Čarodějnice z Loch Baile (10. část)

28. Zpátky do lesa
Veronika se bezmocně zhroutila na zem. Proč zrovna ona musí být taková smolařka? Je to snad tím prokletím? Její otec taky neprožíval zrovna šťastný život (kdo by tak mohl, kdyby žil po boku její matky?) a jeho otec a jeho dědeček taky ne. Ale rozhodně by dala ruku do ohně za to, že ona to dovršila.
Obvinění z vraždy, to jí ještě chybělo. Ale snad to bude lepší sedět v cele, než se dostat do spárů toho strašidla.
Veronika byla tak ponořena do svých myšlenek, že až nadskočila, když se ve dveřích objevila Gabriela a promluvila na ni. Odemykání zámku ani neslyšela.
„Otec si myslí, že jste bratra zabila vy,“ spustila rychle, „ale já tomu nevěřím!“
„Kdo ho tedy zabil?“
„Nevím. A teď není čas řešit to. Vím, že jste to nebyla a bylo by nespravedlivé kdby vás za to zavřeli. Proto vám chci pomoct utéct!“
„Cože?“
„Není čas na otázky!“ pravila Gabriela rozhlédla se kolem. „Otec tu může být každou chvíli!“ Natáhla ruku směrem k Veronice, aby jí pomohla vstát.
Veronika se dlouho nerozmýšlela a její nabídku přijala. Pomalu se vyplížily z domu a zmizely za nejbližším křovím.
Ve Veronice převládly racionální myšlenky. Patrik byl asi opravdu cvok, říkala si a nechala se vést Gabrielou, aniž by věnovala pozornost tomu, kam jdou. Jak mu jenom mohla věřit ty jeho pohádky? Ano, musí uznat, že to všechno v jednu chvíli vypadalo důvěryhodně. Opravdu věřila tomu, že se proti ní něco chystá…
Všechno ale ve vteřině vyvrátila Gabriela, která se nabídla s pomocí. Kdyby byla proti ní, tak by jí přece nepomáhala. A nechala by ji v tom pěkně vydusit.
Ano, ale pořád tu byly ty nevyřešené otázky – kdo ji to tenkrát nafetoval? Patrik tvrdil, že to byla Gabriela. Ale nemohl to být také on? A co ten pas? Také ho mohl sebrat on. Co když se jí vůbec nesnažil pomoct, jen chtěl, aby to tak vypadalo? Ne, absolutně to nedávalo smysl.
Ocitly se na okraji lesa. Veronice to začalo být podezřelé.
„My jdeme do lesa?“ ptala se po chvíli.
„Ano, znám tam jednu dobrou skrýš. Můžete se tam chvíli schovat,“ chytla Veroniku za ruku a táhla ji za sebou.
Veronika v tu chvíli vůbec netušila, čemu má věřit. Sotva se ocitly v lese začala zvažovat všechna pro a proti. Zprvu si říkala, že je nějaké divné, že se ji Gabriela snaží ukrýt v lese, ale pak jí došlo, že je to vlastně celkem bezpečné místo. Lidé sem nechtějí chodit, zvěř zde nežije… Ale zase se jí nelíbilo, jak ji Gabriela chytla a táhla za sebou. Jako by se bála, že se jí Veronika vytrhne a uteče pryč. Ještě počká, co se z toho vyvrbí. Utéct může kdykoliv.
Gabriela stále více víc zrychlovala krok a Veroniku táhla za sebou. Za několik málo okamžiků se vynořily na mýtině, kde nedávno proběhla hádka mezi Patrikem a Gabrielou.
„Jsme tady,“ řekla Gabriela, ale Veroničinu ruku nepouštěla. „Támhle nahoře,“ ukázala na deset metrů vysokou skálu, „je taková jeskyňka. Jen se tam chce vyšplhat. Támhle je taková pěšinka. Jděte první.“
Veroniku vstoupila na pěšinu. Byla to asi metr široká kamenná stezka. Vedla oklikami strmě nahoru až temnému otvoru ve skále. Veronika věděla, že když půjde první, nemá jedinou šanci na útěk. Nebyla si však stále ještě jistá, jestli se má Gabriely bát nebo ne. Ještě chvíli počká.
Vystoupily až nahoru. Před ústím jeskyně byl miniaturní pahoreček porostlý trávou. Gabriela vytáhla z kapsy baterku a posvítila jí do temného vchodu. Znovu čapla Veroniku za ruku a vstoupily dovnitř.
Vchod byl sice nízký, ale po pár krocích se ocitly v prostorné chodbě. Prošly ještě několika chodbami, až došly až na konec, kde byla malá jeskyňka. Tam se zastavily.
„Tady můžete počkat, než se všechno uklidní a než se najde váš pas!“
„Jak víte, že se mi ztratil pas?“ skočila jí do řeči Veronika. Tohle přece nikdo nevěděl. Nikomu to neřekla.
Gabriele jen zasvítily oči.

29. Gabrielino přiznání
No, to ne! Veronika tomu nechtěla ani uvěřit. Nechtěla uvěřit tomu, jak mohla být tak hloupá. Proč jenom neposlechla Patrikovo nabádání, aby se vyhnula Gabriele? Všechno to udělala ze strachu. Neměla s Gabrielou vůbec odcházet. Ona Patrika nezabila a určitě by se to dokázalo. Ach bože! Co když Patrika zabila Gabriela? Co když to patřilo k jejímu plánu, jak ji dostat do lesa? Několik pokusů už jí selhalo. Patrik jí stál v cestě. Bože! Neměla jí říkat, že chce s Patrikem odjet. To byla chyba, chyba, chyba!
„To vy jste mi vzala pas!“ udeřila na Gabrielu. „A zabila svého bratra!“
„Chápejte, nemohla jsem dopustit, abyste odtud odjela a já vás po letech práce ztratila!“
„Co po mě chcete?“ ptala se Veronika a snažila si vybavit cestu, kterou sem přišly. S hrůzou však zjistila, že stejně nemá šanci prchnout odtud. Chodby byly jako bludiště a navíc.neměla světlo. A taky si nebyla jistá, že Gabriela u sebe nemá žádnou zbraň.
„Myslím, že Patrik vám to řekl více než jasně! Já po vás nechci nic. To Ona, má paní! A nedělejte, že nic nevíte! Slyšela jsem Patrika, jak vám všechno tohle říkal. Jste potomek Jamese Gurbeyho, muže, který Ji obvinil a Ona chce pomstu. Teprve pak dojde pokoje!“
„Patrik mi říkal, že tu vaše rodina žije po staletí,“ udeřila Veronika. „Jak to, že vás ještě nezlikvidovala? No? Dvacet už vám přece bylo, ne?“
Gabriela se roztřásla a zbledla.
„Protože jsem pro ni důležitá! A pak – nevím, proč by někdo vraždil svojí rodinu!“
„Rodinu?“ Veronika se zarazila.
„Jsem její praprapra… neteř. Jsem potomek jejího bratra. To vám asi Patrik neřekl, co?“
Zavrtěla hlavou.
„Ale vím, že vaše rodina ji taky zradila! Vlastně jste všichni rodinou zrádců! Podívejte se na svého bratra! Vždyť jste ho zabila!“
„To je něco jiného! Ten mi stál v cestě!“
„A vy si myslíte, že v takové zrádcovské rodině můžete někomu věřit? Myslíte, že se vás to strašidlo nebude chtít zbavit, když zjistí, že už vás ani nepotřebuje?“
Na Gabriele bylo jasně vidět, že znervózněla.
„A ty dvě dívky, které našli pod touhle skálou?“ Veronice se vybavil travnatý pahorek. Ty holky jak prchaly odtud pryč. A zdá se, že o této jeskyni ví jenom Gabriela. Co když sem ty dívky vodila pro to strašidlo? A pak, když náhodou utekly a pádem se zabily, hodila to na Patrika, protože ji podezříval? Tak proto ji čarodějnice ještě nezlikvidovala? Bylo to tak?
„Za to si beztak mohly samy!“ odsekla Gabriela. „Ale dost keců! Máme tady mnohem důležitější věci na práci!“
Otočila se k Veronice zády a začala volat Isabelu. Teď nebo nikdy, blesklo hlavou Veronice a rozeběhla se směrem, odkud přišly.
Gabriela, která slyšela hluk, všeho nechala a prudce se otočila. Spatřila, jak Veronika mizí v chodbě. Na nic nečekala, rychle sebrala ze země kámen a mrštila jím po Veronice.
Trefila ji přímo do hlavy a Veronika se zhroutila k zemi.

30. Uvězněny
Když se Veronika probrala, zjistila, že leží na tvrdé zemi. Všude kolem panovala hustá tma a neproniknutelné ticho, které bylo narušováno jen občasným kapáním vody z kamenů.
Posadila se. Hlava jí třeštila. Vzadu na týle si nahmatala bolestivou bouli. A byla jí zima. Kde to je? Kolik času uběhlo od jejího rozhovoru s Gabrielou. V tu chvíli se odněkud z pravé strany ozval šramot. Veronika zpozorněla.
„Je tam někdo?“
V odpověď jí zaznělo jen ticho. Co když je to nějaké zvíře, které se jí chystá napadnout?
„Tak kdo tam je?“
„Dejte mi pokoj!“ Veronika poznala Gabrielin hlas. Zněl uraženě a dotčeně zároveň. Sálal z něj vztek i zklamání.
„Co se stalo? Kde to jsme?“
„Pche!“ odfrkla Gabriela. „Kde bychom to byly? V žaláři, protože mě ta stará sůva podvedla!“
Veronika pocítila zadostiučinění, i když vlastně nevěděla pořádně, co se stalo. Pouze si plně uvědomovala, že v tom žaláři sedí společně s Gabrielou. Veronika se potichu uchechtla.
„Mám takový dojem, že jsem vám to říkala!“
„Kdybyste byla na mém místě, udělala byste to samé!“ bránila se Gabriela.
„Co to samé? Vraždila dívky, zabila bratra? Nepřipadá mi, že bych něčeho takového byla schopná…“
„Vás nikdy nikdo nevydíral, co?!“ zařvala Gabriela a Veronika zmkla. „Říkala, že mě zabije, když to pro ni neudělám! Jediná možnost, jak se zachránit, byla přivést vás!“
„Pěkná naivka, že jste si myslela, že vás pak pustí! Pche! Omyl, co?“ posmívala se Veronika.
„Taky byste si to myslela, kdyby vám to slíbila a kdybyste byla její příbuzná!“ vyletěla Gabriela. „A jak vy vlastně můžete vědět, proč jsem tu s vámi!“
„Schválně – proč?“
„Třeba abych vás hlídala!“
„To zrovna! Jako by odtud mohl někdo utéct!“
Gabriela neodpovídala. Několik minut bylo úplné ticho.
„Doufám, že si uvědomujete, jak jste ubohá,“ řekla po chvíli Veronika. „A smutné na tom všem je, že jsem si o vás myslela, že jste poměrně normální, alespoň více jak Patrik.“
Neodpovídala.
„Proč vlastně Patrik musel zemřít?
„Snad vám to není líto…?“
„No, ani ne… Ale trochu jsem nad tím uvažovala. Nejprve jsem si my, že to bylo proto, že vám šel po krku, ale ve skutečnosti pro vás nebyl moc nebezpečný, obzvlášť, když si o něm každý myslel, že je vrah… A navíc – to byste se ho zbavila už hned a nečekala byste až doteď…“
„Chtěl vám pomoct utéct – to byl ten pravý důvod. Jinak máte pravdu – nebyl pro mě nějak nebezpečný. Ano, sice mě podezříval, ale každý si o něm stejně myslel, že je pošuk a nikdo by mu nevěřil…“
Ticho.
„Víte co? Rozhodla jsem se, že vám to řeknu všechno, jak to bylo. Teď už je to stejně jedno. Odtud se stejně asi živé nedostaneme a alespoň třeba pochopíte moje důvody.“