Čarodějnice z Loch Baile (7. část)

19. Veřejné tajemství
Veronika zůstala překvapeně stát. věděla, jak moc se Patrik lesa „bojí“ a nesnáší ho, ale v životě by ji nenapadlo, že by mohl les podpálit. Ale ona ho přece vůbec nezná…
„Patrik?“ zeptala se potichu.
Gabriela přikývla.
„A jste si tím jistá?“ ptala se nevěřícně.
„Viděla jsem ho.“
„Ale proč by to dělal?“ nechápala a zároveň si vzpomněla, že vlastně oba sourozence Lansenovi nikde včera neviděla. Takže možná na tom něco bude…
„Aby zničil důkazy!“
„Důkazy?“ Nechápala v tuto chvíli už vůbec nic.
„Víte, neřekla jsem vám o Patrikovi všechno, i když to tady všichni ví… takové veřejné tajemství… Nechtěla jsem vás tím jenom zatěžovat.“
Ve Veronice vzplála zvědavost. Už otevírala pusu, ale Gabriela ji předběhla.
„Jdu teď do lesa… Nechtěla byste jít se mnou? Cestou bych vám všechno řekla. Bude to k vám spravedlivější. Měla byste vědět, s kým máte tu čest.“
Gabriela se - sotva vyšly z domu – začala pozorně rozhlížet kolem sebe. Přešlo ji to až v lese. Les byl jako vždy tichý a nevypadalo to, že by utrpěl nějakou újmu. Vypadal jako dřív. Šly mlčky.
„Nevypadá to, že by tu hořelo…“ protrhla mlčení Veronika a tvářila se značně nedůvěřivě. Popadl ji podivný, stísněný pocit. Dostala strach, že to byla jenom past, že ji chtěl někdo nalákat do lesa. Ale kdo? Patrik se lesa bál A Gabriela? Ale proč by to zrovna ona dělala? Veronika v tom měla poněkud zmatek. Začala dokonce i pochybovat o tom, že by nějaký požár skutečně byl... Ale vždyť to viděla i Gabriela… Nebo jí snad lhala? Ale proč…?
„Je to nějaké divné… Měly bychom jít ještě dál, třeba na něco narazíme…,“ odpověděla Gabriela a sešla z cesty. Ještě jednou se rozhlédla kolem a začala se prodrat houštím. „Ale chtěla jsem vám přece povídat o Patrikovi a jeho přítelkyni…“
„Takže se to týká i jeho přítelkyně?“ vykřikla Veronika a zapomněla na vše kolem. “Hned jsem si to myslela!“
„Vsadím se, že vám vykládal, že ji našel tady v lese pod skalou, že prý z ní musela spadnout?“
Přikývla.
„Víte, dá se říct, že je to pravda jenom s tím rozdílem, že Patrik byl ten , kdo ji strčil. A vězte, že to nebyla náhoda!“
„Oni ho nikdy neobvinili?“ vykoktala šokovaně Veronika. Tohle opravdu nečekala. Předpokládala, že je Patrik všelijaký, ale že je vrah – to ne!
„Nikdy mu nic nedokázali a přitom to ví každý, jak to bylo ve skutečnosti…“
„Co se tehdy stalo?“ vyzvídala Veronika.
„Pamatujete si, jak jsem vám říkala, že se Patrik na každého hned upne? Tak to se stalo i tehdy, jenže ona to sním nikdy vážně nemyslela, dokonce si našla jiného a s ním se chtěl rozejít… Patrik to nepřenesl přes srdce a řekl si, že asi bude nejlepší zabít ji… Svedl to náhodu a na tajemné síly… a doufal, že nikdo nikdy nenajde důkazy… I když to místo několikrát prohledali, nic nenašli… Jenže nakonec je někdo našel. Ta dívka, jejíž pohřeb byl minulý týden. Říkal vám, kde ji našli?“
„Chcete říct, že ji taky zabil?“
„Ano, a opět mu nic nedokázali… Myslím si, že už se ho všichni bojí, a tak se ani nepokoušejí ho usvědčit… Bojí se, že by se jim pomstil… nebo přinejmenším na jejich dcerách…“
„Hm, tak teď už je mi zcela jasné, proč nechtěl, abych sem chodila… Nikdy jsem na nějaké temné síly nevěřila…“
Došly na mýtinu pod skálou.
„Tady se to stalo,“ řekla Gabriela.
Veroniku už vůbec myšlenky na požár nenapadaly. Byla fascinovaná Patrikovým případem.
„Rozhodně si na Patrika dávejte velký pozor! Říkala jsem vám to už několikrát… Ale teď, když víte, čeho je schopen, tak byste si to měla vzít k srdci ještě víc. A krom toho… myslím, že mu asi líbíte, takže si ho už vůbec nepouštějte k tělu…“
„No, v tom případě mi snad žádné nebezpečí nehrozí, když…“ vykoktala Veroniku, kterou tohle tvrzení také překvapilo.
„Nebyla bych si zas až tak jistá… je to cvok, a jestli zjistí, že všechno víte, tak…“
„Tak proč jste mě sem sakra vodila, když…?“ zachvátil ji vztek.
„Patrik je blázen a kdo mu to už musí zarazit!“
„Tak to už by stačilo!“
Z křoví se vynořil Patrik Lansen. V jedné ruce svíral dlouhou tlustou větev, v druhé ostrý, blyštivý nůž. Ve tváři šílený výraz, z jiskřivých očí mu šlehaly blesky. Rudé vlasy nasakovaly začínajícím deštěm a pramínky vody mu stékaly po obličeji.

20. Hádka a obvinění
Ve Veronice by se v tu chvíli krve nedořezal. Věděla kolik uhodilo. Je průser. Patrik určitě všechno slyšel, možná je sledoval už od začátku. Rozhodně je teď nenechá odejít živé.
Nůž se zlověstně zaleskl, jak se Patrik přiblížil. Cítila, jak se Gabriela vedle ní zacukla. Vytušila, že chce vzít nohy na ramena. Neměla by udělat to samé?
Okamžitě však tuto myšlenku zavrhla, protože věděla, že nemá nejmenší šanci utéct tak, aby se jí nic nestalo (Patrik byl už moc blízko), a i kdyby se jí to podařilo, jak by se z lesa dostala? Vždyť to tu nezná! Ztratí se nebo spadne někam do díry, a co pak? Má umřít hned (Patrik na to rozhodně vypadal a podle toho, co se dozvěděla od Gabriely…) nebo až potom? Těžké rozhodnutí.
„Zmiz!“ Ocelový stisk na paži. Roztřásla se. Gabriela udělala několik kroků zpět a mířila tak do nejbližšího křoví. Ano, mělo ji to napadnout – proč by zabíjel vlastní sestru?
„Ne ty, vy! Vykřikl Patrik a Gabriela ztuhla na místě. Zarazila se i Veronika. Co prosím? Nedivila se však dlouho, neboť s ní Patrik prudce smýknul do mlází.
Dopadla na zem, ale rychle se zase zvedla, protože si uvědomila nečekanou a vzácnou šanci zmizet odtud. Zapadla do ostružiní, ale pak ji přepadla zvědavost, co se tam asi bude dít. Přikrčila se tedy a pozorně naslouchala.
„Ani se nehni!“ slyšela Patrikův hluboký hlas. „Alespoň dokud si spolu všechno pěkně nevyříkáme!“
„Co po mně vlastně chceš?“ odpovídala Gabriela.
„Co po tobě vlastně chci?“ byl slyšet šustot kroků v trávě a pak vyjeknutí. Veronika opatrně rozhrnula větvičky, aby měla lepší výhled. Patrik stál těsně u Gabriely a držel ji vepředu pevně za svetr. V ruce už měl jenom nůž. Větev se válela u jeho nohou. „Abys už konečně přestala o mně šířit tyhle nesmyslné žvásty!“
„Myslím, že všichni víme, kdo je tady vrah!“ odsekla vzdorovitě Gabriela.
„Ano, a všichni si to myslí jenom díky tobě! Jen se přiznej – koho kryješ?“
„Nikoho nekryju!“ vykoktala zděšeně, ale Patrik ji nebral na vědomí.
„Přišlo ti velice vhod, že jsem tady byl, co? Kdo ti poradil hodit to všechno na mě? Hé? Pochybuju, že by to celé byl jenom tvůj nápad. Tak chytrá zase nejsi! Pracuješ pro Ni, že? To Ona tě navedla shodit ty dívky ze skály, co? A nebo si s tím dala práci sama?“
„Nevím, o čem mluvíš! Já jsem nic neprovedla a nikoho neznám! Všichni tady vědí, žes to udělal ty!“ opakovala se.
„Když to tedy všichni vědí, proč už mě dávno nezavřeli, he? Protože nemají důkazy! A proč nemají důkazy? Protože žádné neexistují! Aspoň ne na moji osobu!“
„Ale existují! Musí existovat!“ skočila mu do řeči Gabriela. „Jen je ještě nenašli! A to byl právě důvod, že jsi zapálil les!“
„Nedělej ze mě debila!“ Patrik neskutečně zrudl a mrštil Gabrielou vší silou na zem. Rozplácla se jako žába. Neodvažovala se pohnout. Jen zrychleně dýchala. „Každý malý harant ti řekne, že tady nemohlo hořet ani ve snu!“
„Všichni ten požár viděli!“
„Všichni? Opravdu? Nebo jenom slečna Veronika? A tys jí to jen potvrdila? No, cos jí dala do toho jídla, že měla halucinace? He?“
Gabriela jen zuřivě vrtěla hlavou.
„Proč se ji pořád tak zoufale snažíš dostat do lesa?“
Mlčela.
„Kdo je Veronika?“
„Co já vím? Vím toho jenom tolik, co víš ty!“
„Kdo je Veronika?!“ dorážel na ni. „A proč ji Ona chce?!“
Opět ticho.
„Dobře, nemusíš mi to říkat. Já už si to zjistím sám!“ Dal se na odchod. Gabriela se pomalu vyškrábala na nohy.
„A mimochodem,“ otočil se ještě, „já nejsem svatý, ale rozhodně nejsem vrah!“

21. Pověst
Křoví se rozhrnulo. Veronika už nestačila utéct. Přikrčila se na místě, rukama si kryla hlavu a očekávala ránu.
„Nebojte se mě,“ ozval se Patrikův hlas. „Já vám nic neudělám, i když to samozřejmě není slušné tajně poslouchat…“
Veronika roztáhla opatrně prsty a pomalu otevřela oči. Mezi mezerami prstů spatřila Patrikův obličej, který lemovaly zmáčené vlasy. Usmíval se.
Veronika se přestala bát. Patrik vypadal docela přívětivě. Nastavil ji ruku a pomohl na nohy.
„Doufám, že jste ty řeči mojí sestře neuvěřila,“ ptal se s nadějí. „Říkal jsem vám, ať si na ni dáváte pozor.“
„Popravdě…,“ zaváhala Veronika, „zezačátku jsem jí věřila, ale po tom vašem rozhovoru teď jaksi nevím, co si myslet…“
„víte, něco na tom pravdy bude…“
Veronika se roztřásla.
„Jak něco?“
„Že si to tady o mně všichni myslí… Roznesla to tady Gabriela, a já se jim ani nedivím, že tomu věří… Obě jsem našel já – tady pod tou skálou… A pak jsem introvert a melancholik, to moc lidem nevoní. A když si nedokázali smrt mé přítelkyně nějak logicky vysvětlit, tak přišlo docela příhodné… Lidi uvěří všemu. Ale já ji nezabil, ani tu druhou. Nikdy bych to nedokázal…“
Veronika si postupně utřiďovala své myšlenky. Bilancovala. Na jedné straně stála Gabriela a na druhé Patrik. Byl to těžké rozhodnutí, komu uvěřit. Mezi tím stálo spousta záhad a nevyřešených věcí. Tak ke komu se přiklonit? Čím víc nad tím uvažovala, tím více se jí zdál důvěryhodnější Patrik. Gabriela jí naopak přišla jako zákeřná osoba.
„Já myslím…, že vám věřím,“ řekla po chvilce. „co jste to říkal o vaší sestře? Že mi dala něco do jídla?“
„To je jenom domněnka, víte? Ale pochybuju, že by to nebyla pravda. Sestra se totiž už delší dobu chová opravdu divně. Více chodí do lesa a také je více tajnůstkářská… A vůbec se celá změnila. Dříve bývala veselá a hodně společenská. Dneska je spíše více uzavřená do sebe…“
„Jak dlouho to už trvá?“
„Osm let.“
„Osm let… myslíte, že ví něco o smrti těch dívek?“
„Dal bych ruku do ohně za to, že ano! A víc než je zdrávo!“
„takže ji podezříváte?“
„Dalo by se to tak říct.“
Veronika měla tolik otázek, že nevěděla, na co se dřív zeptat. Jedna otázka ji však pálila více než která jiná.
„Kdo je to ta Ona, o které jste mluvil?“
„Nejspíše osoba, která to všechno řídí, která má pravděpodobně na starosti smrt všech těch dívek, kterých jsem vám ukazoval náhrobky, a která také pravděpodobně ovládá i Gabrielu…“
„Ale jak mohla osoba z masa a kostí zavinit mizení dívek, které probíhá už celá staletí?“
„A kdo tvrdí, že je z masa a kostí?“
„Ale pak potom…?“
„Vy jste asi ještě nikdy neslyšela pověst o čarodějnici z Loch Baile?“