Tajemství Bílé paní - Prolog

Na Jindřichův Hradec padla tma. Po teplém dni bylo v ulicích chladno a příjemně. Většina lidí spala, přece jen musela další den do práce a nikomu se nechtělo zbytečně ponocovat. A při otevřeném okně se spalo dobře.

Karel Chloupek, jeden z mála, kteří byli v tu dobu na ulici, šel vrávoravým krokem z hostince. Značně unaven a opilý rázoval prostředkem silnice.

Cesta ho vedla kolem zámku, teď již zcela ponořeného do tmy. Chloupek šel kolem hradeb, když si všiml jediného rozsvíceného okna. Zadíval se na něj. Asi tam má někdo mejdan, pomyslel si a dal by se na odchod, kdyby v okně nezahlédl postavu. Pozorně se na ni zadíval. V okně stála žena oděna v bílých šatech a s rouškou stejné barvy přes hlavu. Při bližším pohledu bylo patrné, že má tato žena na rukou červené rukavičky.

„Asi nějakej ples nebo co,“ prohodil pro sebe Chloupek a odešel pryč. Vrávoral domů. Místy šel, místy ležel na zemi, jak padal a opět se zvedal. Jak zoufale už chtěl být doma, aby se mohl vyspat.

Právě když procházel ulicí ke svému domu, všiml si na obloze štiplavého dýmu. Zrychlil krok, aby zjistil, odkud se kouř valí. Po několika metrech měl jasno. Přímo z kuchyně jeho domu šlehaly plameny a ozařovaly tak ulici.

Podle pradávné legendy se na zámku zjevovala Bílá paní a svými červenými rukavičkami oznamovala požár.