Dušičky

Černá je noc.
Dlouhé stíny putují po zemi krátí se v měsíčním světle a kroutí. Tančí společně na chladné zemi.
Je mrazivá noc.
Stíny ožívají a mrtví z hrobů vstávají. Duše zakleté v stínech opět vstoupí do svých těl. Mrtví zase živými, po naší matičce zemi chodit budou.
Je tajemná noc.
Dívka s bílým věncem nad hrobem se sklání, stromy ji objímají kol a kol, hroby v zástupech v týlu pálí, dívají se-cítí jejich pohledy.
Čeká, oči uplakané, nad hrobem se sklání, v jedné ruce bílý věnec, v druhé matčin růženec.
Je zázračná noc.
Stojí nad křížem s jménem. Stějně jako tři léta předešlá, tak i toto čeká na svého milého. Odešel bez rozloučení, bez jediného slůvka. Položila věnec na kříž a odříkaná modlitba stoupala vysoko k hvězdám jasně zářícím do tváže jejího milého stojícího vedle ní.
Je strašidelná noc.
Za ruku mládenec dívku chytá, volá a křičí-neslyší. Pannou otřese mráz. Otočí se v kole. Stromy padají na její ramena, hroby se otvírají. Z prázdných chřtánů volají spící. Dívku hrůza schvátí, pryč ze hřbitova běží. Milý naň volá, běží zaní. Než je brána hřbitovní oddělí. Panna s pláčem zmizí do ticha.
Je smutná noc.
Mladík stojí na prahu hřbitova, krok nelze dokončit. Za hradbu zdí nesmí vyjít. Bloudíc smuten mezi hroby doufá ve svou spásu. Tak málo stačí k jeho záchraně z lože smrti. Jen kdyby jeho ruku podržela a jedninou noc s ním zůstala. Strach každého vyhání za brány hřbitova. Mrtví probdí jedinou noc v celém roce, ale záchrany se nedostane žádnému.
Je noc.
Stíny dlouhé zkrátili se v nic a na trůn nebeský místo měsíce nastupuje slunce. Hřbitov zeje prázdnotou, nikde ani živáčka, nikde ani duše zbloudilé.
Dívka ležíc doma strachem ještě třese se. Oči uplakané. Její milý zase nepřišel.