Nějak moc náhod.

Ten den měl pro studenta medicíny začínat v devět hodin ve škole přednáškou. Již ranní vstávání mu připadalo jako horor. Zamáčkl zvonící budík s obligátní poznámkou, ještě pět minut. Byla z toho půlhodina, pak trochu zmatku s oblečením, místo slunečné pohody, lilo jako z konve. Navíc neměl tušení, kdy mu pojede autobus. Stál v přesíni a rozhodoval se mezi pláštěnkou a bundou, začal cítit neklid, může to vzít přes Stromovku. No jasně, než dojede na Pelc, bude u výstaviště. Seběhl dolu k přívozu, na pramici již bylo několik lidí, ještě to stihnul. Na druhé straně, ani neví proč, zamířil pěšinou, kterou chodíval na stadion Sparty. Přitom jakoby ho tam někdo postrčil a k tomu, co ten panák celý v černém na něj mává, zdálo se mu to nebo slyšel: "Běžte, potřebují pomoc." Zvednul hlavu a nikde nikdo, hochu, hochu. Přesto zrychlil krok, chvíli i běžel, stejně první hodinu nestihne. Pravda, tudy to má vlastně nejblíž, sedne na tramvaj a je dole coby dup. To by nesměl jít touto pěšinou. Náhle se prudce zastavil,pár kroků od něho se odehrávalo drama. Na na zemi ležící ženu útočil velký pes, vypadal jako kříženec vlčáka bůh ví s čím. Žena klečela na kolenou, hlavu tiskla k zemi, pes útočil na její nohy, kopala proti jeho tlamě, ale s malým úspěchem. Několik kousnutí bylo důkazem, že pes na ženu dorážel delší dobu. Mladík se rozběhl k ženě a řval jako smyslů zbavený, pes kousek odběhl, ale pak zaútočil na vetřelce. Batůžek v rukou studenta, byla jediná zbraň, kterou mohl proti psu použít. Zdálo se, že úder byl citelný, protože pes bolestivě zavyl a odběhl. Možná hrana některé knížky zasáhla citlivé místo a pes to vzdal. V té chvíli ticha zaslechl student dětský pláč, rychle se sklonil k ženě, která byla v šoku. Začal ji uklidňovat, mluvil na ni a snažil se dostat k dítěti, které matka zakryla svým tělem. Podařilo se mu ženu uklidnit natolik, že se nechala dovést k lavičce. Mladík zvedl ze země asi dva roky starou holčičku. Pečlivě zjišťoval má-li nějaké zranění, kromě drobných oděrek na kolínkách, byla v pořádku. Podal dívenku matce a pak se věnoval kousnutím na nohou ženy. Byly to většinou povrchní škrábance od zubů, některé však dost krvácející. Žena celou dobu vzlykala, zatím nevydala jediné slovo. Student hledal v batůžku telefon, jeho pohled sklouzl na lavičku ve vzdálenějším koutě pěšiny. Sakra, snad se mu to jen zdá, jakoby tam seděl ten chlápek v černém. Vyndal telefon a zavolal policii a požádal, aby zajistili i sanitku. Protřel si oči, asi má halucinace, lavička byla prázdná, ale nemohl se zbavit pocitu, že ten chlap tam seděl. Mladík se všiml, že žena má celou levou ruku od krve, odhrnul ji rukáv a uviděl hluboké kousnutí. Musela se nejprve bránit útokům ve stoje a v okamžiku, kdy pes ji nepřestal napadat, zalehla s dítětem na zem. Jako budoucí medik a sportovec, nosíval sebou v batůžku kousek obvazu, sám ho občas potřeboval. Nejprve ženě ránu trochu pomačkal a odstranil krev, pak ji ruku ovázal. Bylo potřeba odvést oba z toho deště, kousek opodál stál starý stánek. Mladík pomohl ženě vstát, zkusila jít, bylo to bolestivé, ale šla. Dítě, které se uklidnilo, nesl v náručí. Došli ke stánku, postavil dítě na zem, svlékl si bundu a přehodil ji ženě přes ramena. Potřebovala být v teple, stále se třásla a najednou udělala něco, čím ho uvedla do rozpaků, přitiskla se k němu a hlasitě se rozplakala. Dívenka se postavila k němu a držela ho za ruku. Zvuk houkačky se přibližoval, bude to však ještě chvilku trvat než přijdou, protože se sem nedá zajet. Stál tam, hladíc záda ženy a nevědomky palcem hladil dětskou ručku, přitom se mu začínaly rovnat myšlenky. Jak to, že se vydal úplně jinou cestou než chtěl, ale co znamenala vidina toho chlápka, který ho sem nasměroval. Vždyť včera nic nepil! Nakonec se musel usmát svým úvahám. Kroky, které uslyšel za svými zády, byly pro něho rajskou hudbou. S lidmi od sanitky přišli i dva policisté, nejprve lékaři řekl, co se stalo a doprovodil dívenku k sanitce. Pak se vrátil a zavedl policisty na místo, kde byla žena napadena psem, aby pořídili dokumentaci. Odpovídal na otázky a přesně popsal okamžiky od svého příchodu, pak jim ukázal kudy pes utekl. Policisté se nabídli, že ho dovezou do školy aby mu případně potvrdili zdržení. Nabídka mu přišla vhod, byl promočený a necítil se zrovna fit. Když přišli k autu a nasedal do něho, měl dojem, že zahlédl, jak kolem prošel muž v černém. Přejel si rukou přes obličej a s úsměvem prohodil: "Už blbnu." Ne, jen se míjel s osudem.