Svatý obraz

Bosé kroky bičovaly staletími sešlapané dlaždice klášterní chodby. V nočním tichu se rozléhaly jako dunění vodopádu a jak se přibližovaly, rozeznal jsem v přítmí mohutnou postavu představeného. Když se přiblížil, lucerna, kterou nesl můj tlumočník ozářila jeho tvář. Vypadal jako pohanská modla – nehybný, majestátný, místo tváře zlatou masku s předlouhým plnovousem. Nebýt pleskotu nohou, zdálo by se, že se spíš vznáší – letí pomalu chodbou jako zjevení. Jeho těžký oděv neprozrazoval nic o postavě pod ním: nepřizpůsobivý a nepohodlný, a přesto zdobený tak jemnými výšivkami, že to západního člověka muselo ohromit. Uklonil jsem se na pozdrav. Pronesl pár vět v ruštině s hlasem a intonací, jako by předzpěvoval liturgii. Nervózně jsem se rozhlédl po nádvoří. Ticho. Klid.
„Řekni mu, že jsem slyšel, že ho tu mají,“ promluvil jsem k Alexejovi. Řekl mu to.
Kněz mi věnoval pronikavý pohled. Na chvíli jsem měl pocit, že se mi vysmívá – a přitom byla jeho ústa pevně sevřena, obrážejíc posvátnou vážnost místa i situace. Přikývl. Pak cosi dodal.
„Co říkal?“ vyzvídal jsem netrpělivě.
„Jestli prý znáte legendu...“ Alexej žmoulal v rukou svou hučku a zdálo se, že je nervózní. Chápal jsem jeho neklid. Jen málokdo v těchto končinách nebyl věřící – a obyčejní lidé byli vždy trochu nesví, když měli promluvit se svými duchovními.
„Jistě, že znám,“ odsekl jsem. „Proto jsem tady.“
Kněz zřejmě pochopil, co si povídáme a ačkoliv se jeho tvář ani nepohnula, cítil jsem, jak v jeho očích proběhl záblesk nesouhlasu. Pokorně jsem sklopil oči a vyřkl rusky pečlivě připravovanou větu. Vyzval jsem ho, aby mi ten obraz ukázal.
Představený však vypadal neoblomně. Cosi pronesl směrem k Alexejovi, aniž by ze mě spouštěl oči.
„Říká, že nejste připraven. Vidí, že vás přivádí pouze zvědavost.“
Nervózně jsem přikývl. Vztek však ve mně kypěl jako černá žluč. Taková doba! Takové pátrání! Ne, nemohl jsem se zastavit na prahu posledních dveří, které mě dělí od největšího pohledu mého života. Nemohl jsem dopustit, aby sedm let výzkumů a bádání přišlo nazmar. Věděl jsem, že jednám špatně, ale nemohl jsem jinak.
Vytrhl jsem z koženého pouzdra revolver a namířil ho knězi do obličeje. „Jdeme!“ křikl jsem k Alexejovi. Ten něco blekotal a křižoval se, ale peníze, které jsem mu zaplatil byly evidentně dost velké na to, aby se za ně vydal i do pekla, bude-li to třeba. Kněz se smutně usmál a pokojně se otočil. Nepatrným pohybem ruky nás vyzval, abychom jej následovali. Šli jsme mlčky.
Brzy mi došlo, že revolveru není potřeba. Kněz nyní kráčel zcela dobrovolně, lehce a beze strachu, snad dokonce uvolněněji než předtím. Ta změna v jeho chování mě mátla. Přesto jsem zbraň opět uložil.
„Řekni mu, ať si pořádně rozmyslí než na nás zkusí nějaké triky.“ Alexej zaváhal s touto zprávou.
„Pane, je to přeci kněz...“
Než stačil dokončit, představený se k nám otočil a cosi pravil, klidně a vyrovnaně, jako by na něj má výhružka vůbec nezapůsobila.
„Říká, že nyní máte poslední šanci si vše rozmyslet. Kdo pohlédne do tváře Boží, jako by předstoupil před Boží soud...“
Nevěděl jsem, co na to říct. Chvíli jsem kroutil hlavou a pak se donutil k úsměvu.
„Řekni mu, že vím, jak se chovat,“ sdělil jsem svému průvodci a smířlivě kývl na kněze. V jeho pohledu se nezračila žádná zloba, takže jsem považoval příměří za smluvené. Teprve později jsem si ten pohled správně vyložil: byla v něm lítost. Chopil se těžkého klíče a několikrát jím otočil v malých dveřích na konci chodby. S vrznutím se otevřely a kněz ustoupil stranou, aby mi nebránil v průchodu.
Byla to malá kaple se dvěma okny po stranách. Nad hlavou mi visel krásný krucifix, snad ze čtrnáctého století. Stěny byly holé a kámen chladně odrážel světlo dvou svic ve svícnech zhruba vprostřed místnosti. Objekt mého zájmu však visel na protější stěně, doposud zakrytý plachetkou. Proti mně se nacházel jediný a pravý acheiropoeton – obraz, jejž nestvořila lidská ruka. Legenda praví, že vznikl, když se Kristus dotkl desky, aby zanechal učedníkům svou podobu. Obraz se po jeho doteku sám na plátně objevil. Na rozdíl od veraikonu, roušky, do níž se obtiskla Kristova tvář při putování na Golgotu, nešlo o otisk. Šlo skutečně o obraz – malovaný na dřevěné desce skutečnými barvami – a přesto ne štětcem, nýbrž pouhou Boží přítomností. Jeho falza byla běžnou komoditou po celý středověk, bezpočet malířů se pokoušelo jej napodobit a originál sám se ztratil v nekonečných válkách, nájezdech lovců relikvií a přívalech krve. Křižáci, saracéni, papežští špioni, Francouzi, Habsburkové... všichni jej hledali, prolévali pro něj krev, platili nepředstavitelné obnosy a toužili spatřit skutečnou Boží tvář. A já nyní od tohoto mystéria církevních dějin nebyl vzdálen víc než deset kroků.
Zmocnila se mě posvátná hrůza. Ruce se mi začaly třást a po těle vyrazil studený pot. Plameny svíček se rozkomíhaly v jemném průvanu, na nějž však moje tělo reagovalo jako v nejhorších záchvatech horečky. V pohybujících stínech jsem spatřoval tváře těch fanatiků, kteří podnikli podobnou cestu jako já. Byl to výkřik varování, co se zračilo v jejich tvářích? Či oslavné zvolání, vítající dalšího dobrodruha do této podivuhodné galerie? Odkudsi snad vycházela hudba: pravoslavný chorál, mocný a monotónní jako dějiny tohoto zázraku samého. Přistoupil jsem a vztáhl ruku po plachetce. Mé prsty téměř cítily fyzickou přítomnost posvátného. Z obrazu i přes roušku emanovala pronikavá, zlatá záře. Světlo, které je pravou podobou Boží, jak píše Tomáš Akvinský.
Odhrnul jsem roušku a padl na kolena, oči pevně zavřené. Z nějakého důvodu jsem oddaloval okamžik, kdy se podívám. Jak bude vypadat? Není to nakonec přeci jen pouhý obraz? Což je možné zachytit na desce tvář Boží? Počítal jsem v duchu do tří... jedna... dvě... tři...
Mé oči se naráz otevřely a já zíral tváří v tvář Boha. Hudba explodovala. Nebo to byly mé uši? Ucítil jsem, jak mi cosi stéká po stranách hlavy. Svět přestal existovat. Zíral jsem do propasti, na jejímž konci bylo světlo – světlo bez hranic. Světlo bez konce. Absolutní pohled. Absolutní zvuk. Ucítil jsem pronikavou bolest pomalu rostoucí intenzity. Mé ruce reflexně osahávaly tvář. Vlhkost. Slzy? Tekutina byla čím dál hustší a hustší. Krev? Náhle můj mozek provedl tu jednoduchou operaci. Prsty zajely výše. Mé oční jamky byly prázdné. V tu chvíli jsem musel ztratit rozum nebo vědomí.

„Můžete ho tu nechat. Postaráme se o něho. Není první...“ řekl kněz a Alexej plaše přikývl. Ještě teď jej z toho pohledu mrazilo v zádech a představa, jak vede toho zkrvaveného Evropana z hor dolů jej upřímně děsila.
„A je tu ještě nějaká naděje?“ zeptal se se srdcem až v krku.
„Náš Bůh je milosrdný, synu. Milosrdný, ale spravedlivý.“
„Mohu s ním ještě mluvit?“ otázal se Alexej po chvíli.
„Nikoliv, nebylo by to dobré. Nemůže tě vidět ani slyšet. Jeho duše vstoupila nepřipravena před stolici Boží a musí u ní dlít až do Soudného dne. Takový je zákon.“ Kněz mluvil zpěvně, vyrovnaně a bez soucitu. Soucit a spravedlnost přenechal rukám Božím.
Alexej odešel dolů a cestou z kláštera si pískal. Nebe bylo poměnkově modré a na horských úbočích se pásla stáda koz. Stromy šuměly svou staletou píseň a Alexej náhle věděl, že Bůh se na něj odkudsi z výše dívá. Pohlédl do slunce a uviděl jeho tvář – odhlédl však jakmile jej začaly pálit oči.
Mezitím v kláštěře kněz vstoupil do kaple. Poklonil se před obrazem a pokorně pohlédl do tváře Kristovy. Byl to krásný, zručně malovaný obraz – šlo sice o kopii z 19.století, ale to nikomu z věřících nevadilo. Důležité je, že na něm byla tvář Boží. Představený kláštera pomalu zatáhl plachetku a s pokřižováním zanechal obraz samotě.