Tajemství Bílé paní - Kapitola čtvrtá

Majitel penzionu Pod zámkem byl překvapený, když mu Adam sdělil o plánované noci na zámku. Spíše se usmál a řekl si potichu na novinářovu adresu cosi o bláznu a snílkovi, ale když to musí být …

K přespání byl Adamovi určen jeden z pokojů určených pro průvodce. Když ho kastelán uváděl dovnitř, svěřil mu baterku a svazek klíčů od dveří na chodbách a některých místností. To proto, aby měl možnost zámkem v noci procházet.

Teď mohl novinář děkovat za to, že v tom pokoji nechtějí průvodci přespávat. Z okna se díval na Nežárku. Ne její hladině se právě odráželo večerní slunce.

Setmělo se, dole v ulicích pohasla světla a město se ponořilo do noci. Adam seděl v pokoji a v ruce třímal diktafon. Kdyby se ozývaly nějaké zvláštní zvuky, měl šanci je nahrát. V zámku však bylo úplné ticho.

Na Adama šlo spaní, oči se mu zavíraly a hlava padala. Ten dnešní den byl trochu náročný a novinář cítil velkou potřebu usnout. Přece jen se mu podařilo zůstat vzhůru. Vstal a vydal se na procházku zámkem.

Chodbu ozařovalo slabé měsíční světlo. Adam chodil po hmatu. Nechtěl si svítit baterkou, mohl by vzbudit rozruch ve městě, že je na zámku zloděj. Kradl se potichu chodbami a pozorně naslouchal. Nebylo slyšet nic zvláštního, jen šumění v uších, když se poslouchá ticho.

Procházel z jednoho pokoje do druhého a došel až na druhý konec zámku, když v tom se venku ozval hlasitý zvuk, jako když něco kovového upadne na zem. Vyklonil se z okna a v tmavé noci zahlédl siluetu malého dlouhého těla. Zadíval se důkladněji a věděl, co zvuk způsobilo. Pod okny proběhla kočka a shodila nějaký předmět, snad lopatu, nebo kousek trubky, které se venku povalovaly.

Adam okno zavřel a vrátil se cestou zpět do svého pokoje. Na stole svítila svíčka, kterou si zapálil a vosk z ní pomalu odkapával na stůl. Usedl do křesla vedle stolu a usnul. Ačkoli se spánku sebevíc bránil, nešlo se mu vyhnout.

Probudilo jej až denní světlo. Venku zpívali ptáci a svítilo slunce. Adam vyšel z pokoje a na chodbě potkal kastelána.

„Tak co,“ ptal se správce zámku, „viděl jste něco?“

„Vůbec nic.“

„Jestli chcete, můžete tu být ještě přes další noci.“ S tím novinář souhlasil.

Adam se ve městě nasnídal v cukrárně. K čaji zakusoval koblihy s marmeládou. Přitom se rozhlížel po náměstí. Lidé tu chodili sem a tam. Jedni do práce, druzí do školy a jiní, co měli volno, se jen tak procházeli.

Když Adam vracel prodavačce nádobí, dal se s ní do řeči.

„Slyšel jsem, že ve městě nedávno hořelo.“

„Ano,“ odpověděla mu cukrářka. „Bylo to asi před týdnem. Jednomu pánovi hořelo v kuchyni.“

„Nevíte o tom muži něco?“ předložil jí novinářský průkaz a dodal, že chce o tom napsat reportáž.

Cukrářka pohodila hlavou. „Byly toho celý noviny. To hořelo doma starýmu Chloupkovi.“

„Jakému Chloupkovi?“

„Vy neznáte Chloupka? To je místní opilec. Strašně pije. Chodí už jen do Střelnice, to je restaurace na Masarykově náměstí. Jinde mu nenalejou.“

Adam cukrářce poděkoval a odešel.

Dlouho se toulal po městě a okolí. Bylo tu krásně. Jižní Čechy se mu vždycky líbily, už i jako dítěti na táborech.

Na oběd se rozhodl zajít do restaurace Střelnice, právě kvůli setkání s panem Chloupkem. Byl zvědavý na to, co mu tento muž o svém zážitku řekne.