Tajemství Bílé paní - Kapitola druhá

Druhý den vstal Adam později než obvykle, dopřál si spánku do sedmé ráno. Nemusel nikam spěchat, na podrobnou reportáž z Jindřichova Hradce si vyčlenil čtyři dny, což se mu zdálo jako dostačující. Po snídani se rozloučil s manželkou a dvouletou dcerkou. Dlouho je držel v náruči. Nebude pryč dlouho, ale stejně se mu bude po nich stýskat. Z Prahy potom odjel přímo do jižních Čech.

Cesta ubíhala příjemně, na silnicích nebyl velký provoz. Kupodivu i dálnice D1, ze které sjížděl v Humpolci, byla téměř prázdná. Po dvouhodinové jízdě dorazil do cíle své cesty.

Ubytoval se v penzionu Pod zámkem. Majitel penzionu přijal Adama s nadšením: „To víte, novináře jsme tady potřebovali jako sůl,“ začal, když mu Adam předkládal vizitku. „Turismus nám tady upadá. Potřebujeme udělat reklamu tomuhle městu a kraji. Kdepak, když se v novinách hodně píše o nějakém městě v dobrém, tak to hned lidi přitáhne.“ Na chvíli si Adama změřil pohledem a zeptal se: „O čem chcete psát?“

„O takové záhadě odsud,“ odpověděl mu na jeho slova Adam. „O Bílé paní.“

„Jó, Bílá paní,“ zasmál se majitel penzionu, „to jsou jen babské povídačky. Už kolikrát si někdo myslel, že ji viděl. Ale to jsou všechno nesmysly. Jestli jste přijel psát o tomhle, tak se můžete hned otočit a jet zpátky. To byste marnil čas.“

Adam si o tom myslel své. Za pokus by přece jen stálo zjistit něco o té záhadě.

Po obědě, který si dopřál ve městě, zamířil na prohlídku zámku. Dlouho rozmýšlel, zda má jít dovnitř jako novinář nebo jako obyčejný turista. Nakonec se rozhodl pro první variantu. Bude si moci lépe promluvit s kastelánem.

Kastelán byl muž menší postavy a prořídlých vlasů. Když mu Adam prozradil, proč tu je, usmál se. „Inu, hodně se o Bílé paní povídalo, ale ještě se o ní nepsalo v novinách.“

„Prý ji nedávno kdosi zahlédl,“ zeptal se Adam.

„To se říká,“ odvětil kastelán. „Měl ji prý vidět jistý pan Chloupek. O tom člověku mnoho nevím a ani není jisté, jestli si všechno nevymyslel. Ale na Bílé paní možná něco bude. Ono se o ní mluví už několik staletí.“ Na chvíli se odmlčel: „Jestli máte čas, pane Červenko, něco bych vám o zámku a té záhadě pověděl.“

Místnost, kam zavedl kastelán Adama, měla nízký strop. Malým oknem sem pronikalo světlo a plně dopadalo jen na kastelánův pracovní stůl, jinak byla místnost ponořená ve stínu. Oba se posadili ke stolu.

„Vezmu to stručně,“ pravil kastelán. „Původně tu stálo slovanské hradiště. Na jeho místě pak Jindřich, syn Vítka z Prčice, jakéhosi praotce Vítkovců, zbudoval roku 1220 románský hrádek. V letech 1260 až 1270 pak byl hrádek raně goticky přestavěn. Později se sem dostala také renesance, která po roce 1560 doplnila hrad o nové zámecké budovy, které navrhli významní italští architekti. Roku 1604 zemřel poslední mužský potomek rodu pánů z Hradce a od druhé poloviny 17. století až do roku 1945 vlastnili zámek Černínové.

Nejzajímavější na gotické části jsou Královský palác, kaple sv. Ducha, takzvaná Soudnice s nástěnnými malbami asi z roku 1500 a jedinečná černá kuchyně v Červené věži. Mimoto jsou zámecké pokoje honosně vybavené dobovým nábytkem a zařízením, sbírkou tapiserií a řadou dalších zajímavostí.“

„A co se říká o Bílé paní?“ nedalo Adamovi.

Kastelán se opřel o opěradlo židle. Zadíval se krátce z okna a začal vyprávět.