Žárovky

Byli ve vinárně jen sami dva. Nechali přítmí pozdní noci, aby zahalovalo ji před ním a zakrývalo jeho před ní. V tom šeru mezi stoly vedlo jejich nožičky k sobě blues se všemi přívlastky; tenorový saxofon se stříbrnými klapkami hrající snad odevšad.
Určitě byly stříbrné. A na zlatém podnose.
Melodie měla svést a proplést dohromady všechny čtyři nohy ve vinárně, jenže on tančil sám ve svých vojenských polobotkách a ona ho přitom jen sledovala. Navíc – ani jedno z chodidel se už dlouho nedotýkalo parketu. Její nohy klinkaly ve vzduchu. Linie od kotníků přes lýtka polévalo matné světlo z útrob lokálu až kamsi k prapočátku stehen, šatů a k počátečním souřadnicím stolu, na němž ležela a objímala jeho hranu podkoleními jamkami.
Ji vlastně po celou tu dobu ani nenapadlo, že on se opravdu pokoušel tančit.
On už dvacet minut přemýšlel, jak by popsal její lýtka. Bezvýsledně.
Ploužil se parketem kousek tam a zase zpátky směrem k lýtkům. Myslel si, že svými neschopnými pohyby se snad trochu vyrovnává rytmu blues a točil se tak před ní na invalidním křesle s polobotkami pár centimetrů nad zemí. Teď už se spíš motal na místě a pobrukoval si spolu se saxofonistou refrén písničky Summer fancy cake.
Ona se taky jmenovala Summer.
On tu píseň pustil kvůli ní. Jakmile dohrála, zastavil se a znova si dopřál pohled na její ležící postavu. Pohupující kotníky, boky pod nachovými šaty, prsty objímající sklenku vína vedle lemu kalhotek, její bradu pootočenou k němu.
„Máš naprosto bezvýsledný nohy, Summer,“ řekl a popojel k ní. „Ještěže nejsem pes, protože bych to tvoje lýtko hned obskočil; ještě jednou si to vychutnal… Jenomže kdybych fakt byl čokl, ojel bych i nohu od stolu. To si neber osobně.“
Moc mu nerozuměla. Znavená a opilá sotva skládala vědomí po kousíčkách – hudba přestala hrát, dívala se na jeho vojenské polobotky i vozíček, stůl už tolik netlačil a cítila, jak kapka za sklenice stéká po kloubech její ruky; jakoby chtěla utéct kalendářům – stekla přes leden k únoru, březen, duben a tenhle kloub je jaký měsíc? Nemůže si vybavit, kdo ji to učil. Teď chtěla něco říct jeho botám:
„Tak už…“ nešlo to vyslovit, nemohla najít správný kousíček kyslíku. „Tak už slez a p…“
„Pššš, tiše, musíš si odpočinout. Vůbec ničím se nezatěžuj, ani tímhle vozejčkem. Klidně z něj už slezu, jestli chceš, ale měla ses do toho taky posadit, je to zkušenost k nezaplacení, to mi věř. My zdravý nemáme ponětí, čím si ty chudáci musej projít.“ Vyhoupl se z křesla a odstrčil ho pryč. Pohladil ji po vlasech.
„Summer,“ předříkával pro sebe, „Summer, Summer. Víš ty vlastně, proč ti tak říkám, Summer?“
Kapka utekla z dalšího kloubu. Červen, to už je léto, pomyslela si.
Ale řekla jen: „Če…ven.“
Zasmál se jejímu blábolení. „No, červen je léto, máš pravdu. Skoro vždycky ji máš. Ale pozor, víš co? Já ti teď povím svoji verzi pravdy, z jakýho skutečnýho důvodu ti říkám právě takhle. Summer – ty jsi totiž moje chuťovka, jsi dortík, jsi můj skutečnej letní fancy cake, pokud jsi hezky poslouchala to skvostný blues.“
Měla by se usmát? Sliny najednou měly pachuť muškátu a skořice a dolitého červeného vína s muškátem a skořicí na zákusku… On pochodoval a dál nahlas žvanil.
„Prodávají ho v cukrárně na Karlově náměstí, letní řez. Fancy cake je anglickej překlad řezu, kdysi jsem to někde vyčet. Za třináct pade, dva za sedmadvacet,“ udělal ukazováčkem piruetku a přiskočil k Summer. „A abych v týhle verzi ani jednou nelhal, tu písničku zase až tak rád nemám, já radši Blueberry hill, kdo taky ne, že?!“ Řehtal se pořád víc.
Proč máš ty napůlboty vojenský? vířilo jí v hlavě. Vyslovit už nemohla nic, usínala a mužský hlas kolíbal její asociace.
„A tak jsme tady, ty a já,“ pokračoval, užívajíc si splašenost, „abych konečně poznal a podělil se s někým o tu doslovnou radost z letního řezu, moje sladká princezno. Letní řez přeci je něco jako přefiknout Summer, ne? Anebo si dám možná spíš čaj, vypadáš teď jako šípková Růženka.“
Do prstu se píchla a utekla krev a zastavila se. Představy se přibližovaly snům a Summer znovu cukla rukou, sklenice přetekla a zesílený pramínek skápl z posledního kloubu na stůl. Skvrna se zvětšovala, až celou ruku obehnala rudým jezírkem přisávajícím se ke kůži, které zasychalo a lepkalo patrně víc než červené víno.
Pan Splašeně-Povznesený Úsměv stál nad ní. Starostlivým gestem jí symbolicky otřel ruku a odebral z prstů sklenici plnou krve.
„Já se ti hlavně musím k něčemu přiznat, chci se ti k tomu přiznat. Slyšíš mě?“
Slyším tep… tep v uších… v břiše… příšerně pálí břicho… tep…
„Slyšíš mě ještě?“
Ještě…
Vytáhl telefon a vyťukal tři čísla. „Je tu mrtvá žena, prosímvás, ve vinárně na Chelčického ulici v Jičíně je mrtvá žena!“ vychrlil. „Zůstanu tu u ní. Ano, jméno mám,“ a zavěsil. Přitáhl zpátky invalidní vozík, zapadl do něj a držel její potřísněnou ruku.
Její vnitřnosti stravoval oheň.
„Musím se ti přiznat, Summer. Ale buď ke mně shovívavá, prosím,“ nadechl se, „byl jsem ti nevěrný. Promiň, ale buď spravedlivá! Vždyť si dělala to samý, přiznej se! Oba musíme říct pravdu. Viděl jsem, jak si tě brali za pár korun, jak ses jim ochotně vydávala… Nemohl jsem to jen tak nechat bejt, zbláznil bych se. Tak jsem to udělal taky. Zaplatil jsem si dvě najednou; dvě za sedmadvacet…“
Nejsem… chtěla to říct – „Já…“
Sledoval chvějící se bledé rty a byl uražený, protože mu překazila ideální moment k pláči.
„Já nejsem… nejsem Summer.“ A pak už nebyla.

V příštích minutách na místo dorazila policie. Ve zšeřelé vinárně nalezli mrtvou barmanku s nožem v břiše a pomateného muže s ukradeným invalidním vozíkem, který dlouho odmítal pustit ruku zesnulé. A aniž by si to kdokoliv uvědomil, vrah zapomněl ve vinárně svoji bluesovou desku.