Panoptikum

Dne třináctého Února 2009 vyskočil šestnáctiletý mladík Kamil Vrána z okna bytu svých rodičů. Pád nepžežil. V jeho pokoji nalezli rodiče sešit, do kterého psal těsně před svou smrtí. První řádky jsou ještě čitelné, postupně ovšem roztřesenost písma stoupá, a tak se o jeho utrpení dozvídáme jenom z fragmentů

(dochovaný text)
Málokdo mi uvěří, proto to ani po vás nechci. Ale pravda zůstane taková, jak je popsána tady, v tomto sešitě.
Třesou se mi ruce. Propisku neudržím. Musím si odpočinout.
Moje trable jako taková začala v sobotu, třináctého února léta páně dva tisíce devět. Lístek, a to si pamatuji, mě stál rovných osmdesát korun. Měl jsem po brigádě a nevěděl co s penězi. (Chlastat jsem byl minulého dne). Slyšel jsem, že ve městě je nějaká výstava, co se po ní nějakej chlap vodbouch, jaký z toho měl deprese. Jakožto otrlý divák hororů jsem si řekl, že to bude dobrá zkouška hloubky mé nebojácnosti.
Prodavačka byla stará, korpulentní babka, která mi z rukou vytrhla stovku a kdyby mohla, tak by po mě ten lístek a dvacetikorunu hodila. Zeptal jsem se, jestli budu mít průvodce. Zpravidla na výstavách průvodci nebývají, ale tady byla cedule PRŮVODCE ČEKÁ V MODRÝCH DVEŘÍCH. Jistota je jistota. Babka odvětila, že jenom za příplatek dvacet korun. Chtěl jsem jí tu dvacku dát, ale pak jsem si řekl, že sám to celé pochopím líp.
K hlavnímu sálu vedla chodbička. Od oné chodbičky je hala oddělena skleněnými dveřmi. Když jsem bral za kliku, všiml jsem si štítku s nápisem VSTUP BEZ PRŮVODCE NA VLASTNÍ RIZIKO.
Zase nějakej vtípek, řekl jsem si. Otevřel jsem dveře, což byla jedna z posledních věcí mého života, které jsem udělal.

***

Hlava, která mě hned po zavření dveří počastovala bafnutím, z mě paměti nezmizí. Pak přišla ta ( zde končí dochovaný souvislý text,následují dva nečitelné řádky), pravděpodobně v nich Vrána popisoval obrovskou vosu). Pak odletěla... nevěděl jsem co dál... (několik řádků následují jenom klikyháky, podobné rukopisu Pugačova) Sahnul jsem po vypínači (dva centimrtry klikyháků)... pak se chapadla stáhla.
Šel jsem sálem dál (dlouhá mezera)(klikyháky) z díry na mě skákaly dravé žáby (čáry a klikyháky) chobotnice si utrhla chapadlo o hranu té jámy (následujících osm řádků nečitelných, pouze z nich vyčteme slova kyvadlo a nevydržím). Hodil jsem mobilem po tlačítku Alarm... (pokus o napsání věty Neměl jsem to dělat)Rožlo se. Ze zdi na mě poskakovali ti tvorové, co mají hlavu a nic víc (mezera) Zeď mě pokousala, protože jsem jí vypíchl jedno ze sta očí. (v následujících dvou stranách Vrána líčí průchod trávící soustavou zdi a následné uklidnění celé galerie)
Vyběhl jsem ze sálu a roztřesený se vrátil domů

***

Muž, který vlastnil panoptikum, si po dočtení novinového článku začal mnout ruce.