Tajemství Bílé paní - Kapitola šestá

Padla noc. Venku ještě chvíli zpívali ptáci, ale potom utichli. Adam seděl v pokoji a naslouchal. Nic zvláštního nebylo slyšet, nic co by mu připadalo neznámé.

Vstal a vydal se na procházku. Dnes se chtěl projít kolem zámeckých věží, kde se podle pověstí Bílá paní také vyskytuje. Vyšel ven a obcházel zámek zvenku. Díval se pozorně do oken, zda nezahlédne alespoň siluetu nějaké postavy. Okna byla tmavá. Adam se rozhlížel kolem. Vál mírný vítr, hrál si s jeho krátkými hnědými vlasy a slabě mu šuměl v uších. Noc byla teplá a tichá. Až příliš tichá. Tak se novinář těšil na nějaký úlovek pro svůj článek, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl mít štěstí.

Dostal se k zámeckým věžím. Vysoko nahoře zela jejich temná okna. Adam se na ně pozorně zadíval. Okna připomínala tmavé oční důlky bez života. Ani teď v nich nebylo možné najít sebemenší náznak čehosi podivného. Nic, jen tma a ticho.

Vrátil se z venku a vešel do zámeckých chodeb. Ani tento večer nechtěl svítit baterkou a rozhodl se k tomu použít svíčku. Její světlo není v oknech tolik vidět a víc se hodí do těchto prostor, vyvolává tajemné představy.

Chodby byly tiché. Občas se Adam zastavil, aby naslouchal. Nic však neslyšel. Jen šumění větru za okny. Pod jeho nohama vrzala prkna v podlaze. Jako by se zdálo, že za ním někdo chodí. Byly to přece jen Adamovy kroky, jejichž ozvěna se tu nesla.

Krátce po druhé ranní se Adam vrátil do pokoje. Cítil velkou únavu za posledních pár dní, kdy spal velmi málo. Zhroutil se do křesla a tvrdě usnul.

Když se ráno probudil a podíval se na hodinky, bylo právě jedenáct dopoledne. Po chodbách kolem chodily skupinky turistů na prohlídku. Adam vstal. Spalo se mu poměrně dobře, ale únava z posledních dní byla stále znát. Když vzpomínal na předešlou noc, cítil poněkud zklamání. Čekal, že se mu snad něco podaří zjistit a přitom vše nasvědčuje tomu, že je možná Bílá paní jen výmyslem. Přece jen jiná část jeho já mu tvrdila, že neměl doposud štěstí. Po dvou nocích si myslet, že odhalí velkou záhadu, může být přece jen zbrklé přesvědčení. Adam dlouho přemýšlel, ale nakonec se rozhodl, že ještě na zámku přečká jednu noc, ale už poslední. Stejně hodlal odjet po čtyřech dnech, což na zítřek vycházelo.

Vydal se rovnou na oběd. Město poskytovalo velký výběr různých podniků, od lepších restaurací přes pizzerie až po hostince. A právě hostinec, lépe řečeno Restaurace Střelnice, byla Adamovou volbou pro oběd. Nevybral si ji jen tak náhodou, třeba se tu setká opět s Karlem Chloupkem. Třeba by mu pan Chloupek řekl ještě něco zajímavého.

Střelnici halil typický oblak cigaretového kouře. Adam vstoupil dovnitř a rozhlédl se po lokále. Karel Chloupek tu neseděl. Stůl, kde minulý den seděl, byl obsazen studenty.

K Adamovi přišel hospodský. „Dal bych si pivo a něco k jídlu,“ řekl mu novinář.

Když se hospodský vrátil s půllitrem piva a jídelním lístkem, zeptal se ho Adam na pana Chloupka. „Nevím, kde je. Nechodí sem každý den,“ odpověděl mu hostinský.

„Věříte tomu, co pan Chloupek viděl před týdnem na zámku?“ ptal se ještě Adam.

Hostinský se s trochou ironií usmál: „Nesmíte věřit všemu, co vám Chloupek řekne. Je to starej kořala a má vypitej mozek. Kdo ví, co viděl.“

Když chtěl Adam od hostinského vědět, kde pan Chloupek bydlí, hostinský mu to nedokázal říci. Dlouze přemýšlel. S pomocí několika místních štamgastů pak dali dohromady přibližnou adresu.

Zavedli Adama do městské části Karlov, která se rozkládá přes řeku naproti zámku. Stojí tu menší i větší domky. Adam chodil dlouho od jednoho domu k druhému a na zvoncích hledal Chloupkovo jméno. Když ho konečně našel, delší dobu zvonil, ale nikdo doma nebyl.

Ze zahrady vedlejšího domu se na Adama dívala postarší paní: „Hledáte někoho?“ zeptala se.

„Pana Chloupka.“

„Před chvílí někam odešel,“ řekla.

Adam stál před domem. Na omítce byly ještě patrné stopy po nedávném požáru. „Mohl bych se vás na něco zeptat?“ oslovil Chloupkovu sousedku. „Říkal vám něco pan Chloupek o tom požáru, co tu byl nedávno?“

Paní pohodila hlavou: „Jo, pár dnů potom, co mu to hasiči uhasili, přišel a všude rozhlašoval, že viděl na zámku strašidlo. Že prý mu kastelán říkal, že to byla Bílá paní. A červenými rukavičkami, co prý měla, mu sdělovala, že bude hořet.“

„Myslíte, že opravdu něco zahlédl?“ chtěl vědět Adam.

„Já nevím. Chloupek je strašněj kořala. Má už tak vypitej mozek, že neví, co se stalo a co se mu zdálo. Moc bych mu nevěřila.“ Po chvíli paní pokračovala. „Když přijela policie vyšetřovat příčinu požáru, přišli na to, že si nechal v kuchyni zapnutou plotýnku vařiče. Od té to celé začalo hořet.“

Pozdě odpoledne se Adam dostavil na zámek. Do ničeho se mu nechtělo. Cítil se unavený a hlavně zbytečný, že sem vůbec jel. Když se sem dostal první den, myslel si, že vyřeší místní záhadu. Teď však měl pocit, že jde jen o pověru, která není vůbec skutečná. Jak se blížilo k večeru, zvažoval Adam, zda neodejde do penzionu Pod zámkem. Přece jen zůstal. Třeba se mu dnes poštěstí, ačkoli v to moc nedoufal.

Slunce zapadlo a po kraji se rozprostřela tma. Adam si zapálil svíčku. Tak jako předešlé noci s ní půjde po zámku. Vezme si s sebou také diktafon, kdyby se přece jen něco objevilo a mohl nahrát nějaký zvuk.

Venku se rozhostilo ticho. Celé město se uložilo ke spánku.