Noční návštěvník - část Pátá (2)

Ta slova se mi zařízla hluboko do mozku a já najednou ztratila pevnou půdu pod nohama. Chytil mě do svého ledového náručí a posadil na postel.
‚Zemřít?‘ Zuby mi drkotaly, když jsem z úst vypouštěla to slovo.
‚Ano, zemřít. Pak můžeme být spolu navždy v mém světě,‘ pokračoval ve vysvětlování.
‚Mluvíš o tom, jako by to bylo něco jednoduchého.‘
‚Ale vždyť je to něco, co si už přece dávno přeješ.‘ Oponoval mi mými vlastními slovy. ‚Podívej se ven,‘ pobídl mě.
Otočila jsem hlavu k oknu a překvapeně jsem vydechla. Mezi těžkými sněhovými mraky zářil měsíc v úplňku. Měl zvláštní barvu, byl hnědočervený. ‚Nádhera.‘
‚Zamysli se nad svým světem a já se tě na něj zeptám.‘ Moc jsem jeho slovům nerozuměla, ale on mi záhy nabídl vysvětlení. ‚Máš práci, která tě baví?‘ vypálil na mě odkudsi z prázdna.
‚Ne,‘ přiznala jsem, hlavu stále otočenou k tomu nevšednímu přírodnímu úkazu. Chladný měsíc vypadal jako když krvácí.
‚Máš tu přátele?‘ ptal se dál.
‚Nemám,‘ jak jednoduché.
‚Máš rodinu?‘
Byl krutý. Oči se mi opět naplnily slzami. Přesto jsem mu dokázala odpovědět. ‘Ne.‘
‚Máš důvod těšit se na další nový den?‘ Jeho otázky mě bolestivě bodaly do srdce.
Na chvíli jsem se zamyslela a smutně pokývala hlavou. ‚Vlastně ano, měla jsem. Tím důvodem jsi byl ty.‘
‚Máš důvod proč zůstat na tomhle světě?‘ nepřestával se vyptávat.
Přes slzy jsem neviděla, mé oči slepě civěly do prázdna. V hlavě mi vířilo tisíce myšlenek. Jsem připravená zemřít? Opustit tenhle svět? Jaké bude umírat?
‚Toho se bát nemusíš. Bude to krátké,‘ odpověděl na mé nevyřčené otázky. ‚Udělám to tak, aby tě to nebolelo.‘
‚Chtěla bych spatřit tvou tvář než se to stane.‘ Nechápala jsem, kdo vyřkl ta slova, ale podle hlasu jsem to musela být já.
‚Myslíš, že je to dobrý nápad?‘ zeptal se mě tvrdě.
‚Nevím,‘ zašeptala jsem a vážně jsem si tím nebyla jistá. Byla jsem už však rozhodnutá. Ať se děje cokoliv.
‚Dobrá tedy, ale pak to udělám,‘ řekl jen. Uslyšela jsem vrzání staré dřevěné podlahy, které provázelo jeho kroky. Po chvíli vrzání ustalo a stín se zastavil asi metr ode mě. Pár vteřin se nic nedělo, pak však na místo kde stál dopadlo měsíční světlo a já spatřila svého nočního návštěvníka v celé jeho podobě. Němě jsem otevřela ústa. Přede mnou stál muž vysoký dobré dva metry.
‚Takhle sis mě asi nepředstavovala, že?‘ promluvil tiše.
Nedokázala jsem odpovědět, jen zírat. Nejistě jsem se zvedla z lůžka a přistoupila blíže k němu. Pozvedla jsem třesoucí se ruku a mé prsty se dotkly chladné kůži jeho těla. Byla tak hebká a jemná. Pokračovala jsem přes krk směrem k jeho tváři. Dívala jsem se mu do divokých planoucích očí, vyzařujících znepokojení. Bříška mých prstů narazila na první nerovnosti jeho obličeje. Zlehka jsem po nich přejížděla. Celá jeho pravá tvář byla zbrázděná hlubokými jizvami, stejně tak část krku. Levá tvář byla zcela v pořádku, nyní však zkřivená v bolestném úšklebku. Rychle uhnul před mým pohledem a zadíval se na měsíc v úplňku.

‚Už zbývá jen pár minut,‘ hlesl.
Dotkla jsem se jeho brady a otočila jeho obličej tak, aby se na mě musel podívat. ‚Neuteču,‘ řekla jsem rozhodným hlasem, i když uvnitř jsem si tak jistá nebyla.
‚Chceš zemřít i přes to, že pak, tam na druhé straně, budeš stát po boku zrůdy?‘
‚Ano.‘ Jak prostá to byla odpověď.
‚Dívej se mi do očí,‘ řekl tiše a přistoupil ke mně ještě blíž.
Dívala jsem se na jeho znetvořenou tvář a můj pohled se usadil v jeho očích. Cítila jsem jeho paže, jak mě pevně sevřely a já najednou nemohla dýchat. Ani jsem se o to nesnažila. Pak se ke mně nahnul, pootevřel svými rty má ústa, přitiskl se na ně a vdechl do nich svůj mrazivý dech. Nesnesitelný chlad proudil mými dýchacími cestami, cirkuloval v útrobách a měla jsem pocit jako by mi zevnitř spaloval plíce. Svět kolem mě se nořil do stále větší tmy, ztrácela jsem vládu nad svým tělem, klesala jsem do prázdna. Položil mě na postel a sklonil se nade mnou. Jeho tvář byla rozmazaná a pak…zmizela a já zůstala úplně sama v temnotě.

Takže takové to je…? Žádné hřejivé světlo na konci tunelu, jen tma, pusto a prázdno a strašlivá zima, která sevřela mé tělo do svých spárů. Umírám? Asi ano. Nic mě nebolí, cítím se tak lehce. Jen ta samota mě děsí. Samota, před kterou jsem utekla ze svého světa do jeho. Chtěla jsem na něj zavolat, ale nemohla jsem otevřít ústa. Nemohla jsem se pohnout. Co když mě obelhal? Zůstanu tu uvězněná, někde v říši mrtvých, kde nic není? Jen nicota… Upírala jsem své oči do absolutní tmy. Bylo to zvláštní, mohla jsem plakat. A pak mě něčí ruka hrubě vzala za ruku a táhla pryč.
‚Ukážu ti svůj svět,‘ zašeptal hrubě. Asi jsem omdlela, pohltila mě tma.