Noční návštěvník - část Pátá (1)

Co je tohle za den? Pomyslela jsem si když jsem otevírala těžké domovní dveře a vítr mi hnal do obličeje nepříjemně velké a divoké sněhové vločky. Byla jsem promrzlá na kost. Počasí se asi rozhodlo, že venku rozpoutá sněhovou bouři a utopí v ní celý svět. Zabouchla jsem dveře a přitiskla tvář na sklo pokryté námrazou, která se na něm roztahovala do všech světových stran jak pokřivené pavoučí nohy. Teplý vzduch vydechovaný mými ústy zamlžoval sklo z druhé strany a měnil námrazu na drobné třpytící se kapičky, stékající po hladkém lesklém povrchu, tvořící na něm sotva viditelné cestičky. Chvíli jsem tam stála a dívala se na tu sněhovou smršť, nořící se postupně do tmy, jenž nyní pohlcovala domy a chodníky, které jí stály v cestě, dokud mé tělo neroztřásla mrazivá zima a nedonutila mě zalézt do bytu.

Napustila jsem si horkou vanu, potřebovala jsem zahnat chlad, který mi svíral tělo a tohle se zdálo jako vhodný způsob. Svlékla jsem mokré oblečení a nahá jsem se opřela o umyvadlo. Pozorovala jsem svůj odraz v zamlženém zrcadle. Husté vlnité černé vlasy zplihle dopadající na ramena, prázdný výraz v kdysi hezkých čokoládových očích, povadlé koutky bledých rtů, ztrhané rysy, pohublý obličej,… to všechno jsem teď byla já. To všechno jsem dovolila, aby se ze mě stalo. Zavřela jsem oči ve snaze zaplašit to stvoření, které se na mě v zrcadle šklebilo, ale když jsem je otevřela, stále tam bylo. ‚Zítra si pro tebe přijdu,‘ jako bych slyšela jeho slova. Co to jen mělo znamenat? Vlezla jsem do vany a celá se ponořila pod klidnou vodní plochu. Ležela jsem u dna a pozorovala jak se hladina pozvolna uklidňuje. Bylo tu tak nádherné ticho. Asi po minutě jsem pocítila, jak mi dochází kyslík. Snažila jsem se ze svých plicních sklípků dostat nějaký vzduch, ale pak jsem se prudce vynořila a divoce lapala po dechu. Co to sakra děláš? Nadávala jsem si.
Osušila jsem se, přehodila přes sebe ručník a vešla do ložnice. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Dnes se mi ta přehnaně velká místnost zdála ještě opuštěnější a smutnější než obvykle. Sotva jsem však došla k lůžku, ozval se za mými zády pro mne už známý hlas. ‚Co to mělo znamenat v té koupelně?‘ jeho hlas zněl napjatě.
‚Vůbec nic,‘ odsekla jsem a byla ráda, že k němu stojím zády. Tváře mi hořely, jak se do nich nahrnula snad všechna krev z obličeje.
‚Chtěla ses utopit?‘ naléhal dál, nechtěl se nechat odbýt. ‚Stejně bych tě nenechal to udělat.‘
Zůstala jsem stát u postele. Bála jsem se ho a zároveň nezkrotně toužila po jeho doteku. Nenechal mě dlouho čekat. Na nahé kůži jsem pocítila jeho mrazivý dech, následovaný dotekem jeho chladných prstů, přejíždějících od lopatek po šíji. Pak zajely do mých mokrých vlasů a s neuvěřitelnou něžností si s nimi hrály. Znovu mnou roztřásla zima. Druhou rukou mi přejel přes prsa a jedním pohybem uvolnil ručník, omotaný kolem mého těla, jenž s lehkostí sobě vlastní dopadl k mým nohám. Rychle jsem sáhla po noční košilce připravené na posteli a přetáhla si ji přes hlavu.
‚Jsi připravená jít?‘ zašeptal mi do ucha.
‚Kam?‘ zeptala jsem se ho nechápavě. O čem to mluví?
‚Dnes musím odejít.‘ Jeho hlas byl tak sebejistý a klidný. ‚A vezmu si tě sebou.‘
‚Kam musíš odejít. Co to znamená?‘ Stále mi nic nedocházelo.
‚Dnes je zvláštní úplněk, kdy se měsíc ponoří do zemského stínu a dojde k jeho zatmění. To je chvíle, kdy si každý z nás může odvést někoho od vás na druhou stranu.‘
Zírala jsem do temnoty kolem sebe a dokola si přehrávala jeho slova.
‚Co znamená na druhou stranu?‘ Hlas se mi chvěl a já se to nesnažila skrývat.
Zasmál se. ‚Je to svět odkud jsem přišel, odkud jsi mě zavolala.‘
‚Jak vypadá tvůj svět?‘ Zašeptala jsem skoro neslyšně. Strach zachvátil a ochromil celé mé tělo. Nebyla jsem schopná se pohnout.
‚Můj svět je…je místo, kde se to, o čem lidé sní může stát skutečností. Místo, kde představy ožívají. Lidí tam moc není. Jsme tam jen my, ti, které jste si tu vysnili vy ostatní a i to má svá pravidla.‘
‚Proč mě chceš sebou?‘ Tušila jsem, ale chtěla jsem to slyšet z jeho úst.
‚Bojíš se mě? Bojíš se toho, co tě tam čeká?‘
‚Neskutečně,‘ odpověděla jsem popravdě.
‚Bojíš se oprávněně. Jednu věc jsem ti neřekl.‘ Z jeho slov šla hrůza. Třásla jsem se tak, že si toho musel všimnout. Stále jsem k němu byla otočená zády a pocítila jeho studené tělo za sebou, jak se ke mně přitiskl.
‚Musíš se odpoutat od svého fyzického bytí... Musíš zemřít, abys mohla odejít se mnou,‘ zašeptal.