Sněžné stvoření

Když jsem se probrala, snežilo. Jen lehce, ale to stačilo pokrýt zem bílou vrstvou ledu, stačilo to na velkou zimu i na bolení očí. Nevím proč, ale běžím, před něčím utíkám. Jen v hloubi duše vím, před čím. Je tma, jsem v lese a sních mi padá na vlasy, které lítají kolem hlavy v tenkých pramíncích. Stále se ve strachu ohlížím.

Světlo. Kolem mě poletuje spousta světla, baterky, které drží lidi. Utíkají taky před tím něčím jako já. Mají větší strach, v očích jen černo, které se line přede mnou. Tma, která nekončí. Slyším dechy něčeho za mnou, běží to stále blíž a blíž.

"Musíme přejít přes řeku. To nás zachrání. Musíme tam. Pojďte sakra!" křičí jedna holka na všechny s baterkama. Jako zhypnotyzovaní se na mě podívají jako bych jim měla dát pokyn.
Rozeběhneme se k řece, lehce z kopce. Sníh nám padá do bot, které jsou zcela promáčené. Dechy se stále blíží víc. Nevím, co dělat. Oni panikaří a začínají křičet.

Dole je řeka, malá, ale je tam. Ale něco se děje, nemůžeme přes ní přejít, dál je led, který nás neunese, který nás zabije, určitě zabije.

"Co teď? Nemůžeme dál!" holka už brečí a neovládá se. Dechy už neslyším. Něco tu stále je. A přímo přede mnou. Vítr mě ovane, s vůní masa spaleného na pánvi. Odejde to.

Slyším křiky, spousty křiků, baterky pomalu padají na zem, všechny, leží na zemi a osvěcují sníh. Křik ustane. Jsem sama, slyším jen řeku, tečící vedle mě. Sněžení se zastaví, ve vzduchu jsou nehybné vločky, někdo zastavil čas. Nebo něco. Baterky náhle zhasly, všechny najednou.

Sníh je stále nehybný, ale řeka plyne dál, vlezu do ní. Jsem v ní. Je teplá, v zimě. Odcházím ve směru jihu, do tepla, a doufám, že mě nic nechytí.