Tajemství Bílé paní - Kapitola sedmá - Závěr

Svíčka hořela a vrhala slabé mihotavé světlo. Adam vyšel z pokoje a procházel chodbami zámku. Svíčku držel v ruce. Její plamen se při chůzi pohupoval ze strany na stranu. Ticho narušovaly jen Adamovy kroky, jinak nic.

Procházel pomalu a naslouchal. Ticho jako předešlé noci, žádný zvuk, občas jen slabé šumění větru za oknem. Adam zabočil do dlouhé chodby s obrazy. Šel tu již několikrát za ty noci, které na zámku strávil. Světlo svíčky zářilo jen kousek před něj. Trošku mu dopomáhal svit měsíce zvenku, ale jen málo.

Vprostřed chodby se cosi pohnulo. Adam zbystřil. Nezaslechl nic, ale pohyb tam byl. Novinář zapnul diktafon a kráčel pomalu vpřed. V slabém světle zahlédl před sebou cosi světlého. Popošel blíž a mohl tak rozeznat siluetu jakési postavy. Postava se pohnula. Dostala se také blíž k Adamovi. Ze tmy se začaly odhalovat její obrysy. Byla štíhlá, středně vysoká. Adam zvedl ruku se svíčkou, aby si lépe posvítil. Jakmile tak učinil, zastavil se mu dech.

Zcela zřetelně před sebou spatřil ženskou postavu v bílých šatech. Žena se mírně usmívala a se zájmem Adama pozorovala. Stál jako zmrazený a nebyl schopen promluvit. Díval se na ženu před sebou. Vyzařoval z ní klid. Její krása Adama upoutala a její mírný úsměv byl tak trochu záhadný. Adam si ji zvolna prohlédl celou. Ruce měla spuštěné před tělem a na nich bílé rukavičky.

„Kdo jste?“ odvážil se Adam k otázce. Mlčela, jen se lehce usmívala. Novinář z ní neměl strach, ba naopak.

Venku se ozval hlasitý zvuk. Přinutil Adama přiskočit k oknu a podívat se, co se stalo. Když se otočil zpět, záhadná žena na svém místě již nestála. Zvláštní, pomyslel si Adam, za tak krátký okamžik by nestačila odejít, chodba byla dost dlouhá. Rychlým krokem prošel chodbou na její konec, ale ženu nespatřil. Začal přemýšlet, zda to skutečně nebyla ona bájná Bílá paní. Ačkoli se tu myšlenku snažil zapudit, nedala mu spát a tak Adam zbytek noci probděl.

Ráno následujícího dne se Adam vrátil do penzionu Pod zámkem, kde měl celou dobu uloženou většinu svých věcí. Nevěděl, co si má myslet o nočním setkání.

Seděl za stolem v pokoji a doplňoval si poznámky k chystané reportáži. Měl jich dostatek. Od prvotní zprávy o požáru, přes různé výpovědi (od pana Chloupka a místních lidí) až po vlastní zkušenost.

Jakmile měl podklady hotové, uvažoval o tom, jak reportáž pojme. Může napsat, že viděl Bílou paní na vlastní oči, že ji má možná i zdokumentovanou. Zbohatl by? Stal by se slavným? Na základě zkušenosti s místními by se asi slavným nestal. Lidé, co tu žijí, na Bílou paní nevěří. Jeden z mála, kdo v ní věří, Karel Chloupek, je zřejmě nedůvěryhodný. Málokdo mu věří, ačkoli Adam jeho vyprávění považuje za pravdivé.

Má Adam nějaký důkaz o existenci tajemné Paní? Žádné fotografie v nočních chodbách pořídit nemohl, jedinou nadějí byl jen diktafon. Když si ho pustil, poslouchal v něm chvíli jen ticho. Pak se ozval jeho hlas, kterým v noci promluvil na neznámou: „Kdo jste?“ Potom ticho. Po chvilce jen rychlé Adamovi kroky k oknu a po chodbě. Dvouminutový záznam skončil. Přehrával si ho ještě několikrát, ale nezaslechl ani slabý náznak neznámého zvuku. Diktafon také žádný důkaz neposkytl.

Jediné, co mohl použít, byla jeho vlastní výpověď jako svědka. Mohl to v reportáži napsat. Ale asi by mu nikdo nevěřil. Spousta lidí v jeho okolí si nemyslí, že existují nadpřirozené věci. A o místních obyvatelích nemluvě. Asi by ho všichni považovali za blázna a možná by skončil jako pan Chloupek, kterému nikdo nevěří ani slovo.

Zkoumání záhad přesto Adama začalo bavit. Zabývat by se tím mohl a tato reportáž bude jeho první. Napíše ji se závěrem, že je výskyt Bílé paní stále nejasný. Že z dosavadního výzkumu není doposud možné cokoli dalšího vyvodit. Je až zvláštní, že mnoho podobných článků má tento výsledek. Že by i sami jejich autoři měli osobní zkušenost, ale nechtěli, aby je okolí považovalo za blázny? Možné to je.

Adam před polednem odjel domů. Nemohl se dočkat své ženy a malé dcerky. Těšil se, až je zase obejme a až si opět spolu někam vyjdou. Po dvou hodinách jízdy stanul na prahu bytu a radostně se s nimi přivítal.

Odpoledne seděl Adam v křesle a vedle něj jeho žena.

„Chtěla bych ti něco říct,“ promluvila. „Mám pro tebe příjemnou zprávu.“ Pohladila si břicho a usmála se. „V pátek jsem byla u doktora a on mi potvrdil, co jsem už nějakou dobu tušila.“ Pak ji vytryskly do očí slzy a Adamovi sdělila, že bude doma o dalšího víc. Že nosí pod srdcem jejich druhé dítě. Než se Adam naplno zaradoval, proběhla mu hlavou vzpomínka na bílé rukavičky Bílé paní.