Mysl

Roky se již dávno přestali počítat, vítr se navždy utišil, déšť nebyl potřeba a všichni přítomní se tísnili u koryta. Stával jsem mezi nimi. Ač mladý, tak bělovlasý chlapec, kterého společnost odkopla do nejzašších koutů svého světa.

Touto dobou by kolem mě bylo na 40 000 vyvrženců ze všech koutů světa a to jen díky své inteligenci nebo prostě jen proto, že neodpovídají stanovenému vzhledu. Zprvu jsem plakal, když mě trhali od rodičů, avšak zjistil jsem že bez přetvářek je mi líp. Byli tu lidé všech druhů. Plešatí, poloslepí, albíni, mnohozubí, .... no a já. Jediná má zvláštnost, kvůli které mě sebrali rodičům byli mé jasně bílé vlasy.

Bylo mi 6 let, venku začal po několika stoletích, či možná tisíciletích, padat sníh. Právě na mé narozeniny. Jaké to štěstí pro malého kluka, když se tento div stane na jeho narozeniny. Lítal jsem venku mezi vločkami nahý - což bylo ale každému jedno, protože už jen svou radostí jsem porušil několik set zákonů. V té chvíli mne to ale nezajímalo. Žádné zákony, žádné kamené obličeje... Jen já a miliony vloček. Slzy štěstí kanuly mi z malých jasně modrých oček pomalů dolů a já se snažil pochytat všechny vločky na svůj jazyk. Pochytat je a uschovat v sobě mít je navždy u sebe, nenechat je dopadnout na rozžhavený asfalt, který by je spálil, zničil stejně jako se hodinu na to snažili zničit mírové jednotky. Spálit. Ano to chtěli. Ale vločky mi mou službu oplatily. Uhasily plameny všech pecí, a tak lidem nezbylo než strčit mě mezi tu malou hrstku lidí, které se jim nepodařilo zničit.

V mračnu vloček se mě snažilo lapit mnoho desítek rukou, stíhalo mě na tisíce nábojnic, které jako zlaté mušky bzučely kolem hlavy, ale nemohly mě dohnat. Nikdo z nich nemohl. Ja chránil vločky a vločky chránily mě. Přátelství. Tohle byl zřejmě ten stav mysli, před kterým nás v prevýchovných zařízeních varovali. Tento fascinujcí pocit bezpečí, který procházel každou buňkou mého těla i celým okolím. Přátelství mezi vločkami a mnou.

Nic ale nemůže trvat věčně, a ani krycí moc vloček není nekonečná. Ruce Mírového vojáka si mě našly a násilím se mě snažili vytrhnout z mého světa. Jedna ruka mě chytla za rameno. „Ale já se nevzdám!“ vykřikl jsem a zakousl se do otročitelovi ruky pevně a hluboko. Když z ní začal vytékat pramínek krve, uvědomil jsem si svůj čin. Najednou se zastavil čas. Cítil jsem tu zvláštní chuť. Tu energii, která prostupovala celým mým tělem. Zaplavovala mě touhou, šílenstvím. Čas opět spustil svou podivnou hru. Olízl jsem své krví potřísněné rty a znovu se zakousl a sál. Sál tu lahodnou životodárnou tekutinu.

Probral jsem se v nějaké odpudivě zelené místnosti, kolem byla poskládána spousta malých dřevěných truhliček opatřených různými ID čísly. Vedle mě leželo nějaké tělo. Mladé, mokré, s bílými vlasy. Konečně jsem potkal někoho, kdo je jako já – pomyslel jsem si. Avšak když jsem přišel blíž, ... TO ID! TA TVÁŘ! Byl jsem to já, kdo tam ležel. Mé tělo bylo pohozeno v rohu té strašlivé místnosti. Bezvládné, chladnoucí. Jsem snad mrtvý? Našla si mě nakonec kulka vyslaná z Mírové zbraně? Ne. Na těle nebylo ani škrábnutí. Tak proč jsem tedy mimo něj? Maminka mi dříve čítávala ze zakázaných knih, které doma skrýval otec, o mužích a ženách, kteří vládli mocí zvanou magie, jenž dokázala věci tak ohromné, že ani dnešní stroje je nedokázaly předčit. Byl snad někdo z vojáků Míru kouzelník? Možná. Ale jak se mám dostat zpět do svého těla? Jak? Najít jiného kouzelníka. Rozhlédl jsem se po východu z místnosti, ale stěny byly prázdné a jen tiše šeptaly „Není úniku“. Náhle někdo vykřikl. Otočil jsem se po hlase, ale videl jsem jen ty protivné stěny a pár krabiček opatřených čísly. Čekal jsem, zda-li hlas uslyším znovu, ale neozvalo se nic.

Maminka mi pomalu otírala čelo a já otevřel oči. Zřejmě již dlouho nespala. Měla tmavé kruhy pod očima a víčka lehce opuchlá, zřejmě pláčem. Když viděla, že jsem vzhůru, objala mě a znovu začala plakat. Po chvíli jsem se odhodlal přerušit její pláč a zeptal jsem se jí co se stalo. Vyprávěla mi, jak jsem přijal blahopřání k narozeninám od rodičů a náhle se skácel na podlahu. Znovu se rozplakala. Prý jsem byl v kómatu téměř 2 měsíce, Přišlo se na mě podívat nespočet doktorů, ale ani jeden nedokázal zjistit proč jsem v tomto stavu.

Náhle se ve dveřích objevil otec. „Žádnej pláč ani smích v mim domě!“ zařval a udeřil maminku. Nenáviděl jsem ho. Vždy chodil domů opilý a mlátil maminku. Maminka spadla na zem a ze rtu se ji začala v malém pramínku řinout krev. Krev! Opět ta chuť! Ta energie! To úžasné šílenství! Nenávidím ho! Hlad! Ten podivný pocit! Krev! Tisíce hlasů v mé hlavě začli křičet tato slova. Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem. Chtěl jsem plakat, ale nešlo to. Strach! Ano, strach. Toto slovo někdo vykřikl a přehlušil jím ostatní hlasy. Ty okamžitě stichly. Ten hlas mi byl známý, ale nedokázal jsem si vybavit čí byl.

Opět ta odporná místnost. Ty strašlivé zdi bez východu. Nyní tu se mnou ale leželo ještě jiné tělo. Byl to postarší muž s černými krátkými vlasy a trochu širší postavou. Byl to můj otec. Po celé místnosti se rozléhal tlukot jeho srdce jako kostelní zvon, který ale po chvíli začal zpomalovat až úplně přestal bít. Skřípot dveří. Ohlédl jsem se. Vstoupil malý, ustrašený, lehce obtloustlý chlapec. Dveře se téměř nehlučně zavřely. Když mě spatřil, nevěřícně se na mě podíval. Když však shlédl dolů na tělo, nad kterým jsem stál, zachvátila ho panika a hledal únikovou cestu. Jenže zdi byly opět tak prázdné jako předtím a dál si výsměšně spívaly „Není úniku“. Malý chlapec se rozplakal. Náhle zbystřil. Díval se na mě. Nebo spíše skrze mě. Nechápal jsem. Z ničehož nic se rozeběhl prosti mě. V poslední chvíli jsem uhl a spatřil ho, jak svým malým zavalitým tělem rozrazil dveře. Našel východ? Zřejmě ano. Přistoupil jsem ke dveřím, abych se podíval kam vedou, ale za nimi byla jen tma, ticho, prázdno. Byl slyšet jen slaboučký vzdálený hlásek volající o pomoc. Ten se ale nakonec rozplynul v té děsivé tmě. Zavřel jsem dveře. Jakmile jsem to udělal, pohltila je stěna a opět jsem byl sám s tím neustálým monotóním zpěvem zdí. Zaposlouchal jsem se do té písně. Po chvíli jsem v ní zača rozeznávat podivuhodnou melodii, která mě svým způsobem hřála někde uvnitř. Čím déle jsem naslouchal, tím jinou se stávala. Melodie se měnila a dokonce i slova najednou dostávala jinou formu. Ze slov „Není úniku“ přes text řeči, které jsem nerozuměl až ke slovům:

„Nevěř všemu,

co oči tvé ti lžou,

vždyť kouzly vládnout můžeš,

protože i v tobě jsou.

Za kliku vem,

i když nevíš kde,

dveře se otevřou

- zde je cesta ven.“

Kouzla tedy nejsou tím, co mi maminka četla v knihách - schopností málo jedinců dělat věci nad hmotu mocné. Kouzla jsou tvořena naší fantazií. Proto bylo zakázáno říkat druhým své představy. Pochopil jsem.