ovečky... Ne, andělé tedy ne, rozhodně ne. Pak tedy...

Tenkrát to byl velice zvláštní druh člověka, kterého dnes už nelze potkat. Byl to člověk, jehož posláním bylo příjmat a šířit lásku, darovat své srdce mohl však pouze bytosti stejné rasy. Nebylo to dáno biologicky ani nijak jinak, byl to pouze jejich zvyk. A byl dodržován tak úzkostlivě, že se nakonec stal jakýmsi pravidlem. Jenomže...

Pravidla jsou zde k tomu, aby se porušovala, tedy jedna tato krásná bytost se rozhodla své srdce dát do rukou obyčejné ženy, ženy jako jsem já, jako spousta dalších.
Ona... Byla krásná, milá, ochotná obětovat veškerou svojí lásku bytosti odjinud... Nedokázala však obětovat celý svůj život, všechen svůj čas... Ale to vše až poté, co se jí narodilo dítě, čisté, jako čerstvý sníh, jeho srdce však bylo zčernalé nenávistí ke všemu...

A ona bytost si uvědomila, že zahubila celý jejich rod, protože na tak velký kus nenávisti a zla by nestačil ani celý národ lidí, jako on...

A dnes... Každý z lidí má v sobě kus onoho dítěte. Proto už ony bytosti navždy vymizeli...