Tajemství Bílé paní - Kapitola pátá

Restaurace Střelnice byla zahalena do hustého oblaku cigaretového dýmu. Když Adam vstoupil, div se nerozkašlal. U výčepního pultu stál hostinský a utíral sklenice od vína. Adam k němu přistoupil.

„Kde bych našel pana Chloupka?“ zeptal se.

„Támhle sedí.“ Hostinský ukázal na stůl na konci lokálu. Seděl tam muž s hustými vousy ve starém potrhaném oblečení. Upíjel pivo a díval se kamsi před sebe.

Adam k němu došel. „Mohu si přisednout?“ Když muž souhlasně kývl, Adam si přisedl. Chvíli muže pozoroval a pak se zeptal. „Promiňte mi mou zvědavost, ale nejste vy náhodou pan Chloupek?“

„To sem. A co má bejt?“ odpověděl muž.

„Jen by mě zajímala taková nepříjemná věc, co se vám nedávno stala.“

„A proč jako?“

„Jsem novinář a chtěl bych o tom napsat článek,“ dodal Adam a předložil panu Chloupkovi svůj průkaz. Ten si ho se zájmem prohlédl a pak ho odložil stranou.

„Takovejch už tady bylo,“ řekl Chloupek.

„Jenže vy něco víte. V jednom rozhovoru jste uvedl, že jste na zámku něco zahlédl.“

Chloupek jen zamručel: „Všichni mě považujou za blázna. Nikdo mi nevěří. Jenže já tam fakt viděl přízrak.“ Mávl rukou, upil ze sklenice a dodal: „To je jedno.“

„A mě právě zajímá, co jste viděl. Zabývám se záhadami a moc by mi pomohlo, kdybyste mi o tom něco řekl.“ Chloupek na jeho slova nereagoval. Nakonec mu Adam nabídl: „Zaplatil bych vám pivo a večeři, kdybyste mi o tom něco pověděl.“

Chloupkovi se rozjasnilo v očích: „Ale ty piva budu nejmíň čtyři.“ Když na to novinář s úsměvem přikývl, pustil se Chloupek do vypravování.

„To bylo asi před tejdnem. Šel jsem z hospody domů. Chodím kolem zámku, protože to mám tamtudy blíž. Byla už noc a tma. No a jak jsem šel kolem toho zámku, byl celej potemnělej, až na jedno okno. V tom se svítilo. Říkám si, asi je tam nějakej mejdan. A taky že jo, z okna na mě vykoukla ňáká ženská celá v bílém.“

Adam ho přerušil: „Zkuste mi blíže popsat, jak vypadala.“

„No já nevim,“ pokračoval Chloupek, „taková jako nóbl. Asi tam byl ňákej ples. Tak na mě jen tak koukala, nic víc. To je všechno. Když jsem to říkal kastelánovi vodtamtaď, řekl, že tam žádnej ples nebyl. Že ta ženská byla asi ňáká Bílá paní, nebo co. Tak jsem se ho zeptal, co je ona zač. A on mi řek, že prej to je strašidlo. To mně fakt vzalo.“ Chloupek se na chvíli odmlčel. Upíjel pivo a koukal střídavě na novináře a střídavě kamsi před sebe. „Jo, a měla červený rukavice,“ dodal.

Červené rukavičky znamenaly požár. Věděl to pan Chloupek? Adam se mu o tom nezmínil. Poděkoval za vyprávění a odešel. Zřejmě ten muž mluví pravdu, ale je to skutečně tak?

Adam se toulal městem. Nakukoval do výkladních skříní knihkupectví, což dělal rád. Pak zamířil pod zámek. Cestou potkával spoustu lidí. Jak ty, kteří šli z práce, tak i ty, kteří se jen tak ve volném čase toulali kolem a užívali si slunce. Setkával se také se staršími lidmi. Až po čase se osmělil a oslovil jednu ze starších žen sedící na lavičce a zeptal se jí na pověst o Bílé paní.

„To víte, že tu pověst znám,“ řekla.

„A viděl tu Paní někdo?“

Žena se zamyslela. „No, někde jsem slyšela, že ji občas lidi vídají, ale to bylo dávno. Dnes to už takové není. Když jsem byla mladší, vyprávěl mi o ní tatínek. Jeho kamarád ji v noci zahlédl v okně na zámku. Ona je prý velmi krásná a pohybuje se pomalu a s jistou elegancí. Na rukou ten večer měla bílé rukavičky, tím má zvěstovat nový život. Když ten večer otcův kamarád přišel domů, jeho žena mu oznámila, že budou mít chlapečka. Hezké, že?“

„Nebyla to náhoda?“ nedalo Adamovi.

„Možná, ale za náhodou se dnes může schovat úplně cokoli, nemyslíte?“

Ten večer se opět Adam dostavil na zámek. Vybaven diktafonem jako předešlé noci doufal, že už něco skutečně zaznamená. Měl silné tušení, že Bílá paní, o které někteří rádi hovoří, ale jiní nechtějí ani slyšet, tu skutečně je. Neměl sice žádný hmatatelný důkaz, ale ne nadarmo se říká, že na starých pověstech je přece jen zrnko pravdy.

V místnosti si jako minulou noc zapálil svíčku a čekal.