Zapomenutá svatozář

U Pinkasů bývá pořádný frmol. Těch hostů, co se vystřídá. Pivo za pivem a hostinský ani nestíhá roznášet. Hosté si odkládají svrchníky na věšák u dveří, dají si dvě, tři pivka a už zase, se znovu nabytými silami pospíchají za svými povinnostmi. Když pan vrchní zavírá hospodu, mívá toho tak akorát plné zuby.
Natočí si šnyta, sedne si na židli jako host a užívá si krátké chvilky, než vyrazí k domovu. Jak tak sedí a vychutnává si tu pohodičku, rozhlíží se po lokále, co tady lidi dneska zapomněli. Lidé v hospodě zapomínají ledacos. Těch zapomenutých nákupů, diplomatických tašek úředníků s důležitými dokumenty, portmonek a všelijakého harampádí. Jednou našel na lavici spokojeně spát i nemluvně. Pan vrchní se zhluboka napil a kouká na věšák u dveří.
Na jednom z těch háčků, co hospodské věšáky mívají kolem dokola, visí takové kolečko, takový zvláštní kroužek. Blýská se to zlatavou září, až zrak přechází. Že to je ze zlata, málem hospodskému zaskočí. Nechá šnyta šnytem a hrne se k věšáku. To si asi nějaký svatý přihnul víc, než snesl a zapomněl tady svatozář. Už jí drží v ruce a počítá, co za ní dostane u starožitníka. To už tak hospodští dělají, když najdou něco, co má opravdu cenu. Jenže svatozář není pro leckoho a pana hospodského pěkně pálí v ruce, jako žhavý uhlík. Hostinský s ní nazlobeně mrskne ze dveří. Potvornej křáp, ještě to tu něco zapálí, zakleje hostinský a běží si ochladit ruku do výlevky.
Svatozář se kutálí přes náměstíčko okolo vchodu do metra, přeskočí obrubník, přeběhne přes Jungmanovu ulici a cinkotem se svalí na Národní třídě. Tam zůstane ležet u novinového stánku. Leží na chodníku a jen tak lehounce září. Za chvilku se kolem seběhne horda malých cikánků. Nedůvěřivě si prohlíží ten zářící kroužek. Dežo, největší z nich si dodá odvahy a postrčí svatozář klacíkem. Děti ani nedýchají. Okolo svatozáře se rozběhnou malinké hvězdičky. Ta je krásná, vydechne Eržika. Chce svatozář ručkama zvednout, když zrovna jde okolo baba Vopršálků.
Vidí bandu cikáňat a už křičí: "Bando jedna zlodějská, co to tam máte," a mává nad hlavou deštníkem. Eržika se lekla a schovala ručku do umouněné zástěrky. To se už baba Vopršálková prodírá kroužkem dětí.
"Tak," postaví se jako generálka nad svatozáří. "Koho jste to okradli, holoto."
Děti, když vidí rozlícenou babu, raději vezmou do zaječích. A svatozář leží na chodníku a slabounce září. Baba po ní natáhne ruku, ale hned ucukne. Jejej, to to pálí. Chvilku bezradně stojí. To by stará Svíčková záviděla, mumlá si a pět trčících vousů na bradě se jí třese vzrušením. Nabere svatozář na držátko deštníku a šup s ní do kabely. "Tse," uleví si a pajdá se dál do obchoďáku.
Jen se za ní zavřou automatické dveře, svatozář si propálila díru ve staré kabele a dopadla na podlahu, jen to zazvonilo. Za ní se vyvalily klíče, ošuntělá portmonka, placatice rumu a umolousaný kapesník. Baba Vopršálková se ještě snaží zachránit situaci, sbírá své harampádí a cpe si je do kapes. Jen se dotkla svatozáře, zasyčelo to, jako když uteče mléko na plotnu. Baba ucukne a radši se hledí ztratit.
Svatozář leží na podlaze a září nějak víc, tak silně, jakoby na podlahu upadlo samotné slunce. Nakupující překvapeně koukají na tu záři a pomalu ji obestupují. Skrz přihlížející se prodere strážce pořádku.
"Rozejděte se jménem zákona," poroučí a zakryje duchaplně svatozář čepicí. Na chvilku se potemní, ale pak čepice shoří a svatozář září až oči přecházejí.
"No tak, lidi, rozejděte se přeci, nebo zavolám posily," zkouší to polda s prosíkem. Ale všichni stojí jako přikovaní a u vytržení zírají na svatozář.
"Ta svatozář, ehm, ten žlutý kroužek se zabavuje jakožto předmět doličný a vy se rozejděte." Poroučí poliš a natahuje ruku pro svatozář. Zasyčí to a polda si strká popálená prsty do pusy. Někdo z hloučku se hlasitě ušklíbne. Polda stojí bezradně nad svatozáří.
"Jé, maminko, ta je ale nádherná," prodrala se malá dívenka mezi nohama čumilů. Zvedne svatozář ze země a nasadí si jí na copatou hlavu. Lidé si spokojeně oddychnou. Holčička se protlačí mezi lidmi k mamince a schová se jí pod sukně.
Záře mizí s každým drobným krůčkem stydlivé dívenky a lidé se potichu rozcházejí. Jen policajt stále stojí uprostřed obchoďáku a olizuje si prsty.