O světě

Louka…
„Miluju tenhle svět!“
Utíkal skrze celou louku. Vesele, rozpustile utíkal… Rychle, rychle a pomalu zároveň, tak pomalu, jak to umí jenom on. A utíkal… Běžel. Smál se. Běžel. Svou neviditelnou rukou se jemně dotýkal každého sytě zeleného stébélka, kolem kterého proběhl. On, Vítr. Dotýkal se jich a strašně se přitom smál, jako malé dítě. Jako malý kluk… Vždycky, když se dotkl, když se ta zelená, zázračně zelená tráva prohnula pod jeho něžným dotykem, vždycky rychle ucuknul. A tak, když se tráva narovnala…
„Prostě to tu miluju!“
Ona už se nemohla dotknout jeho, na oplátku. Ne, on, on byl nedotknutelný… A tomu se smál… Strašně se smál… Probíhal celou loukou, sem a tam, tam a sem, bez žádného cíle. Jenom probíhal a škádlil trávu, která na něho nikdy neměla. Bylo to jako tanec. Jako božský tanec, tanec plný hudby, tanec plný toho větrného fičení, které bylo jemné a drsné zároveň. Krásný tenor, krásný bas. Krásný vítr… Vládce nebes, vítr. Probíhal… Se smíchem probíhal dál. Dál a dál… Hladit trávu… Celou louku pohladit. Celou tu zelenou louku, pod tím ohromným modrým nebem. Kouzelně modrým… Nebem, na které ale vítr nikdy nedosáhl… A když se o to snažil, přestával se smát. Pořád bylo vysoko… Pořád a pořád… Ať už šel výš a výš, ať už věřil, že tady… Tady přece! Vždyť kolem jsou mraky… Kde je to nebe? Kde je ta modř? Tam na konci vždycky čekalo jenom jedno. Strašně velká, snad nekonečná tma. Tma s miliony malých, drobných světel. Ale to modré nebe, největší světlo jeho srdce, to tam nikdy nebylo…
Existuje vůbec? Nebe…
Alespoň lidé v něho věří. Vždycky, když kolem proletí, fučivě, aby nenápadně poslouchal, co je nového, vždycky když kolem profičí svým nadpozemským zpěvem, kterému rozumí jenom on a proti kterému se lidé chrání čepicemi, když okolo se smíchem prorazí klidný vzduch a matka právě kárá dítě…
/„Pomodli se k nebi!“/
To od nich to má. Ano, od lidí. Když tu ještě nebyli… Kdysi dávno, když tu ještě nebyli… Všechno bylo jinak… Úplně jinak… Byl… Byl…
„Byl klid, tehdy…“
Oni… Oni… Modlí se vzhůru! Modlí se vzhůru… Oči toho malého jsou vždy upřeny nahoru, když ho matka kárá. A odráží se v nich modř, odráží se v nich mraky a modř… Nebe… Nebe? Zezdola modrá krása a z výšky… Z výšky nic…
Ale… Z výšky jde vidět Voda, Voda v celé své kráse…
Ona tančí. Jako řeka, jako oceán, tančí jako baletka, tančí jako slavík, jako ptáče, které má radost ze života. Je mu tak podobná a přece je jiná… Ona se nesměje bláznivě, jako on, Vítr. Ona se směje tiše. Tiše a mile, stydlivě, jakoby… Když jednu vlnku za druhou nechává spadnout, když ji nechává vzrůst, vlnku, vlnu… Když je roztáčí ve víry, které samy jemně šumí jejími rty… Jakoby zpívala tím nejcennějším hlasem. Modrá a zelená je, průhledná a přitom barevná. Když ji škádlívá, když nad ní vždycky proletí a jemné kapičky její krásy se vznesou nahoru a on je potom roznáší po kraji, zatímco ona se modře červená, když ji škádlívá, ty kapičky, vždycky jsou průsvitné. Jemné, průsvitné… Ale když se na ni z výšky dívá… Je tak krásně modrá, tak krásně zelená. Modrozelená… Voda. Tančí… Tančí, omílá písek, omílá kameny. Jemná a přitom tak drsná. Tak silná a tak slabá zároveň…
Když k ní přiletí. Těžce, spolu svým tenorem, když k ní přiletí a zastaví se, těsně nad její hladinou…
„Máš se?“ zasměje se a začne si hrát s jejími kapkami.
A ona jenom zašumí, jemně, jako mořská pěna, kterou rodí a z níž se rodí víly…
„Dobře…“
A… Měl by se jí zeptat… Možná, dívá se na něho každý den, stejně jako on…
„Nevíš, jestli existuje nebe?“
Ona se začervená, ještě víc do modra, a potom se usměje novou vlnkou, která spěchá k písečnému pobřeží.
„Jistěže existuje… Vidím ho každý, každičký den.“
Každý, každičký… On taky, ale když vzlétne… Když vyletí nahoru, když se rozhlédne… Nic tam není. Žádné nebe, jenom… Černo. Pusto a černo, za těmi mraky.
„Já taky ale…“
„Proč chceš říkat nějaká ale?“
Vlnka znovu odešla, znovu se odpojila a spěchala dál.
„Já…“ Teď se zastavil. Na okamžik. Okamžik, zatímco všechny ty kapky stihly spadnout dolů…
„Je tam, nahoře… Modré, zářivé, azurové nebe. Někdy z něho prší - když padám dolů, cítím se, jako kdyby to byl svátek… Svátek citů, svátek úžasu…“
„Já…“
Znovu. Díky tedy. Ona mu nic neřekne… Ona mu nic neřekne. Když padá, dolů když padá, má oči jenom pro Zemi. Jenom pro své cíle, kterým dá nový život, novou naději… Když spadne na horký, rozžhavený písek, potom… Už mu o tom říkala… Jako kdyby zachránila život. Voda… Voda… Voda neviděla to, co on. Voda neví nic víc, než /obyčejný, obyčejný člověk/.
/Oheň…/ Co o tom může vědět Oheň?
Hoří si… Hoří si a neví o světě… Ale jednou, při bouřce. Tak zvláštně se zablýsklo, takovým podivným světlem a potom... Začal hořet. On. Celým lesem… Extáze horkých barev sálala z každého kousku, který pohladil. A vítr tehdy jenom letěl okolo a smál se… Zlomyslně se smál… Ale teď… Možná něco ví?
„Nevím nic. Ale dívej, můj pán…“
„Pán? Pán? Ty nejsi nejmocnější pán světa? Oheň?“
„Jsem pán zkrocený jiným pánem. Člověkem… Ale když se mi chce, vzbouřím se. Když se mi chce vzbouřit, tak se vzbouřím!“
I teď hořel, sice jenom trochu, ale byl míň pyšný a hrdý, než když hořel celý ten les… Když se vítr trochu přiblížil, strašně se teď zakymácel. Všechen ten oheň, veškeré to světlo obklopující jeden jediný knotek na celém, velkém a dřevěném stole. Musel si udržovat odstup, vítr od ohně. Alespoň trochu… Odstup. Ať se nekymácí, není mu rozumět… Už tak praská slabě.
„Nevíš tedy, jestli existuje nebe?“ zeptal se znovu a dával si pozor, aby jeho zpěv nezasáhl knot moc přímo.
Stejně se znovu zakymácel…
„Říkám ti, podívej se na mého pána.“
Pán? Jeho pán? Ten… Ten starý sípající člověk, který skomírá na malé posteli v rohu místnosti? Pán… Jaký pán, takový… oheň…
„Co s ním?“
„Nikdy na nebe nevěřil. Jako první z lidí dokázal létat. A letěl… Nahoru a nahoru. Ale… Viděl, že nahoře nic není. Není nic, v co by se dalo věřit… Nevěřil. A život prožil v jakési… Ironii.“
„Voda říkala, že ona věří…“
Plamínek ještě víc zaplápolal.
„Vyber si… Můžeš… Můžeš slepě věřit, ale být šťastný, nebo…“
Muž na posteli znovu zakašlal. Sám… Nevěří. Nevěří. /Obyčejný, obyčejný člověk…/
Vítr fučivě a rychle vyběhl ven. A pár polic vevnitř spadlo…

Louka…
Jak on miluje svět! Svět se vším, co mu nabízí… A hlavně s tím, že je pro každého jiný, ten svět… Velký, smějící se svět, na někoho, a mračící se, na jiné. Svět, který nabízí tolik možností a přece… A přece…
„Miluju to tady!“
Zase prolétával nad celou tou loukou. Smál se, když ho žádné stéblo nedostihlo. Byl rychlejší, rychlejší, rychlejší! Byl rychlejší… A vždycky, když se podíval nahoru. Na to… Na to nebe…
„Miluju nebe!“
Proč v ně nevěřit? Tomu, kdo si ho jednou zaslouží, však ono se ukáže… Však ono se ukáže…
Další stélo na něho nedosáhlo. Na pana Větra. Smějící se dítě, které se po polích honilo s obyčejnou trávou… Smějící se dítě… Vládce celého vzduchu.