Noční návštěvník - část Čtvrtá

Nevím proč, ale když jsem se ráno probudila, těšila jsem se až ten nastávající fádně světlý den uplyne a na město znovu padne neproniknutelná tma. Říkala jsem si, že bych se asi měla spíše bát, ale strach nepřicházel. Jen takové jemné mrazení procházející mým tělem až do morku kostí. Celý den se však neuvěřitelně táhl, protkaný nudným klábosením, strojenými úsměvy a hranou chutí do života. Když o tom tak přemýšlím, svět vlastně není zas tak špatný, jen jsem ho prostě ze dne na den přestala vidět přes růžové brýle a nechala do své mysli proniknout tu neutuchající šeď, kterou je celý svět doslova obalen. Konečně jsem si přiznala jak vypadá jeho pravá tvář a vlastně se mi to začalo i líbit, nebylo to špatné.

Ulehla jsem do své postele a čekala. Čekala jsem na něj, ať už to byl kdokoliv. Zvědavost byla silnější než přirozený strach. Mé oči si mezitím přivykly na tmu kolem, která vše doslova požírala a já pomalu rozeznávala stíny, které se prodlužovaly a líně pohlcovaly poslední zbytky světla. Všechny stíny měly své původce…až na jeden, který teď tiše vystoupil ze svého úkrytu za šatní skříní.

‚Jsi to ty?‘ hlesla jsem nejistým přiškrceným hlasem.
‚Kdo jiný?‘ zeptal se skoro naštvaně. ‚Chodí sem snad za tebou ještě někdo jiný?‘
Zarazila jsem se a zírala na něj. Němě jsem si ho prohlížela. Nebyl nic než černý stín, velký jako dospělý muž. Zajímalo by mě, zda kdybych se ho dotkla, prošly by mé prsty skrz to černé nic nebo by narazily na nějakou hmotu. Čím byl tvořen? Z čeho…
‚Tvoříš mě ty, tvé myšlenky,‘ zasmál se. Zněl už zase zcela normálně. ‚Jsi zvláštní. Přemýšlel jsem o tobě. Tvé myšlenky jsou tak smutné, není v nich ani špetka naděje. Copak ty nemáš radost ze života? Tebe netěší, že žiješ?‘ Jeho slova a jejich význam se mi vrývali hluboko do mozku a zanechávali po sobě bolestivé, nezhojitelné jizvy.
‚Připadám si jako mrtvá,‘ přiznala jsem se.
‚Co ty o tom víš?‘ zloba se mu otírala o rty, přesto zněl jako by se ji v sobě snažil potlačit.
Nevěnovala jsem tomu pozornost. ‚Každý den je stejný. Ráno vstávám s nadějí, kterou však pokaždé ten probouzející se den něčím zabije. S nadějí, že bude lépe, že zase najdu ztracenou chuť žít…‘ Přerušila jsem svůj monolog a zahleděla se do míst, kde stál. ‚Jsi tu?‘ zašeptala jsem do ticha.
Ucítila jsem jeho mrazivý dech na své tváři. Byla mi zima. Tělo se začalo slabě chvět a já ho v tu chvíli nedokázala ovládnout vlastní vůlí.
‚Jsi nervózní?‘ zašeptal mi do ucha. ‚Bojíš se mých doteků? Bojíš se MĚ?‘
‚Mám důvod se tě bát?‘ odpověděla jsem na jeho otázky otázkou.
Dotkl se mých rtů, přejel po nich chladnými prsty a pokračoval přes bradu na krk. Tiše jsem zasténala, jak mě jeho dotek mrazivě pálil a slastně přivřela oči. ‚Rozhodně by ses mě měla bát.‘ Nepřestával se mě dotýkat. Stáhl mi z nohou přikrývku a položil svou studenou dlaň na mé touhou rozpálené stehno. ‚Bojíš se smrti?‘ šeptal.
Zvedla jsem hlavu a otočila ji k místu, kde jsem si myslela, že stojí. Oči jsem však stále nechávala zavřené. ‚Ano,‘ zněla má prostá odpověď.
‚Proč, když si jí svým způsobem přeješ?‘ nenechal se odbýt. Pomalu jsem si na ten jeho zvláštní chlad zvykala.
‚Děsí mě myšlenka, že nevím co se děje pak, když člověk přestane existovat… Přijde nicota? Teď mám tělo a mysl, uvědomuju si a cítím svůj život. To že mi v žilách proudí krev, že mi tluče srdce, hrudník se zvedá a klesá v pravidelném rytmu mého dýchání. Cítím, že žiju. Teď nejde o to jak žiju, ale o to, že JSEM. Fyzicky i psychicky. Co se děje pak, když mé tělo zemře. Zemřu s ním i já? Zmizím ze světa? Ztratím se? Postupně se ze světa ztratí důkaz o tom, že jsem kdy žila, že jsem obývala tenhle svět. Nezůstane nikdo, kdo by zachoval památku na mou existenci.‘ Vyslovovala jsem nahlas myšlenky, které mě provází a trápí snad celý můj dosavadní život.
‚Tak proč teď přemýšlíš o smrti? Jenom proto, že nemáš s kým sdílet svůj život?‘ Rýpnul si.
Mlčela jsem a nechala jeho otázku bez odpovědi, stejně si ji už určitě přečetl v mé mysli. Po mých tvářích stékaly slzy. Byly slané a mokré a razily si v úzkých potůčcích cestu. Přišly tak nečekaně a já je nedokázala zastavit. Setřela jsem je hřbetem své ruky. Hrudník se mi slabě roztřásl pod tíhou vzlyků, unikajících ze sevřených úst.
Ucítila jsem jeho chladnou ruku na rameni. Zlehka a jemně mě navedl abych si lehla. Najednou jsem byla příšerně unavená. Přetočila jsem se na bok směrem k němu a on mě přikryl dekou. ‚Můžeš tu zůstat?‘ podařilo se mi promluvit mezi jednotlivými vzlyky. Položil mi prst na ústa, aby mě umlčel. Zavřela jsem oči a přála si, aby bezesný spánek kolem mě rozhodil své sítě a já se do něj propadla. Slyšela jsem tiché vrzání jeho kroků na podlaze, jak obešel postel. Dřevěné rošty slabě zasténaly, když ulehl na matraci vedle mě. Jeho chladná paže mě objala přes třesoucí se hrudník.
Přiblížil své studené rty k mému uchu. ‚Zítra si pro tebe přijdu.‘ Mrazivý vzduch z jeho úst mi vnikl do zvukovodu a byl unášen až do mé mysli. Usnula jsem.

(poslední) Pokračování příště…