Má Lásko

Je brzké ráno a já jdu liduprázdnými ulicemi jen tak nazdařbůh. Bez cíle. Bez tebe, má Lásko. Chůze mi dnes dělá obzvláště velké problémy. Zdi ulic se přibližují a opět vzdalují v pravidelném rytmu, země pulsuje a chodník se zúžil do tenké klikaté čáry pod mými nohami. Připadám si jako provazochodec na tenkém laně vyrovnávající balanc. Provaz uhýbá, snaží se utéci pryč z pod mých noh, už, už to vypadá že vyhrál. Že se zřítím z výšky na tvrdou dlažbu a již nevstanu, ale v poslední chvíli jsem přešlápl a vyvážil se tyčí. Kde se vzala v mých rukách? Já přece..., cha. Houby tyč, flaška to je. Flaška od rumu a je docela prázdná. To jen mé oči, trochu unavené po probdělé noci a zčásti otupené alkoholem, mi přichystaly tuhle šou. Prevíti.
Ale co s prázdnou lahví? Obejmout ji jako tebe nelze. Studí mě. Tak tedy pryč s ní. Házím ji do dáli co nejvíce od sebe. Letí dlouho. Rotuje vzduchem a vydává tlumeně svištivý zvuk. Roztříštila se o zeď jednoho z domů přede mnou. Spousty střepů se rozlétají na všechny strany a vesele cinkají. Připomíná mi to tvůj zvonivý smích. Kouzelné klokotání tvého hrdelního potůčku, zázrak smíchu. Také se směji. Ukazuji zuby ještě spícímu okolí a cítím se o trochu lépe. Smát se je krásné.
I ty jsi krásná. Div přírody – čistá bezbřehá krása. Bůh si jistě zatleskal, když tě stvořil. Miluji tě.
Ale teď musím jít. Co nejdál od tebe. Sleduješ mě, vím to. Tvé oči jsou všude a houpou se. Chceš se mě dotknout, tvé ruce se také houpou. Všechno se houpe, houpy – hou.
I já se houpu. Potácím se do bezpečí. Kam? Kde to vlastně je? Jediné bezpečí co znám jsi ty. Bez tebe ho není a nikdy ani nebude. A tu najednou..., mám to! Vždyť je zde ještě Radek, kamarád Radek. Cesta k němu je dlouhá a pro opilce i těžká. Vede do kopce kolem hřbitova. Tady jednou
oba spočineme. Budeme tu hnít navěky ve smrtelném obětí – tlející duo.
Jsem u cíle, heuréka! Radkův malý, leč útulný domeček. Zvonek je vysoko a ruka tak těžká. Opírám se o něj čelem a čekám. Je mi špatně, snad se nepozvracím. Aspoň ne tady. Radek by se mi pěkně poděkoval. Chechtám se při představě poblitého baráku a klejícího přítele. Á, už přichází. To trvalo.
„Sakra, přestaň! Nemusíš zvonit půl hodiny,já slyším. Vole,“ vrčí a tahá mě dovnitř.
„Nazdar, kámo. Jsem totálně vyřízenej.“ Škyt. „Jé, já škytám.“
Vrávorám chodbou a pak doleva, kolem kuchyně, do obýváku. Znám to tu dobře. Býval jsem zde častým hostem než jsme se vzali, má Jediná.
„Ty ses ale spráskal, prase. Fuj, že se nestydíš!“ kárá mě Radek a cpe mě do křesla. Pak odbíhá do kuchyně aby se za chvíli vrátil s plnou sklenicí čehosi.
„Na, vypij to.“
„Co to je?“ ptám se při pohledu na podezřelý a nechutně páchnoucí obsah.
„Neptej se a pí. Pomáhá to, i když ve tvém případě..., nevím. Tak dělej a do dna.“
S Radkem se nedá smlouvat. Vyzunkl jsem to na ex, příšerná chuť. Radek si sedl naproti mně
a přehodil si jednu nohu přes druhou jako ženská.
„Proč ses vlastně tak zřídil? Poslouchám.“
Vidím to před sebou jako film. Se ženou jsme se pokoušeli o dítě už mnohokrát a stále nic. Vyzkoušeli jsme snad všechno. Sex na tisíc způsobů, relaxace, změna jídelníčku, pravidelné cvičení, ale bylo to marné. Potom jsme se rozhodli zajít k doktorovi. Napjatě jsme čekali na výsledky testů. Ach Bože, čekal jsem všechno, jen tohle ne. Jsem neplodný. 'Testy nelžou,' řekl klidně doktor, když jsem mu ztropil scénu. Žena mě vzala něžně za ruku a taktně mlčela. Doma se mě snažila ukonejšit, že jí to nevadí. Dítě prý můžeme adoptovat, hlavně že se máme rádi. Já ji to ale viděl v očích, nebo jsem to vidět chtěl, hnusil jsem se jí. V noci, když usnula, jsem napsal dopis na rozloučenou a utekl. V nonstopu jsem si koupil lahev rumu a bloumal nočním městem. Když jsem dopil, zamířil jsem k Radkovi. To je tak asi všechno, co jsem mu mohl říci. Ani nevím proč. Abych ulevil své bolavé duši, nebo svědomí.
'Proč jsem tě opustil, má Lásko?' Já hlupák! Radek se zvedl z křesla, došel k telefonu a vytáčí nějaké číslo. To bych rád věděl, komu chce teď volat. Ten hlas poznávám, i když jsem opilý. I v telefonu zníš kouzelně, má Upovídaná.
„A je to,“ řekl Radek, když zavěsil. „Jede si pro tebe, troubo. A taky mi sdělila, že tě miluje. Já bych tě nejradši...“ Jeho gesto napřažené ruky je víc než výmluvné.
Takže ona mě miluje! A jede si pro mě! Jsem tak šťastný, tohle si ani nezasloužím. Neudržím se a pláču. A tu skrze příval slz zřím tebe, má Nejasná. Jsi krásnější než jindy.
„Už je tady,“ volám a ukazuji rukou ke dveřím, kde stojíš.
„Co blbneš! Nikdo tam není,“ nechápe Radek.
„Copak ty ji nevidíš? Mává na mě.“ Vstávám a jdu za ní.
„Počkej, kam jdeš?“ Radek mi zastupuje cestu.
Strčil jsem prudce do něj a povalil ho na zem. Když tě vidím, mám velkou sílu. Ale kde jsi? Kam ses mi poděla? Á, už jsem tě našel. Jsi přede dveřmi. Utíkáš mi? Ale já si tě chytím a už tě nikdy nepustím. Běžím za ní ven z domu na ulici.
„Stůj, blázne!“ křičí Radek ze všech sil a běží za mnou.
Nemohu se zastavit. Nechci! Jsi tak blízko, má Prchavá. Chci se tě dotknout, obejmout tě a líbat.
Už tě mám. Dobíhám k tobě a objímám tě – objímám vzduch. Co se to děje? Kam jsi mi zase zmizela?
Skřípavý zvuk brzd mi trhá ušní bubínky. Co nejrychleji se otáčím, ještě to stihnu. Naráží do mě
auto a za volantem sedí 'Smrt'. Má krásnou tvář. Tvoji tvář. .