Vlak

Vlak

Den se nachýlil ke svému konci. Cestoval jsem vlakem již asi po tři hodiny a během cesty jsem musel patrně usnout. Když jsem sebou totiž trhl, tak jsem zjistil, že venku se již notně setmělo. Příjemné, tajemné a fantasii pobouzející přítmí bylo pryč a místo něj se za oknem mého kupé rozprostřela tma, kterou je tu a tam narušovalo osamělé světélko nějaké samoty. Patrně mě uspal monotónní hluk vlaku. Nebylo by to ani nic divného, již od mládí nejsem zvyklý cestovat na dlouhé vzdálenosti, je to totiž pro mě příliš namáhavé. Konečně, opravdu asi po třech hodinách, vlak zastavil. Zvedl jsem se, uchopil svůj kufr – který se nacházel na sedadle naproti mně - a otevřel jsem dveře od kupé. Musel jsem projít podlouhlou, špatně osvětlenou chodbičkou, plnou cigaretového dýmu. Stropní světla smutně poblikávala do celkového šera. Ani jsem se moc nerozhlížel směrem k ostatním kupé, ale jsem si téměř jist, že byla naprosto prázdná. Podle všeho jsem jel vlakem zcela sám, napadla mě zvláštní myšlenka, že ani strojvůdce zde není přítomen a já si to jedu tmou na opuštěném vlaku, neznámo kam. Ta představa se mi zalíbila, měl jsem rád pocit tajemna a nebezpečí.
Vystoupil jsem z vlaku ven, do chladné, odpudivé noci. Sotva jsem došlápl oběma nohama na zem a položil své zavazadlo na chatrné, kamenité nástupiště, tak se vlak opět se supěním rozjel dále ke svému cíli. Stanice, kde jsem se ocitl, byla zcela opuštěná. V nepříjemné tmě na mě pouze poblikávala nádražní lucernička, jejíž matně žluté světlo odhalovalo pochmurnou zastávkovou čekárnu, narychlo (a ne moc napevno) sestavenou z kusů neopracovaného dřeva. Vedle ní se nacházel malý, zděný domek, který se ale utápěl ve tmě, neboť světlo lucerničky na něj dopadlo pouze v okamžiku, kdy vítr lucerničku trochu rozkymácel a rozsah působení jejího světla se tím samozřejmě zvětšil. Zapnul jsem si kabát, byla zde zima, není se ostatně ale ani čemu divit. Je prosinec. Náhle jsem zaslechl tiché zahoukání, to se zhruba po minutě opakovalo, tentokráte silněji. Na vedlejší kolej totiž pomalu přijížděl vlak, v porovnání s tím mým předchozím byl doslova miniaturní a niterný. Předtím jsem si ani vedlejší koleje nevšiml, jakoby tam ani předtím nebyla. Teď na ni ale zrovna zastavil vlak. Vlak obsahoval pouze jeden vůz, malý, dřevěný, působící chatrným dojmem. V celém vlaku byla tma. Obešel jsem vlak a brzy také nalezl vstup. Otevřel jsem dveře, ven se na mě vyhrnulo příjemné teplo a zároveň ale i zvláštní zápach čehosi podivného. Překonal jsem svůj odpor a vyklusal po schůdcích nahoru. Tam se zápach o něco zhoršil, ale dalo se na něj s trochou odvahy zvyknout. V okamžiku, kdy jsem otevřel dveře do prostoru pro cestující se ve vagóně rozsvítila světla. Díky světlu jsem zjistil, že jediným pasažérem je jedna starší žena, skrčeně sedící v rohu vozu. Pociťoval jsem k ní nevýslovný odpor, proto jsem se usadil na opačném konci vagónu. Ta stará dáma se na mě neustále dívala. Pozorovala mě velmi důsledně, pronikavě. Její pohled mi vadil snad i více, než její pouhopouhá přítomnost. Obrátil jsem se k ní proto zády, ale i tak jsem cítil její pohled. Pálil mě a byl velmi nepříjemný. Ta dáma mě jistě nenáviděla. Nenáviděla mě za spousta věcí, které jsem učinil. Nenáviděla mě za to, jak jsem nastoupil do vlaku, jak jsem narušil její soukromí, i za to, jak jsem se k ní obrátil zády a tím trochu zmírnil její hněvivý dopad na moji osobnost. Napříč celým vagónem proudila nenávist.
Vlak se konečně rozjel. Zvuk, který při tom vydával, mi připomínal sténání velkého, zraněného zvířete, které je takřka v posledním tahu před svoji smrtí. Otřásl jsem se odporem nad tím, co vše zaslechly mé ubohé uši. Nejhorší ze všech zvuku ale měl teprve následovat. Náhle, zcela bez varování, se otevřely dveře do naší kabiny, byly již staré a dlouho nevydržely zavřené, stačily malé vibrace vlaku a dveře se otevřely. Zvuk, který se ozval při otevření a opětovném zapadnutí dveří na své místo, mě vylekal. Trhl jsem sebou a nedopatřením se kousl do jazyku. Bolest byla ukrutná, pocítil jsem v ústech pachuť krve.
Vlak se při jízdě znovu trochu naklonil a dveře opět povolily, aby se znovu, se zvýšenou razancí, zase za příšerného zvuku přibouchly. Ne, nemohl jsem to již déle vydržet. Vstal jsem, došel ke dveřím a napevno jsem se pokusil je zavřít, zavřít tak, aby se po dobu mé jízdy, jež nevím ani zhola kam směřuje, již nikdy neotevřely. Dveře ale byly jistě staré a při tomto pokusu mi část z nich zůstala v ruce, zbytek dveří se poté zhroutil k zemi. V ten moment jsem na svých zádech opět pocítil, tentokráte snad ještě silněji, pohled té staré dámy. Otočil jsem se tedy, pevně rozhodnut optat se jí, proč na mě tak zvláštně hledí, nic jsem ji přeci vědomě zlého neučinil, patrně se bude jednat o vzdělanou, inteligentní dámu, která mě jistě pochopí a veškeré rozpory se ihned vysvětlí. Už jsem se chystal vydat se k její sedačce, když tu náhle jsem na svém rameni ucítil podivný, silný stisk něčí ruky. Obrátil jsem se zpět, má rychlost byla podmíněna bolestí, jež jsem pociťoval v rameni, a spatřil postavu vysokého, starého muže, revizor. Ačkoli měl na hlavě usazenu služební čapku, tak bylo poznat, že již věkem oplešatěl. Tvář měl kostnatou a protáhlou, bylo možné na ni zahlédnout nesčetné množství vrásek různých velikostí, stejně jako na jeho dlaních, které ke mně vztahoval. Oči měly podobu mrtvoly, byly hluboké a černé. Z muže mě obestíral strach.
„Dveře jsou rozbité“, prohlásil revizor.
„Ano“, odpověděl jsem s těžkým polknutím.
Náhle se za mnou ozval nepříjemně pisklavý hlas staré dámy, „To byl on, to on dveře zničil!“ Její obviňující hlas mě nepopsatelně zraňoval, bolestí jsem si zacpal uši, ale to se nelíbilo revizorovi, který mi ihned uchopil ruce a tlačil je zpátky do míst podél mého těla se slovy, „Budete poslouchat!“
„Tak Vy jste nám zničil dveře?“ otázal se revizor, ale v podstatě nešlo o otázku, bylo to jen konstatování, on byl o mé vině již dávno přesvědčen.
„Ano“, přiznal jsem se, ale na svoji obranu jsem chtěl ještě cosi dodat, to se mi ovšem nepodařilo, revizor mě rychle přerušil dalšími výčitkami.
„Dveře jsou drahé, musím Vás potrestat“, řekl. Do rozhovoru vstoupila i stará dáma, „A nejen to, obrací se ke mně zády, chová se neslušně! Bože, jen kdyby jste jej viděl, jak NEVKUSNĚ nastupoval do vagónu, jako by mu to tu snad celé i patřilo! Celou dobu jsem na něj upírala svůj pohled, celou tu dobu, ale on se mi netroufl podívat do očí, aby v nich zřel pravdu. Bál se a schovával se za svými podlými zády! Je to prohnilý člověk, ihned jsem jej tak odhadla!“
Revizor na mě pohlédl, pozvedl obočí a pravil, „Ale vida, to jste přeci neměl, takto rozzlobit tu starou paní…“, chvíle ticha, jež narušoval pouze hučení vlaku, „NEVÍTE PŘECI, ŽE KE STARÝM LIDEM SE MÁTE CHOVAT SLUŠNĚ?! Co si o sobě myslíš, člověče, ty jeden bídný červe?“
„Víte“, pokoušel jsem se ještě něco namítat, i když jsem již dávno pocítil, že má situace je bezvýchodná, „nemyslím si, že bych se vůči té staré dámě zachoval nějak zle, to ona, ona na mě neustále zírala tím svým pronikavým zrakem, právě, ano, právě ten její pohled mě natolik znervózňoval, že jsem se k ní obrátil zády, navíc, ten zvuk dveří, když se zabouchávaly, ten velmi dráždil mé citlivé, na kvalitní hudbu vycvičené, ucho. Musel jsem tedy něco učinit, ale, želbohu, neznal jsem pravou povahu těchto dveří…Ach, věřte mi, že za vše může jen pohled této, jinak jistě ctihodné, staré dámy. Díky jejímu pohledu jsem se nervozitou až kousl do krve do jazyka…“
Revizor mě náhle opět přerušil, „Dost již toho tlachání! Tak dokonce jste se i kousl, co? A to Vám to vše není MÁLO? Ubližujete nevinným lidem, neustále lžete a překrucujete fakta a teď se dokonce dovídám, že jste se kousl a tekla Vám krev! Nemohu Vás již zde více snášet, Vy otravná skvrno!!
A s těmito slovy mě revizor popadl, vynesl až ke dveřím, rychle je otevřel a mě z jedoucího vlaku vyhodil ven, do prázdné tmy. Pád byl ošklivý sám o sobě, zlomil jsem si mnoho kostí, navíc jsem ještě z odjíždějícího vlaku slyšel nepříjemný smích té staré dámy…..
Světélko vlaku po chvíli zmizelo z dohledu a já stále, se zlomenými končetinami, ležel poblíže kolejí a čekal až přijde smrt. Čekal jsem dlouho.