Čarodějnice z Loch Baile (9. část)

25. Isabelino volání
Patrik ji odvedl do jejího pokoje. Sedla si na postel a prohlížela si svoje zablácené nohy.
„Bože, co jsem tam venku dělala?“ zamumlala potichu, spíše pro sebe.
„Byla jste úplně mimo… Myslím, že jste spala…“ pravil Patrik. „Nejste náměsíčná?“
„No to určitě ne, o tom bych musela přece něco vědět…“
„Pamatujete se na něco?“ ptal se Patrik a podával jí ručník.
Zavrtěla hlavou. „Ne, jen to, že jsem šla večer spát a pak jsem se zničehonic probudila tam venku…“
„Jste si jistá, že se vám třeba něco nezdálo?“
„Hmmm…,“ zamyslela se Veronika, „nevím, asi ne… Ale počkejte!“ vyskočila najednou. „Něco se mi myslím zdálo! Takový divný sen to byl… Jen kdybych si vzpomněla, čeho se týkal…“
Patrikovi zazářily oči pochopením. Potřeboval jenom jistotu.
„Víte co?“ řekl a usmál se. „Já vám půjdu uvařit čaj a vy se zatím převlékněte. Takhle tady přece nemůžete sedět. A třeba si zatím na něco vzpomenete…“ vycouval ze dveří.
O pět minut později se vracel s kouřícím šálkem čaje. Veronika seděla na posteli zabalená do přikrývek. Patrik jí podal hrnek.
„Vzpomněla jste si na něco?“ ptal se dychtivě.
Přikývla a usrkla čaje.
„Byla tam nějaká žena. Mladá, kolem dvaceti let. Taková podivná. Šel z ní trochu strach. Volala mě jménem. Chtěla, abych za ní přišla. Stála někde uprostřed lesa… Víc si nepamatuju. Snad jen to, že mi říkala ,Gurbeyová´…“
„Nepochybuju o tom, že to nebyl jen pouhopouhý sen. Měla jste štěstí. Kdybych vás nenašel, už byste byla bůhví kde… Chtěl jsem s vámi mluvit. Týká se to vašich předků Gurbeyových. Vypátral jsem, o koho jde. Psalo se o nich na té stránce kroniky, co sem i ztratila.“
Chvíli bylo ticho.
„Myslím, že už vím, proč vás Isabela tak zoufale chce. Proč se vás dnes sama snažila dostat do lesa, když Gabriela neuspěla. Dnes je výročí…“
„Tak vy si myslíte, že to byla ta Isabela, ta žena v tom snu?“ ptala se Veronika překvapeně.
„Bez jediné pochyby,“ pravil Patrik a čekal, že se Veronika opět začne smát. Místo toho však pokývla a zeptala se:
„Jaké výročí?“
„Před 600 lety byla Isabela upálena. A myslím, že se chce symbolicky pomstít zrovna v tenhle den, víte, už od té doby, co jste přijela a Gabriela se k vám začala tak mít, jsem přemýšlel, proč jste si vybrala zrovna tenhle zapadákov pro svou dovolenou…“
„Viděla jsem v televizi dokument a líbila se mi ta příroda tady…“
„Ne, myslím, že to není ten pravý důvod,“ skočil jí do řeči Patrik.
„No dobrá, vyhrál jste! Zdálo se mi o tom a byla jsem tím místem tak uchvácená, že sje si ho nemohla vyhnat z hlavy.“
„Hned jsem si to myslel!“ Patrik se vítězně pleskl do ruky. „Nikdy vás po tom všem netrklo, že je na tom něco divného?“
„Ne, proč?“
„Víte přece, jak jsem vám už několikrát říkal, že musíte být pro Isabelu důležitá? Měl jsem pravdu! James Gurbey byl ten chlap, co ji udal a veřejně prohlásil za čarodějnici. Zvláště jemu slibovala, že se jednou pomstí!“
„Vždyť to může být náhoda! Víte kolik Gurbeyů by tady muselo žít?“
„Na tomhle místě jenom jedni – James a jeho matka. A jsou to určitě oni! Když se začaly v lese ztrácet dívky, Gurbeymu se zrovna narodila dcera. Lidé v tu dobu byli hodně pověrčiví. Gurbey dostal strach, sbalil s celou rodinou kufry a odešli z Irska. Nikdo neví, kde zakotvili, ale říkalo se, že někde na území dnešní České republiky. Jak je vidět, teď se to potvrdilo,“ zakončil.
„Takže mě chce dostat nějaké strašidlo jenom proto, že nějaký můj předek ji kdysi nechal upálit?“ Veronice to nedávalo smysl. Měla se přece pomstít přímo Jakešovi Gurbeymu, a ne až o šest set let později… „Říkal jste, že mě chce dostat dnes, takže když to dneska přežiju, tak po mně už nepůjde!“ zvolala vítězně.
„Nebyl bych si až tak jistý. Když už v ní plane touha po pomstě šest set let, jen tak se nevzdá, pokud jí to dnes nevyjde. A vás chce obzvlášť zoufale.“
„A co mám tedy dělat?“
„Zmizet! Odjet co nejdříve! Ať už mi to věříte nebo ne! Prostě co nejrychleji a už se sem nikdy nevrátit! A já pojedu s vámi! Beztak už mám tohohle místa plné zuby!“

26. Zmizelý pas
Veronika se s Patrikem dohodla na tom, že pokud možno odjedou hned druhý den. Ráno si zašla dolů pro šálek kávy a dohodnout se s majitelem na svém odjezdu. Celou noc nespala, a tak byla velmi unavená. Bála se usnout. Naštěstí se docela dobře ubránila usnutí tím, že si balila kufry. Zbytek noci strávila v křesle a pokoušela se něco přečíst. Ano, to kafe to jí přijde vhod.
Hned pod schody ji odchytla Gabriela. Veronika na ni neměla náladu ani v nejmenším. Od včerejšího dne byly její pocity k ní rozporuplné. Uvědomila si totiž, že Gabriela svoji pravou tvář skrývá a nestojí o to, aby Veronika zjistila, o co jí opravdu jde. Gabriela se tvářila poněkud rozpačitě.
„Slyšela jsem, že odjíždíte,“ spustila Gabriela. Veronika se zarazila. Kde to mohla slyšet? Nikomu to přece neříkala.
„Patrik mi to říkal,“ dodala honem na vysvětlenou. Jak je možné, že by to Patrik Gabriele řekl? Každopádně – buďto měl k tomu nějaké svoje důvody, a nebo Gabriela lže. Spíš to druhé. Ale kde by se to pak dozvěděla? Že by poslouchala za dveřmi? Ano, to bude ono. Veronika už Gabriele nevěřila ani slovo.
„Ano, odjíždím už dneska. Vyskytly se určité záležitosti, kvůli kterým nemohu zůstat…“ Veronika zapomněla na všechnu opatrnost. Stejně za chvíli bude za kopečkama. Tak co. A pak Gabriela už to stejnak ví. O nic nejde. „Autobus odjíždí asi za dvě hodiny. Patrik slíbil, že mě doprovodí. A teď mě omluvte, musím si ještě promluvit s vaším otcem.“ A odešla.
Když se asi o půl hodiny později vracela zpátky do svého pokoje, aby si ještě zkontrolovala všechny věci, po Gabriele nebylo ani vidu ani slechu. Oddechla si, že nemusí snášet její přítomnost. Otevřela dveře, ale dovnitř už nevstoupila. Zůstala překvapeně stát na prahu. Pokoj byl v hrozném nepořádku. Kufry, které ještě před chvílí měla pečlivě narovnané na hromadě a připravené k odjezdu, teď ležely pozotvírané všude možné a jejich obsah se povaloval po celé místnosti.
Nechápala, kdo to mohl udělat a proč? Koho by zajímaly její šaty a další věci denní potřeby? Gabrielu? To asi těžko, ta je do nich příliš hubená. Ale koho teda? Ten člověk očividně něco hledal.
Pak si všimla, že i obsah její kabelky je rozsypaný po celé posteli. Sedla si tedy na pokrývku a začala věci ládovat zpátky do tašky. Chybí něco? Zatím to vypadá, že ne. Všechno tu je – občanka, líčidla, klíče, řidičák, brýle… ale stejně něco chybí… Pak si náhle vzpomněla. Vždyť měla v kabelce pas! A ten je teď pryč!někdo ho sebral! Někdo nechce, abych odtud odjela! Co teď bude proboha dělat?

27. V kaluži krve
Veronika ještě jednou prohrabala všechno šatstvo, jestli pas náhodou nezapadl někam tam. Prohlédla ještě šuplíky. Ale všechno marně. Tak to je teda fakt průser, blesklo jí hlavou. Bez pasu neodjede. Co teď bude dělat? Někdo tady o ní asi hodně stojí a nechce, aby odjela.
Podle Patrikových slov by to mohla být Gabriela. Ale jestli to skutečně byla ona, rozhodně jí to nemůže nijak dokázat. Krom toho by to znělo fakt bláznivě, kdyby se vytasila s tím, že ji chce Gabriela předhodit nějakému strašidlu z místního lesa… Ale to s tou Gabrielou je přece taky jenom domněnka, kterou před ní Patrik nikdy pořádně nevyslovil. Jen ji před ní varoval a pak taky možná to, co zaslechla z té jejich hádky.
Nemělo však v tuto chvíli cenu polemizovat nad tím, za co je a za co není Gabriela zodpovědná. Musí to říct okamžitě Patrikovi, rozhodně je důležité, aby to věděl.
Vyběhla ze dveří a chodbou zamířila k Patrikovým dveřím. Neobtěžovala se klepáním, prostě vpadla dovnitř a – už podruhé v několika minutách – zůstala překvapeně stát na prahu. Vzápětí se z jejího hrdla vydral srdcervoucí výkřik.
Padla na kolena a pomalu se po čtyřech šourala k Patrikovi, který ležel na podlaze. Zpod břicha a prsou mu vytékala kaluž krve.
Co to má znamenat? Co to má znamenat? Prosím, ať jeto jen vtip! Nebo alespoň jen sen! Prosím! Prosím! Prosím!
Jak dolezla až k Patrikovi, ztratila všechnu naději. V tu chvíli už na nic nemyslela a bezmyšlenkovitě překulila Patrika na záda. Z očí jí vytryskly slzy. Když konečně všemu uvěřila a teprve před několika okamžiky (co jí zmizel ten pas) přestala pochybovat úplně – a teď tohle! Ne, nebrečela pro Patrika, ale právě pro tu zmařenou naději, že se odtud teď nějak dostane. Patrik byl jediný, kdo jí mohl pomoct. Teď tu zůstala sama a bez pasu. Panebože! Proč zrovna já musím mít takovou smůlu?!
Na schodech se ozval dupot. Za vteřinu do dveří nakoukla Gabriela s otcem.
„Slyšeli jsme někoho křičet! Co se tady…?“ Gabrielin pohled padl na podlahu. „Ježíši Kriste!“ zakryla si oči dlaní a druhou rukou ukázala na Patrika.
Její otec se roztřásl. „Co jste to provedla mému synovi?!“ Vběhl dovnitř, chytil Veroniku za vlasy a postavil ji na nohy. Zakřičela bolestí.
„Nic jsem mu neudělala!“ bránila „Už jsem ho takhle našla!“
„Nelžete! Vždyť jste celá od krve!“ řval a třásl jí.
Veronika se mu snažila vytrhnout. Marně. Držel ji moc pevně.a ona nehodlala riskovat, že jí vyškubne podstatnou část vlasů.
„Nic jsem mu neprovedla! Věřte mi!“ bránila se.
„Máte na rukou krev – jeho krev! Kdybyste to neudělala, tak jí tam nemáte!“
Veronika stočila pohled na své ruce, opravdu z nich kapala krev. Krví bylo nasáklé i oblečení.
Hostinský jí mrštil na zem a otočil se na Gabrielu: „Pohlídej tady zatím tu štětku! Jdu zavolat policii. Oni už si z ní poradí!“
Odpotácel se. Dveře za ním zapadly a zarachotil v nich klíč.