Čarodějnice z Loch Baile (11. část)

31. Gabrielin příběh
Před osmy lety byla Gabriela hloupá a naivní dívka. Pověsti o čarodějnici z Loch
Baile nikdy nevěřila. Ale její bratr Patrik jí byl přímo posedlý. Nechtěl, aby Gabriela chodila do lesa a pořád ji strašil historkami o zmizelých dívkách a o strašidlu, které sídlí v lese. Gabrielu už štvalo, že se k ní pořád chová jako k dítěti. Bylo jí už dvacet a měla vlastní rozum. Nepotřebovala, aby ji někdo vodil za ručičku.
A tak se jednoho dne vypravila do lesa na procházku bratrovi na truc. Návštěva lese ji jenom utvrdila v tom, že je její bratr „šáhlý“.
Její nadšení však vydrželo jen do té doby, než se kolen ní snesla tma a za několik vteřin ji obklopila jasná světla. Gabriela se neskutečně vyděsila. Světla ji nechtěla ze svého kruhu pustit, když se nažila utéct. Dovedla ji až na mýtinu pod skálou. Tam se odněkud vynořilo nejjasnější světlo ze všech. Gabriele se zdálo, že mezi paprsky rozeznává obrysy mladé ženy.
Pak na ni „žena“ promluvila. Řekla kdo je a proč tady Gabriela je. Gabriele to celé připadalo neskutečné a divné. Připadala si tam jako u nějakého soudu. A výsledkem celé te věci bylo, že ji duch odsoudil k smrti.
Gabriela se poté celou dobu divila tom u, že si v tom šoku a zmatku tenkrát vzpomněla na to, co jí říkal její bratr – že Isabela prahne po potomku toho muže, který ji obvinil. Okamžitě toho využila. Byla to v tu chvíli jediná její šance na záchranu. Ostatní duchové – mimochodem byly to dívky, které za celá ta léta Isabela zavraždila – se už nebezpečně začaly stahovat směrem ke Gabriele.
„Vím ,kde je potomek muže, kterému se toužíš tak moc pomstít!“
Rej kolem ní ustal. Jasné světlo se k ní přiblížilo.
„Cože?“
„Vím, kdo jsou a kde žijí potomci Jamese Gurbeyho! A taky vím, že jste mu slíbila pomstu!“
Duch neodpovídal. Několik minut bylo ticho. Gabriela sotva dýchala a v napětí očekávala odpověď. A v duchu se modlila, aby to vyšlo, aby jí uvěřila. Pravdou však bylo ,že neměla ani ve nu tušení , kdo by to mohl být. V mlžném světle na ni vykoukly dvě zamlžené oči a neviditelná ústa pravila:
„Přiveď mi ho!“
Gabriela neodpovídala. Jen strnule stála, neschopná jediné reakce.
„Přiveď mi ho a nechám tě žít!“ pravil znovu duch.
V tu chvíli se Gabriela vzpamatovala. Zběsile zakývala hlavou a vykoktala několik „ano“, nemohla ani uvěřit, jak jednoduše jí to prošlo. Ostatně neznala sílu duchových schopností, a tak nevěděla, zda (a do jaké míry) umí číst myšlenky. Neodvažovala se myslet na své vítězství.
„Jdi už!“ zavelel duch a Gabriela už na nic nečekala a rozeběhla se domů. jen být z toho prokletého místa pryč! Co nejrychleji!

32. Nepravý potomek
Gabriela si oddechla, až když seděla v bezpečí svého pokoje. V duchu oslavovala, jak nad duchem zvítězila. Samozřejmě to od ní byla finta. Neznala pravého potomka a ani ho nehodlala hledat. Do lesa už nikdy nevkročí, to strašidlo ji nikdy nedostane. Nic se jí nemůže stát.
Uklidněná sešla dolů do kuchyně, aby si tam vzala něco k jídlu. Kdo ví, jestli se jí to jenom nezdálo, říkala si, když dávala talíř do mikrovlnky.
Byla unavená a hospoda byla plná lidí, které musela obsluhovat. Nějak se z toho vykroutí. Řekne, že ji bolí hlava. O půl hodiny později už uléhala do postele.
Zdál se jí velice podivný sen. Chvíli se v něm procházela lesem, o několik chvil později zase vesnicí, pak dokonce obrovským neznámým městem. Tam zašla do staré, skoro rozpadlé chalupy, dveře se za ní zabouchly a v domku vzplanul oheň. Kolem rukou a nohou jí klaply okovy a ona se nemohla hnout z místa. A plameny se k ní neúprosně blížily. Nemohla dělat vůbec nic. Plamenné jazyky už jí olizovaly nohy. Cítila jejich žár. U uší jí zazněl nadpozemský hlas: „Jestli mě zradíš, najdu si tě, ať budeš kdekoliv…“
Pak se náhle probudila. Prudce se posadila na posteli a zhluboka oddychovala. Ulevilo se jí, že to byl jen sen. Pak ji ale uhodil do nosu nepříjemný zápach. Jako když se pálí vlasy. Zvedla ruce k hlavě a místo dlouhých, hustých vlasů nahmatala jen krátké štětky.
Vyděsila se. Vyskočila z postele a bleskově rozsvítila lampičku u svého toaletního stolku. Podívala se do zrcadla. Na hlavě jí trčely různě dlouhé prameny vlasů, jejíchž konečky byly celé ohořelé. Prohlédla si také zápěstí a kotníky. Byly na nich otlaky od železných pout.
Gabriela zhasla lampičku, otevřela okno, aby vyvětrala, a ulehla zpátky do postele. Zbytek noci nespala. Věděla, že musí splnit čarodějčin rozkaz, jinak je s ní konec. Sen byl více než jasný. Ale jak to má udělat, když nemá ani tucha, kdo by to mohl být? Musí něco vymyslet. Ale co? Jasně, musí jí podstrčit někoho jiného! Ale koho? Někdo už se najde!
Ráno se Gabriela vyhrabala z postele a opět se podívala do zrcadla. Pak vytáhla nůžky a s těžkým povzdechem si s té spálené slámy ve vlasech vytvořila účes. Potom vyšla z pokoje a sešla dolů do kuchyně. Hned pod schody narazila na Patrika s jeho dívkou. Jmenovala se Valerie a bylo jí stejně jako Gabriele – dvacet. Patrik s ní chodil asi ti roky. A byla to pořádná nána, nicméně do Gabrielina plánu zapadala dokonale. Sice o její rodině nic neví, ale to neva. Čarodějnice bude zaslepena tím, že konečně může vykonat svou pomstu, a tak si vůbec nevšimne, že je to někdo jiný. A pak – jak by to vůbec poznala? Pche!
„Zdravím, Val,“ spustila a snažila se znít co nejpřívětivěji.
„Máš se?“ odpověděla Valerie upjatě.
„Ráda bych si s tebou promluvila, abychom trochu upevnily svoje vztahy…“
„Jistě.“
„Mohl bys nás nechat chvíli o samotě, Patriku?“ otočila se Gabriela na bratra.
„Ty ses ostříhala?“ řekl v odpověď.
„Jistě, řekla jsem si, že změna stylu mi prospěje…“
„To mi k tobě nějak nesedí…“ vrtěl hlavou Patrik.
„Lidé se mění… A teď bych byla ráda, kdybys nás nechal být…“
Patrik se zatvářil divně, rozloučil se s Valerií a zamířil do svého pokoje.
„Nepůjdeme se někam projít?“ Gabriela se otočila na Valerii. „Trochu si popovídat…“
„Nemám námitek,“ pokrčila Valerie rameny.
Výborně, pomyslela si Gabriela a v duchu si mnula ruce. Plán zatím vychází. Co by člověk neudělal pro záchranu vlastní kůže.

33. Podvod odhalen
Vyšly před dům a zamířily k jezeru.
„chtěla bych, aby se z nás staly kamarádky,“ říkala zrovna Gabriela. Ve skutečnosti to nebyla pravda. Gabriela Valerii nenáviděla a rozhodně na tom nehodlala nic měnit. Nesnášela ji už od dětství, když se všichni chtěli kamarádit jenom s ní, protože měla krásné kudrnaté vlasy. A ještě k tomu plavé. Zatímco Gabriela byla extrémně zrzavá. A ničím výjimečná. A co ji Patrik přitáhl domů, je to ještě horší. Ano! Teprve teď jí to došlo! Zabije dvě mouchy jednou ranou – zachrání si život a ještě se zbaví konkurence.
„To bych byla moc ráda. Myslím, že není dobře, že jsme nepřátelé. Obzvlášť teď, když chodím s tvým bratrem…“
„Chtěla bych ti něco ukázat, bude to hezký začátek všeho přátelství,“ zamířila k lesu.
„My jdeme do lesa?“ Valerie se zastavila a zmateně se dívala k lesu.
„Ovšem, je to taková hezká mýtinka…“
„Ale Patrik říkal, že bych tam neměla chodit, že prý…“
Gabriela ji nenechala domluvit. „Patrik mele nesmysly!“ vyhrkla rychle a čapla ji za ruku. Zatáhla ji do lesa. Asi po třech metrech ji pustila. „Stalo se snad něco?“
Valerie zavrtěla hlavou a rozhlédla se kolem.
„Tak vidíš! Pojď za mnou.“
Došly na mýtinu, kam předchozího dne zahnala světla Gabrielu.
„Krásné místo, co?“ pravila Gabriela, obešla Valerii a nenápadně se rozhlédla kolem. Duch se však neukázal.
„Jo, je tu docela hezky,“ přikývla Valerie, ale z jejího hlasu bylo poznat, že z toho není zas až tak „vydřená“.
Gabriela už byla značně netrpělivá. Kdy se čarodějnice ukáže? Valerii tady nebude schopna udržet dlouho… Najednou jí v hlavě zazněl hlas: „Přiveď ji do jeskyně na skále…“ Gabriela se podívala vzhůru. Při pozornějším pohledu ve skále rozpoznala temný otvor.
„Co kdybychom si vyšplhaly na skálu? Bude odtamtud určitě nádherný výhled!“ Gabriela nečekala na to, až Valerie odpoví, a už ji táhla po rychle vyhlédnuté stezce nahoru.
„Hele, mně se to nějak nezdá, ta jeskyně za námi…“ řekla nejistě Valerie, když vystoupily nahoru.
„Tak počkej, jak se ti nebude líbit, až budeš vevnitř!“ zvolala Gabriela, popadla ze země kámen a praštila jím Valerii do hlavy. Ta se zhroutila v bezvědomí na zem.
Gabriela ji chytla za ruce a vtáhla dovnitř do chodby. Několikrát zavolala čarodějnici a čekala.
Za několik vteřin proplulo zdí světlo. Stanulo přímo před Gabrielou.
„Přivedla jsem potomka Jamese Gurbeyho, jak jste po mně žádala!“ zvolala Gabriela majestátním hlasem. „Teď mě nechte jít!“
Čarodějnice však měla oči jen pro Valerii. Přiblížila se k postavě ležící na zemi.
„Konečně!“ zašeptala. „Je to skutečně ona? Musí být! Konečně bude moje prokletí skončeno a pomsta dokonána!“
Gabriela se už měla urychleně k odchodu. Ať už je z toho proklatého místa pryč. Čarodějnice ji však zarazila.
„Nikam nechoď! Ještě si musím ověřit, zda jsi mě neoklamala!“
Světlo se na pár vteřin vpilo do Valeriina těla, když opět vystoupilo, zářilo rudou barvou.
„Oklamala ji mě!“ Z paprsků vycházel rozzlobený hlas. „Tahle dívka nemá s Gurbeym nic společného!“ Světlo se vznášelo směrem ke Gabriele, která před ním ustupovala. Uvědomila si, že ducha podcenila, ale teď už je pozdě brečet nad rozlitým mlékem. Co bude dělat?
„Varovala jsem tě! Přivedlas mi nepravého potomka! A za to tě stihne zasloužený trest!“
Gabriela už neměla kam couvat. Zarazila se o zeď a čekala, co bude. pak najednou – jakoby ze sna – slyšela sama sebe křičet: „Prosím, nezabíjejte mě! Udělala jsem chybu! Vím to! Měla jsem jen strach! Prosím! Slibuju, že když mě necháte žít, tak ho najdu! Přísahám při svém životě, že ho přivedu!“
Čarodějnice se zarazila. Zdálo se, že zvažuje všechna pro a proti. V Gabriele zasvitla špetka naděje.
„Dobrá,“ řekla čarodějnice a opět zazářila jasnou bílou. „Věřím ti, neboť přísaha je svatá! Ale pamatuj – jestli mě oklameš znovu, víš, co bude následovat!“
„Ne, ne! Přísahám! Ne!“ slibovala Gabriela a ulehčeně si oddechla.
Najednou se ze země ozval šramot. Valerie se probírala z omráčení.
„Co se děje?“ zaskuhrala a rukama se chytla za hlavu, která jí třeštila bolestí. Ucítila vlhko a v záři světla z ducha spatřila na odtažené ruce krev. Vykřikla zděšením. Pak si všimla Gabriely a ducha a vykřikla znovu. Zvedla se na nohy a neohrabaně se dala na útěk.
Gabriela se vyděsila. Nemohla dopustit, aby Valerie všechno vyžvanila. Musí se jí nějak zbavit. Duch už si jí nevšímal a zmizel ve zdi. Gabriele tak dal najevo, že má volnou ruku. Ta neváhala ani vteřinu a rozeběhla se za Valerií. Musí ji dostihnout! Před ní se otevřelo kulaté světlo a v něm se rýsoval obrys ženské postavy. Najednou však zmizel (jako když se do země propadne), ozval se výkřik a vteřinu poté dutá rána.
Gabriela zpomalila krok. Věděla, c se stalo. Valerie ve svém zděšení zapomněla, že se nachází deset metrů nad zemí. Zapomněla, že z jeskyně vede úzká plošinka se strmou cestou. Možná si toho všimla až těsně předtím, ale nestačila zabrzdit a spadla…
Gabriela se naklonila přes okraj. Valerie ležela na zemi pod skálou, ruce a nohy rozhozené a nehýbala se. Oči měla otevřené.
Gabriela se usmála. Takže je vše vyřízeno a ruce si při tom ničí krví neposkvrnila. Výborně.
V tu chvíli se však dole ozvalo zašustění křoví. Gabriela na nic nečekala a rychle zapadla do temného vchodu jeskyně. Z úkrytu pozorovala, jak na mýtinu vstoupil Patrik a okamžitě se vrhl k Valerii ležící na zemi.