Milenec duše

Sarah byla velice obyčejná, jak tak na sebe koukala do zrcadla. Krátké, mírně nazrzlé vlasy jí vytvářely jakýsi výbuch na hlavě, ale jí osobně se to líbilo. Nebyla to typická kráska, ale kluci na ní bůhvíproč něco viděli. Možná její schopnost zapojit se bez větších potíží do jakéhokoliv rozhovoru, ať už šlo o pomlouvání učitelů, či o nezaujatou kritiku nového poprsí spolužačky, jejíž otec byl plastický chirurg. Přesto neměla opravdové kamarády. Byla uzavřená ve svém světě. A bavilo ji to.
Měla ráda, když zazvonilo a ona mohla jít sama pěšky domů a poslouchat muziku, naprosto nerušeně si prohlížet poněkud ponurou krajinu v jejich městečku.
Měla přítele. O sedm let staršího automechanika. Jmenoval se Trevor (to jméno se jí nikdy moc nelíbilo). Jsou spolu už dva roky, začalo to v jejích šestnácti. Vlastně byl moc fajn, uměl ji zabezpečit a staral se o její budoucnost. Před dvěma lety to pro ni byl bůh. Dnes, s odstupem času je pro ni jistota a zázemí.
Tentokrát to ovšem bylo jiné. Byl podzim a ona byla v depresi. Koukala na sebe do zrcadla a tentokrát si nepřipadala obyčejná. Bylo jí zle ze sebe samotné a snad i z něj, když za ní přišel, chytil ji za ruku a táhl jí do postele.
„Co chceš?“ zeptala se poněkud podrážděně.
„No tak, lásko, už jsem to neměl dva dny, to se přece nedá vydržet.“ Řekl to přesně tím tónem, jaký ji dokázal ranit. Všiml si toho. „Ale no tak, kotě, co je?“
„Je mi zle. Tohle není život, každej den to samý, každej den vstávat, škola, pak večer tady s tebou, dát si dvě piva a usnout. Rozhovory o práci, o penězích, o mojí budoucnosti. Nechci skejsnout v tomhle městě a dívat se, jak se pomalu měnim v jednu z těch protivnejch bab, co sbíraj klepy a v pátek se opijou na country večeru. Nepřipadá ti, že je život něco víc? Že bysme měli něco podniknout, něco zažít..? Já už tady prostě nemůžu bejt, chci se odstěhovat, teď hned někam odjet!“ Bylo jí do pláče, najednou to na ní všechno nějak dolehlo a ona potřebovala utěšit. Otočila se na něj. „Víš o čem mluvim?“ podívala se na něj naléhavě. Na něm bylo zcela jasně vidět, že ho sice mrzí, že pláče, ale nechtěl si nechat zkazit svoje předchozí postelové plány „Hele, to znám, máš depku, protože je podzim, pojď si ke mě lehnout a já tě utěšim. Pak vezmu nějaký prachy, koupíme něco k jídlu a večer kouknem na film.“ Ona sklesle svěsila ramena. On považoval záležitost za uzavřenou. Doploužila se k posteli.
Když přišla domů k matce, kde ještě stále bydlela, dolehlo na ní jako obvykle mrholení jejích slov, jejích dotazů ohledně jídla, školy, Trevora... Obvykle více či méně ochotně odpovídala. Dneska jen pozdravila a odešla do svého pokoje, kam ji matka ještě nejméně třikrát pronásledovala a snažila se navázat konverzaci. „Můžeš mě, prosim tě jednou nechat bejt?“ odsekla jí se slzami v očích. Matka uraženě odešla do pokoje koukat na nějaký ten přihlouplý sitcom o tlusté rodince.
Lehla si na postel, po tváři jí stékaly poslední zoufalé, smutné a bezdůvodné slzy.
A potom o Něm začala snít.
Trvalo to už měsíc, co si v hlavě, čistě pro sebe vytvořila dokonalou osobu, dokonalého muže podle svých představ. Byl to jakýsi milenec její duše. Myslela na něj s nekonečnou něhou. Nevěděla, kdo to je, možná ani, jak vypadá. Věděla jen, že se mu může svěřit. Že on to pochopí a ukonejší ji k spánku.
Bála se toho. Nikomu to neřekla..Komu taky. Trevor by udělal scénu, že on jí nestačí a matka by ji poslala k psychiatrovi. Často sama přemýšlela, jestli na něj není zralá. Nemohla si ale pomoct, vyhledávala v mysli jeho společnost čím dál častěji, stával se pomalu její součástí. Kolikrát se na něj soustředila natolik, že naprosto přestala vnímat okolní svět, představovala si různé varianty jeho samotného. Myslela na něj poslední dobou velice intenzivně, dokonce i při sexu s Trevorem, za což se do jisté míry styděla. Uklidňovala se tím, že není skutečný.
To ještě netušila, jak velice se mýlí.