Tajemství Bílé paní - Kapitola první

Byla středa, takový ten den, kdy je dlouho po víkendu, ale do dalšího ještě daleko. Takový ten den, kdy člověk sedí v kanceláři a přeje si, aby mohl jít domů, protože je unaven, ačkoli je teprve jedenáct hodin dopoledne. Ještě ke všemu venku svítilo červnové slunce a neúprosně pálilo do oken.

Pod jedním z těchto oken seděl v redakci Pražského deníku Adam Červenka. Při psaní reportáže o demonstraci zemědělců v severních Čechách si neustále utíral pot ze zpoceného čela. Slunce se silně opíralo do oken a v redakci bylo dusno.

Uvařil si kávu, dnes druhou, protože si potřeboval odpočinout a zapřemýšlet nad následujícím textem. Unavovalo ho psaní reportáží na to samé téma. Neustále se zabývat domácí politikou mu značně vadilo. Jeho koníčkem byla kultura, ale neměl takovou příležitost se jí v novinách věnovat. Kolegyně Matýsková to zvládala sama a více redaktorů nebylo zapotřebí.

Adam chvilku usrkával z horkého šálku. Přemýšlel nad dalšími větami, když v tom zazvonil telefon. Volal mu šéfredaktor Kubát.

„Dobrý den, Adame,“ ozval se Kubát. „Stavte se za mnou, až budete moct. Mám pro vás zajímavou nabídku.“

Adam dopsal reportáž, aby text v termínu mohl odeslat do tiskárny. Za Kubátem proto přišel až těsně před polední pauzou.

Kubát seděl za stolem a kouřil cigaretu. Těžko říci, kolikátá to dnes byla. Tento muž patřil mezi ty vášnivé kuřáky, kteří vykouří „padesát denně“ bez větších problémů. Opřený v křesle si vychutnával tabák mocnými doušky a studoval na stole ležící účetní výkazy. Do dveří vešel Adam Červenka.

„Buďte zdráv,“ přivítal jej Kubát. Adam si sedl za stůl proti šéfredaktorovi.

„Měl bych pro vás něco speciálního,“ začal svou řeč Kubát. Potáhl z cigarety, zvolna ji vydechl směrem ke stropu a pokračoval. „Víte, chodí nám do redakce stále více dopisů, že by byli čtenáři rádi, kdybychom se tady zabývali nějakými záhadami a tajemnem. Mluvil jsem o tom s vaší kolegyní Matýskovou, ale ta má práce už tak dost a moji nabídku odmítla. Proto jsem si vás zavolal. Vím, že vás baví kultura a paní Matýsková o vás říkala, že byste se jí chtěl zabývat.“

Adam přikývl: „To má pravdu.“

„Já bych pro vás měl nabídku na práci v oblasti záhad. Měl byste o to zájem? Kdybyste se osvědčil a bavilo vás to, pak byste v tom mohl pracovat naplno.“

Adam chvíli přemýšlel. Popravdě řečeno, záhady a tajemno ho lákaly nejvíc. Z knihovny si půjčoval nejčastěji knížky od Dänikena nebo Součka. Nikdy ho však nenapadlo, že by se mohl jednou přiřadit k nim, byť jen jako reportér.

„Mám rodinu. Takže pokud bych nejezdil neustále po světě, tak bych to zkusit mohl,“ odpověděl.

Kubát zavrtěl hlavou. „Po světě byste nejezdil. Všechno by to bylo tady v Čechách.“ Odmlčel se, přisunul si křeslo blíže ke stolu a naklonil se k Adamovi. „Zrovna předevčírem se stala neobvyklá věc v Jindřichově Hradci. Jeden z místních občanů vypověděl, že zahlédl v noci na zámku paní celou v bílém s červenými rukavičkami. Když přišel domů, hořel mu barák.“ Po svých slovech potáhl cigarety. „Znáte pověst o Bílé paní?“

„Ano,“ souhlasil Adam.

„No a právě o to jde. Je možné, že to byla zrovna ona, která věštila požár. Jestli chcete, můžete se tam vypravit.“

Adam souhlasil.