Probuzení

Něco mě polechtá na nose, a znovu. Pomalinku otevírám oči, ale hned je zase zavřu, abych svůj zrak uchránila před prudkým světlem. Převalím se na posteli a začnu se nutit, abych vstala. Znovu otevřu oči. Tentokrát je už nechám otevřené. Rozhlédnu se. Nějak to místo nepoznávám. Tohle není můj pokoj. Můj dům, ani domov. Kolem mě jsou jen holé kamenné zdi. A v jedné z nich malinkaté, zamřížované okénko. Tak odtamtud přichází to světlo. Naproti okénku jsou ve zdi bytelné, dřevěné dveře. Postel (postel?) ze které jsem se právě vyhrabala, je vlastně jen obyčejný slamník. O krok ucouvnu. V koutě něco zapiští a zašramotí. Myš. Určitě to byla myš. Nebo ještě hůř? Že by krysa? Raději to nevědět. Dotknu se vlhké zdi. Ale velmi rychle se stáhnu. Je to hodně nepříjemný pocit. Je celá studená a jakoby nasáklá vodou a plísní, ale také utrpením a zlem, nebo smutkem. Nemám z toho místa dobrý pocit. Vždyť, jak jsem se tam vůbec dostala? Přejdu ke dveřím a zatlačím na kliku. Nic. Znovu. Ale výsledek je stejný. Jsou zamčené.Zabuším. Zvenku se nic neozve. Zkusím to znovu. Opět nic, jen do ruky se mi zadřela tříska. Zkouším ji vytáhnout, moc to nejde, ale s trochou času se mi to snad povede. Ještě chvíli se snažím a pak... Je venku. Tak malý kousek dřeva a jakou neplechu dokáže člověku provézt.
Pak začnu přemýšlet. Jsem zcela jistě v nějaké cele, ale kde? Ve vězení? Je to možné... Ale co jsem provedla, že jsem se dostala do vězení? Ničeho si nejsem vědoma. Přejdu k okénku. Je dost vysoko. Chytím se tedy za okraj, že se vytáhnu a podívám se, co je venku. Něco mi ale brání. Podívám se dolů na své nohy a... Uvidím velkou sukni s krajkami a pod ní je zcela jistě spousta spodniček. Ano, už to cítím. Nepohodlné vysoké boty na podpatcích. A taky korzet. Špatně se mi dýchá. Nemůžu si uvědomit, proč jsem tam, kde jsem a navíc v tomto oblečení. Vždyť proč bych se oblékala do šatů, které by se hodili tak na nedělní procházku před sto padesáti lety? Tak co se to proboha děje? Nic nechápu. Pokusím se znovu vytáhnout k okénku. Tentokrát už s větším úspěchem. Ale stejně toho moc nevidím. Pouze spoustu bot, které procházejí kolem cely.Ale stejně mne ten pohled zaujme. Nohy vypadají celkem normálně. Většinou jsou zakryté džíny nebo jinými kalhotami a dole mají lidé na nohách povětšinou tenisky. Tak proč jen já jsem tady zavřená v nějaké cele a navíc v takové maškaře? Tedy ne, že by se mi ty šaty nelíbili, to ne, jen tahle situace mi nepřipadala příjemná. Znovu šplhám na okénko.
Teď už jsem pevně rozhodnutá zjistit, co se děje. Hluboký nádech a už volám ven na ulici:
„Haló! Lidi, pomozte mi!!“ Chvíli mám pocit, jako by se mi křik zasekl v krku.
Ale někdo to jistě slyší. Jedny nohy se právě zastavili. Kolena se krčí a já čekám, kdo se objeví. Třeba to bude někdo známý, třeba někdo, kdo mne odsud dostane...
Za chvilinku už se objeví i obličej. Jenže při pohledu na něj se zhrozím. Je to strašný pohled. Je celý šedivý a samá jizva. Místo vlasů mu z hlavy vyrůstá něco, co připomíná chapadla chobotnice. Než jsem se k smrti vyděšená pustila a spadla slyšela jsem jen:
„Svět se zbláznil děvče a svobodu najdeš spíš v cele, než venku...“ Možná ještě něco řekl. Nevím. Já už padám dolů. A najednou náraz, chladná zem a tma...

Něco mě polechtá na nose, a znovu. Pomalinku otevírám oči, ale hned je zase zavřu, abych svůj zrak uchránila před prudkým světlem...