Tajemná kráska

Když jsem před několika týdny přišel do téhle krajiny...do hlubokých lesů,burácejících vodopádů a mrazivě studeného vzduchu...nikdy mě nenapadlo,že už tu zůstanu.Měl jsem ssebou jen sekyru,pár kousků oblečení,stan a pár konzerv....taky pušku...bez té bych se tu neobešel...Objevil jsem nádherný kus země,kousek od hlubokého lesa...na jedné straně skály s vodopádem,malý potok...a nadruhé nádherný výhled na skalní jezero.....Nebylo tu nic jen kus země...začal jsem stavět svůj srub...zpočátku to moc nešlo,ale časem jsem se vypracoval na zdatného tesaře a srub postavil....
Noci zde byly nádherné...hvězdy zářily na tmavé obloze a já je každou noc pozoroval....usadil jsem se venku...na ohniště přihodil pár polínek a poslouchal ticho,občas přerušené křikem přírody...pomalu jsem usínal....
Z usínání mě probudil podivný zvuk...napjatě jsem poslouchal odkud přichází...pušku jsem měl připravenu,ale nechtěl jsem ji použít..ten zvuk nebyl zastrašující...bylo to podivné praskání...jako když někdo nebo něco obchází kolem....nic jsem neviděl...záře plamenů osvětlovala jen malý kousek tmy kolem mne....Náhle zvuk utichl...čekal jsem co bude dál,ale bylo ticho...pomalu jsem opět usínal...Ráno jsem prohlédl okolí...nic podivného jsme nenšel a tak jsem pokračoval v úpravách svého srubu....Blížil se večer...rozdělal jsem oheň před srubem,posadil se k hřejivým plamenům a tiše pozoroval okolí....unaven prací jsem jen těžko držel své oči otevřené....usnul jsem...nad ránem jsem se probudil...bylo pološero,kolem mne byl mlžný opar....přihodil jsem polena na ohniště a snažil se rozfoukat oheň....Náhle jsem uslyšel onen podivný zvuk...je to tady zase....vzal jsem do ruky pušku,natáhl kohoutek a čekal....kolem mne se v mlžném oparu mihl stín...zamířím,ale nic nevidím...jen bílý opar....opět se mihl..tentokrát na druhé straně....stojím a čekám...neodvažuji se pohnout....Pojednou pociťuji obrovskou únavu...puška mi padá z ruky...hlava se točí...nohy se podlamují...pomalu klesám na zem....v polospánku vidím přicházet postavu...ne...není sama....Přiblížila se blíž,trochu váhavým krokem...vídím, že druhá postava není lidská,ale zvířecí...chci se pohnout...mé tělo neposlouchá...snažím se překonat tu únavu....nejde to...zavírám oči a usínám....
Probouzím se...nevím jak dlouho jsem spal...slunce pálilo,vzduch byl svěží a voněl lesem,vodou....přemýšlel jsem co se stalo...co se mi to vlastně zdálo a jestli se mi to zdálo....Vstal jsem a zamířil ke srubu...měl jsem obrovkou chuť na čerstvou kávu,na chleba, který mi ještě zbyl....Cestou jsem si povšiml malé,nenápadné stopy v měkké hlíně...tak tu přeci jen někdo byl....ale kdo?...jsem tu přece sám,již několik týdnů...nejbližší vesnice je tak 30 kilometrů a nikoho z místních jsem nepotkal...ani při mých toulkách v hlubokých lesích....Co je to za stopu a kdo ji tu zanechal...usilovně přemýšlím....
Zjišťuji,že je to stopa zvířete...podobná vlčí...možná je vlčí...ale tady? Nikdy jsem je neslyšel jak vyjí na bílý měsíc...třeba tu ani nejsou...a nebyli...Pátrám po jiných stopách...měly by tu někde být...přeci jsem jí viděl...tu postavu v mlžném oparu....
Po několika minutách pátrání jsem to vzdal....jiné stopy jsem nenašel....jen tu jednu...vešel jsem do srubu,nasypal kávu do konvice...připravil chléb a nůž...vyndal prastarý plechový hrnek,nabral vodu a nalil ji do oprýskaného hrnce,který stál na vyvýšeném kruhovém ohništi, které zároveň sloužilo jako krbové topení ve srubu...podpálil jsem hrst chvojí,plamínky zapraskaly...ucítil jsem jemný závam kouře z borového chvojí....Ukrojil jsem kus chleba a přivoněl k němu....ještě není tak starý, pořád voní žitnou moukou....ze spižírny jsem vyndal kus uzeného masa...zakrojil přiměřeně ke krajíci chleba....Voda se začala vařit....zalil jsem kávu v konvici, přiložil do ohniště...S velkou chutí zakousl jsem se do chleba a uzeného...usrkával vonící, horkou kávu z plechového hrnku...Stále jsem přemýšlel o tom podivném snu....dojedl jsem...dolil si kávu a chystal se vyjít ven,abych zase něco udělal....Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že se venku začíná pomalu stmívat...to není možné...před chvíli jsem se probudil, slunce hřálo...bylo dopoledne...myslím...že bylo.
Došel jsem k ohništi...popel byl teplý, ukrýval oharky nespáleného polena....vzal jsem menší polínka a vhodil je do popela....zanedlouho se již mihotaly hřejivé plameny v ohništi a já...usazen na zemi pozoroval hvězdy....poslouchal jsem zvuky blížicí se tmy....Snad zaslechnu ten podivný zvuk, který mě děsil a zároveň neustále přitahoval...Nevím jak rychle ubíhal čas...vím jen že to bylo dlouhé, nekokonečné čekání...začínal jsem pomalu usínat...“nesmíš spát, nesmíš usnout“...honilo se mi hlavou...s cuknutím jsem se probudil...napjatě poslouchám, koukám do tmy....nic...pořád nic...skloním hlavu a zavřu oči....
Pojednou cítím divné mrazení...nejsem schopen se pohnout...pomalu otevírám oči a zvedám hlavu....
K mému úžasu vidím přede mnou tmavou siluetu zvířete, kterak pomalu se blíží...opatrně, obezřetně našlapuje...čím více se blíží,tím více pociťuji, jak podivné mrazení ustupuje.....najednou se zastaví a dlouze mne pozoruje...má vlčí hlavu...ano je to vlk....opět udělá pár pomalých kroků...v záři plamenů vídím do očí toho zvířete....ono nemá strach,nebojí se...znovu se přiblíží....zůstane chvíli stát asi tři metry ode mne, pak se posadí...stále mne pozoruje....Koukáme jeden na druhého, dlohou...nemáme již oba strach...je to něco zvláštního...Slyším lehké zahvízdání...odněkud z dálky...bylo krátké...zvíře otočilo hlavu do směru, odkud pískání přišlo....
Ze tmy se vynořila postava...v odlesku plamenů vidím ženskou postavu...zahalenou do tmavé látky,která za ní vlála v závanu mírného vánku...Pomalu jsem vstal....i to zvíře...nezaujalo však útočnou pozici...pomalým krokem přešlo k tajemné postavě a posadilo se po jejím levém boku....dostalo se mu pohlazení a jeho odpovědí bylo jemné mručení....Chtěl jsem udělat krok k té záhadné postavě,ale nebyl jsem schopen...mé nohy se nepohnuly...stál jsem tedy a zíral na postavu, která mě něčím ovládala....Neměl jsem strach...nebylo čeho se bát....vím, že mi neublíží....
Pomalým krokem se ke mně blíží...pomalu rozeznávám obrysy její tváře...má ji zahalenu černým závojem....

Teď stojí přede mnou, zahalená do svého temného pláště...tvář stále zakrytou...hledí mi do očí...jsou tajemné, krásné...zvedám pomalu ruku abych jí odkryl tvář....odvrací hlavu...dotknu se jemně její tváře a otočím ji k sobě...nebrání se....dívám se do jejích očí a pomalu odkrývám černý závoj....poznávám tu tajemnou tvář....Je to...