Nekonečný tunel

Šla po dlouhé snad nekončící chodbě. Připadlo jí, že jde a přitom pořád stojí na jednom místě. Chodba byla stálá, pořád tak monotónní. Stále stejně široká, rovná, vlhká, obložena stejnými kvádry starých kamenů i podlaha byla z nějakého vlhkého měkkého….betonu? Možná, nejspíš nějaké neidentifikovatelné hmoty.
Dívce pomalu dochází síly a cíl je v nedohlednu. Je ovšem vůbec nějaký? Nikde žádná překážka, křižovatka, zatáčka, nikde se dlouhý široký prostorný tunel nezužuje, uvítala by i sebemenší hrbolek na té zpropadené páchnoucí šedé hmotě, po které musí kráčet bosýma nohama. Kde vlastně nechala boty? Nevzpomíná si.
Připadá si jako nějaká loutka, něco, nějaká neznámá síla ji pořád popohání dopředu, ona už chce skončit, zastavit se, odpočinout si. Možná by se mohla vrátit zpět. Ale kam zpět? Jak dlouho bude muset jít, když se obrátí čelem vzad? A došla by vůbec k nějakému pomyslnému startu? Přeci se nebude vracet takovou dálku…Je kam se vrátit?
Je zmatená. Neví jak se rozhodnout, které rozhodnutí bude to správné. Je to docela komické, pomyslí si. Jde po rovné měkké cestě bez jediné překážky, po které by snad měla dojít v pořádku do cíle a ona se chce ještě nějak rozhodovat! Směšné?
Ani neví jestli je den nebo noc. V jeskyni, možná tunelu je stále stejné šero. Diví se. že ještě žije, jak sem proudí vzduch? Počkat, žije ještě vůbec? Určitě, má ruce, nohy, dokáže uvažovat, cítí tu nechutnou hmotu pod nohama, dokonce, i když si sáhne na stěnu jeskyně, je taková mokrá, kluzká. Jak se odsud dostane?
Začíná se jí zmocňovat slečna panika. Nesmí se ji poddat, nesmí jí nechat, aby nad ní vyhrála. Tohle zvládne, vždyť jde pouze po rovině, bez jediné překážky, co by za to jiní dali. Netuší, ovšem ví, že ona by dala cokoli za to, aby se jí na cestě objevila jakákoli překážka. Potěšilo by ji jen to kdyby přímo proti ní letěl nějaký malý hmyz a ona by se mu musela vyhnout, procvičila by si tak svůj rychlý reflex. Ovšem je si jistá, že nic takového ji v tomhle podivném „světě“ nepotká. Je téměř přesvědčena o tom, že kdyby se rozběhla hlavou proti zdi, nerozrazí si ji. Kvádry kamenů se totiž zdají ne jenom kluzké, mokré ale jsou i docela měkké. Neskutečné.
Pořád jí vrtá hlavou, jak se tu vzala? Pamatuje si hádku s rodiči o tom jak to má v životě složité, že před ní staví různé překážky, tak ať se jí nediví…ale kvůli čemu ta hádka vlastně byla? Nevzpomene si.
Cítí sucho v ústech, něčeho by se napila. Jenže není čeho. Má skutečně žízeň? Není to jen její výmysl? Vždyť musí nějak zaměstnat hlavu myšlenkami, ať už jakýmikoli, když nemusí přemýšlet nad tím, jak by překonala jakou překážku. Zvláštní co se člověku honí hlavou, když má dorazit k nějakému neznámému cíli a nudí se…neví, co má dělat, ale ví, že se nemusí bát vůbec ničeho. Prostě, že se mu nemůže vůbec nic stát. Chtěla zažít tento pocit už kolikrát, ale to netušila, že to bude tak strašné, nepřirozené, deprimující. Člověk se narodil, aby překážky překonával. Snad se mu i samy rády staví do cesty, tak jak to že ona tu žádnou nemá?
Z přemýšlení ji vytrhne slabounké světýlko, ale ji to oslní, z toho stálého monotónního šera není divu. Překvapeně zamrká, že by už byla u nějakého cíle? Má se radovat, nebo brečet? Co na ni na konci toho světla čeká, nebo to je jenom začátek?
Jak se přibližuje, světýlko je čím dál větší a je ho čím dál víc. Dívku to naplňuje starostmi. Neví, co od toho má očekávat, bojí se, co bude následovat, teď si šla v klidu, v pohodě, nemusela se ničeho obávat a když už si začínala pomalu zvykat, musí se tu objevit tohle světlo! Když by ho uvítala, nepřišlo a teď…. Vždyť nějakou překážku chtěla, sebemenší rozptýlení, teď ho má a zase špatně.
Zpoza světla se vynoří postava v jakémsi splývajícím bílém hábitu s rozpuštěnými dlouhými hustými vlasy. Dívka se lekne, žádnou bytost tu nečekala. Řekla by, že je to žena, ale jistá si není.
Okouzlující bytost k ní natáhne ruku, z její duše srší tolik energie, bezpečí, podpory a pochopení, tak silné pocity, které cítí dívka čím dál intenzivněji, jak se přibližuje k natažené paži, nikdy nepocítila.
Najednou ucukne. Co bude až se jejich ruce spojí? Něco se jí tu nelíbí. Tohle není samo sebou. Kde to je? Je to jen sen? Pokud ano musí se rychle probudit! Ať už jí zazvoní budík, musí přeci do školy.
Bytost se lehce usměje, ale ruku natáhne ještě víc. „Neboj se,“ zašeptá uklidňujícím vyrovnaným hlasem. „U nás se budeš mít krásně, podle toho jak si zasloužíš, to zvládneš. Na tomto místě musí skončit každý. Pro všechny je ten cíl zde, ale každý se k němu dostává jinak,“ napřáhne ruku a trošku s ní zatřepe, aby si jí dívka všimla.
Ona ji ale schválně přehlíží. Je v šoku. Tohle přeci není možné, nic si nepamatuje. Nemohla zemřít, tohle je sen a ona se probudí, určitě. Brání se špatným myšlenkám.
„No tak. Neboj se. Jedna etapa končí, druhá začíná. Tak to prostě bylo, je a bude, já ti pomohu,“ zase ten úsměv a pocit bezpečí.
Dívka se podívá Andělovi do hnědých přátelských očí, kdyby utíkala zpátky, kam by se dostala? Zase ta cesta bez překážek…. třeba by na ní na druhé straně čekal také nějaký Anděl, byl by na ni taky tak hodný?
Další pohled do hnědých očí jí usvědčí o tom, že nikam utíkat nebude.