Den a smrt jedné obyčejné holky

"Tak holky a je tu zima", řekla Majla, které bylo necelých 21 a byla v partě něco jako druhá máma. Seděly v parku na lavičce a studený vítr jim házel vlasy do obličejů.
"Hmm začíná zima, skončila sezona. Hej,jak mě se stejská to nikomu." Dodala 11-ti letá Eliška.
"Zase začínáte? Já vím, že je Vám po nich smutno, ale to mě taky. Ale všechny debaty nemůžou bejt jenom o nich. Chápete?" Ukončila jejich debatu o kolotočích Káťa z 9.C.
Eliška se rozplakala. "Jak to můžeš zvládat takhle s klidem? Vždyť já ve škole nechápu, furt vidím jak sme sedávaly u brány každej večer. Krucinál to snad nemůže bejt pravda, že David odešel. Je mi smutno, když si na něj vzpomenu. A Robert? Co Robert? Vždyť je to náš strejda, na toho si taky zapomněla?"
"Nezapomněla, ne to ne, ale já se na to snažim nemyslet," dodala Káťa.
Nastalo Ticho, to smutné trapné ticho.
Dívaly se na plácek u řeky, co v létě patřil maringotkám a jejich obyvatelům.
"Kačeno podívej, támhle vždycky stával Péťovo bugárek. A za ním David a Robert. Tam jsme se večer scházely. Hej, to byly vždycky akce, aby nás neviděly. Pamatuješ jak jsme lezly, jak diliny, po čtyrech?" Smála se Majla při vzpomínkách na jejich potrhlé schovávačky.
Káťa mlčela, na suchou cestu mezi stromy dopadaly její slzy. Plakala.
Majle po tváři stekla 1. slza.
Elišce zavibrovala kapsa. "Eliš domu", ozvalo se z telefonu po stisknutí zeleného tlačítka.
"Tak já už musím. Zejtra v pět na Luně, jo ?" Loučila se Eliška.
"Počkej, my jdem taky," zakřičela Katka a její hlas se rozléhal do jejich parku plného vzpomínek.
Cesta ubíhala docela rychle a tak byly za 5 minut u baráku.
Rozloučily se jako vždycky. Majle se domu opravdu nechtělo,"máma zase nachmelená a ty její trapný hlášky", opakovala si v duchu. Kurva, mě se fakt nechce domu.
Střihla to přes dřevák a už si to šinula k šedému paneláku. I ve tmě snadno našla zvonek se jménem Hessová.
Zazvonila. Veroničina blond hlava vyšla na balkon a Majla už chytala klíče s přívěskem ve tvaru srdíčka.
Třetí patro vyšla za chvilku. Otevřela si dveře a už seděla u nich v pokoji.
"Čau, co je novýho?" Ptala se hned Veronika, které Majla říkala Máňo už 10 let.
"Tak moc nic viď? Jak jinak a co ty povídej, přeháněj. Jsem tě taky dlouho neviděla", odpověděla se smutným výrazem Majla.
Máňa to poznala, ale nezeptala se.
Pustily si videa z poutí, co našly někde na netu a už se zase smály.
V jedenáct večer už šla Majla domů.
Ještě se svítilo. Odemkla, pozdravila a šla si sednout k počítači. Máma ani nepoznala, že přišla a tak se dál věnovala hostům a vínu, co přitáh ten starej dědek od nich z práce. Vzala sluchátka, aby neslyšela, jak křičej.
Seděla nehnutě jen její prsty pobíhaly po klavesnici ve snaze napsat další povídku na server zabývající se prácemi mladých pisálků.
Její povídka byla o holce, která se zabila, kvůli nejlepšímu kamarádovi.
Když svou povídku dokončovala, nějaká ruka jí sáhla na rameno. "Zase píšeš ty svoje trapný povídky,vždyť to nikoho nezajímá." Zase její máma vyšilovala pod vlivem alkoholu.
"Dobrý, zas nech mě bejt a jdi si do kuchyně, tam už na tebe jistě všichni čekají." Řekla, aniž by se k mámě otočila čelem.
Odešla. Majla měla klid.
Povídka byla dokončená, uložila ji.
Po chvilce počítač vypla a šla si lehnout.
Máma a její návštěva byly vážně hlasití.
Usnula se sluchátky na uších. Spala klidně, nic jí netrápilo. Jen sen byl trochu zvláštní: byla na velký křižovatce, kde se zabil její brácha. A on tam stál. Pavel, její brácha tam stál, jako by byl naživu, šla k němu. Neviděl ji. Jen tam stál a čekal. Auto, které viděla Majla bylo jen pár metrů od něj, strčila do něj vší silou. A pod kolama červeného Peugeotu ležela ona. Poslední pohled upřela na Pavla ten se díval, ale neudělal nic. Zemřela ve svém snu pro svého bratra.
Ráno šla Majlina máma do pokoje své dcery, aby ji vzbudila do školy. Budila ji a nic. Fackovala ji, polila ledovou vodou. Nevzbudila se ! ! !