Příliš drahá fotografie

Motor ztichl a pohledy všech se stočily ke starému domku. Už léta v něm nikdo nebydlel a celou dobu, co tu David žil, byl dům opuštěný. Z oken, kterým chybělo sklo, křičela prázdnota, zdi zdobila rozpraskaná omítka, která dříve možná byla vanilkově žlutá, kdysi bíle natřené rámy se loupaly a na některých místech úplně chyběly, a přesto měla stavba své zvláštní kouzlo. Možná právě proto se po vesnici říkávalo, že tam straší.

"Lepší místo jsme si vybrat nemohli," ozvala se nadšeně Katka, když domek poprvé spatřila. Všichni ostatní dům už znali, každý z vesnice ho znal. "A vážně tu straší?" otočila se dychtivě na Adama, který zatáhl ručku a znovu se pozorně zadíval na zchátralý dům. "Říká se to."

David se pousmál: "Snad je to pravda, jinak nic nevyfotíme."

"Ty vážně věříš, že se ti podaří vyfotit nějakého ducha nebo strašidlo?" ozval se smích ze zadní sedačky.

"Aby ses´nakonec nedivila," pošťuchoval Jirka Ivetu a dodal "běž, už tu nevydržím sedět namačkanej jako sardinka. Až pojedeme zpátky, budeš sedět uprostřed ty."

Pěšinu, která by vedla ke dveřím, nenašli - už to bylo opravdu dávno, co tudy někdo šel.

Dveře se se zaskřípěním otevřely a pět párů zvědavých očí nahlédlo dovnitř. Dřevěná podlaha byla pokryta vrstvou několikaletého prachu, skrz rozbitá okna dovnitř pronikaly sluneční paprsky a osvětlovaly halu, na jejíž konci stálo dřevěné schodiště. V místnosti bylo pár kusů původního nábytku, jinak byla úplně prázdná. "Vítejte doma," zamumlal Jirka a přešel k židli, která stála tak, aby sedící mohl vidět z okna ven. David přejel prstem po jejím opěradle. Všude byl prach a pavučiny. Stoupl si před židli a chvíli upřeně sledoval něco venku.

"Tak jaký tady mají výhled?" zeptala se Iveta, která se najednou objevila vedle něj.

"Přesně na naše auto," odpověděl David s lehkým ušklíbnutím a otočil se k oknu zády. Adam zrovna skládal batohy k patě schodiště a pak zvedl hlavu, aby viděl, kam schody vedou. U stěny, kde stál rozviklaný psací stůl, byly tapety úplně stržené, na jiných zdech odpadávaly dolů. Katka se při pohledu na psací desku zamračila. "Iveto? Pojď se na něco podívat," zavolala na kamarádku. Současně s Ivetou přišel i Jirka. Katka ukázala na stůl. "Vidíte? Všude je prach, jen tenhle obdelník není vůbec zaprášený." Iveta jen pokrčila rameny - nepřipadalo jí to jako velký objev.

"Třeba nejsme jediní, kdo chce chytit strašidlo při činu," zasmál se Jirka.

"To by nebyly pavučiny na dveřích," podotkl Adam a naklonil se Ivetě přes rameno, aby na stůl lépe viděl.

"Taky mi to asi nevysvětlíš, co?" zeptala se Katka celkem zbytečně.

"Mohli bychom otevřít ten šuplík," přerušil je Jirka a než mu stihl kdokoliv odpovědět, rovnou to udělal. Uvnitř nebylo nic. Jen prach… a jeden sešit. "Ukaž, co v něm je?" natáhla Iveta nedočkavě ruce, ale Jirka ho už otevřel sám. Zklamaně prolistoval pár stránek. Byly prázdné. Jen poslední listy byly trochu opálené. Vrátil s nezájmem sešit zpět. U stolu zůstal jen Adam s Katkou. Vzala sešit a poměřila ho s nezaprášeným obdelníkem na stole. Mlčky na Adama pohlédla. Rozměry byly stejné.

"Hej vy dva," zavolal na ně David stojící mezi ostatními vedle schodiště. "Spát budeme asi tady, ne?" zeptal se Jirka, když se k nim zbytek připojil.

"Proč ne," souhlasil Adam "ale nebyla by větší šance něco vyfotit v tom pokoji?"

"V jakém pokoji?" zajímala se Katka.

"V tom, kde uhořel majitel, přece," řekla Iveta "Kluci ti to nevyprávěli?"

"Vypadá to, že ne," podotkla Katka trochu jedovatě. "Jediné co vím je, že by tu údajně mělo strašit."

"A žes´jí to neřekla ty," rýpl si Jirka do Ivety, ale ta jen mávla rukou. "Můžeme ti ten příběh říct večer, stejně nebudeme mít nic jiného na práci a bude u toho lepší atmosféra, než kdybychom ti to řekli teď rovnou."

Katka se podívala po ostatních, ale vypadalo to, že už každý k tomuto tématu řekl své. "Tak dobře," souhlasila nakonec, protože slunce se stejně už blížilo k obzoru.

Vybalili spacáky a další potřebné věci a pak se vydali prozkoumat horní patro. Z chodby se dalo vejít do třech pokojů a do místnosti, která dřív nejspíš sloužila jako koupelna. Všude panovalo napjaté ticho, byly slyšet jen kroky příchozích. "Támhle je ten pokoj," řekl David a v jeho hlase bylo znát něco jako uctivost. Všichni se podívali stejným směrem jako on a spatřili vchod s tmavými stopami po plamenech. Dveře tam nebyly. Adam vešel dovnitř jako první a rozhlédl se po místnosti. Tapety byly úplně spálené a jediné, co tam bylo, byla ohořelá postel.

"Ježiš, co se tady stalo? Nechcete mi to říct rovnou? Myslím, že víc překvapená být nemůžu."

Iveta, která do místnosti jen nakukovala, zavrtěla hlavou: "Jen počkej, až sejdeme dolů, tak se všechno dozvíš."

Adamův pohled klouzal po černých zdech. "Abych řekl pravdu, tak i když jsem věděl, co mě tu čeká, tak je to docela…" Nedopověděl. Ani nemusel. Ostatní věděli, co tím myslel, cítili to podobně.

Mlčky sešli dolů a posadili se na spacáky. Jirka z batohu tahal fotoaparát. "Tak už?" připomněla se Katka, když halu zahalilo šero. David se podíval na Adama, Iveta také. Oba čekali, až začne vyprávět. Neptal se, proč zrovna on. Pohodlně se opřel zády o stranu schodiště a začal tichým hlasem vyprávět. "Dřív tenhle dům patřil jednomu cestovateli… Se svou ženou nikdy neměli děti a ona cestování nenáviděla, takže si koupili domek tady ve vesnici, kde zůstávala pokaždé, když její muž někam odjel. Cestoval po celém světě a někdy nebyl doma měsíce. Jeho žena si připadala v tak velkém domě osamělá, tak si opatřila psa. Jenže když se její muž vrátil z cest, pes na něj štěkal a vypadalo to skoro jako kdyby se ho bál. Nikdo nevěděl, proč to tak bylo, ale pes se k němu nikdy nepřiblížil více než na dva metry. A pak, jednoho dne, vypukl v cestovatelově ložnici požár, při kterém uhořel. Lidé si to vysvětlovali různě. Někdo si myslí, že zapomněl zhasnout svíčku, která se převrhla, zatímco on spal. Jiní tvrdí, že se na svých cestách nakazil nevyléčitelnou nemocí, pes to instinktivně vycítil a proto k němu také nechtěl a pořád na něj štěkal. Když si prý cestovatel uvědomil, že nemá šanci na vyléčení, zapálil údajně svůj pokoj, aby ukončil svůj život on sám." Adam se na chvíli odmlčel. Ve tvářích ostatních kamarádů se zračilo stejné zaujetí a soustředění jako kdyby ten příběh slyšeli poprvé. Katka na něm visela očima a čekala na každé jeho další slovo. Podvědomě tušila, že má příběh ještě nějaké pokračování. Adam přelétl pohledem každého z nich a jeho rty se pohnuly, aby dopověděl zbytek. "Existuje ještě jedna verze, která vysvětluje vznik toho požáru. Už jsi někdy slyšela o samovznícení?"

Jeho poslední slovo zůstalo viset ve vzduchu. Když Katka neodpověděla, ujal se znovu slova. "Je těžké to vysvětlit, protože nikdo vlastně neví, co je právě tím impulzem, který všechno spustí."

"Něco jsem o tom zaslechla, takže si pod tím dovedu něco představit," promluvila Katka "Ale jak to, že neshořela i ta postel?"

"Nikdo neví, jestli uhořel ve spánku," skočila jí do řeči Iveta "Vlastně klidně mohl usnout na židli. Nebo byl celou dobu vzhůru a…"

David přikývl: "Všechno to jsou jen domněnky."

"Domněnky to sice jsou, ale i kdyby došlo k samovznícení, když by spal v posteli, tak ta postel nemusí nutně shořet," vložil se do toho Adam.

Ostatní se zarazili a překvapeně na něj hleděli. "Jak to myslíš?" zeptal se David.

"Na samovznícení, kromě toho, že nikdo neví, jak nebo proč vzniká, je zajímavá ještě jedna věc. Židle, postel nebo cokoliv jiného, na čem ten dotyčný sedí, většinou neshoří. To, co je kolem, třeba lehne popelem, ale…"

"Myslím, že víc opravdu vědět nechci, děkuju," přerušila ho Katka stísněným hlasem. Teprve nyní si všichni uvědomili, že už je tma a podobné povídání je najednou začalo svým způsobem děsit. "Ještě mi řekni, co se pak stalo s jeho ženou," dodala po chvíli mlčení.

Adam pokrčil rameny. Zbytek nebyl moc zajímavý. "Když se to stalo, tak odjela pryč a už se tu nikdy neukázala."

Jirka se naklonil ke Katce a řekl: "A duch mrtvého cestovatele tu žije dodnes."

"Jasně, ŽIJE tady," odfrkl si David ve snaze uvolnit atmosféru, ale nepovedlo se mu to. Příběh, který všichni kromě Katky už tolikrát slyšeli, na ně v tomhle prostředí působil úplně jinak než když si ho vyprávěli za denního světla na lavičkách na návsi.

Jirka v ruce držel fotoaparát. "Kolik je hodin? Nemrknem se do toho pokoje?"

"Bude deset," odpověděla Iveta, ale nikdo se nezvedal.

"To tam mám jít sám?"

"Tak počkej na dvanáctou - hodina duchů, ne?" ozval se David. Jirka ještě chvíli váhal, rozhlížel se po hale a pak se posadil zpátky.

Katka se nervózně zavrtěla: "Už toho ducha někdo viděl?"

"Ne, nikdo sem totiž nechodí," ušklíbla se Iveta a dodala "To jen my jsme takoví blázni, že sem naběhneme rovnou s foťákem."

O půlnoci se všichni vydali nahoru do pokoje, ve kterém cestovatel uhořel. Katce se sice moc nechtělo, ale zůstat sama dole se jí také nezamlouvalo, tak se podřídila většině. Jirka prohlížel pokoj přes hledáček fotoaparátu a ostatní téměř bez dechu sledovali, jestli se náhodou z nějakého rohu místnosti nevynoří něco zvláštního. "Třeba se objeví na posteli," zašeptala Iveta lehce třesoucím se hlasem. Jirka okamžitě namířil fotoaparát na ohořelý nábytek. Adam potřásl hlavou a vyšel z pokoje ven. Připadal si divně. Raději sledoval potemnělou chodbu než aby koukal do té ložnice. Náhle se něco objevilo u schodů. Byla to nějaká mlha, která v hrubých obrysech připomínala lidskou postavu. Adam fascinovaně sledoval, jak se ten podivný útvar blíží k němu. Nedokázal se ani hnout. Zastavilo se to metr před ním a on teď skrz mlhu zahlédl rysy ohořelého obličeje. "Vy si mě chcete vyfotit…?" ozval se studený hlas. Adam neviděl na rty toho stvoření, ale věděl, že otázka přišla od něj. Neodpověděl. Mlha se zachvěla a pak se ozval hlas znovu. "Můžete si mě vyfotit, ale výměnou za to něco chci."

"Co?" hlesl Adam.

"Duši jednoho z vás," řekla hrůzu nahánějící postava.

"Nikdy!" vykřikl Adam. Iveta se otočila, když uslyšela jeho výkřik. "Co se děje?!" Obrysy mlhy se však mezitím rozplynuly a nikdo v chodbě nebyl.

Jirka se k němu okamžitě protlačil i s foťákem. "Co je? Vidíš něco?!" Adam byl bledý jako stěna. Naštvaně strčil do Jirkovy ruky, aby stočil fotoaparát dolů. "Musíme odsud vypadnout. Okamžitě."

"Co blbneš?" zamračil se na něj Jirka a ostatní ho zmateně pozorovali. Adam chytl za ruku Ivetu, kterou měl nejblíže, druhou popadl Davida a táhl je ke schodům.

"Adame, neblázni! Co se stalo?" běžela za nimi Katka, v patách měla Jirku. Adam si hodil na záda svůj batoh a vyrazil ke dveřím.

"Řekneš nám už konečně, co s tebou je?" křikl na něj David, který se mu vytrhl.

"Na vysvětlování není čas, řeknu vám to potom. Odjíždíme. Hned. Kdo nechce jít pěšky, tak jede se mnou, protože auto beru pryč," zavrčel Adam a vyběhl z domu ven.

"Sakra," zaklel Jirka, ale všichni vzali věci a následovali Adama k autu.

Jeli mlčky. Katka opatrně natáhla ruku a dotkla se Adamových vlasů. "Máš jeden pramen úplně bílý." Nereagoval. Zastavil až když byli na návsi ve vesnici. Pohlédl na ostatní ve zpětném zrcátku. "Musím vám něco říct…"

Když domluvil, Jirka vztekle praštil do sedadla. "Mohl sis´vymyslet aspoň něco důvěryhodnějšího. Prej vyměním to za duši někoho z vás. Kdo to kdy slyšel, aby chtěl duch něčí duši? Co by s ní dělal, prosím tě?" Vystoupil z auta a s pořádným prásknutím zabouchl dveře. Adam se podíval na zbylé kamarády. "Slibte mi, že do toho domu už nepůjdete," poprosil je. "Dobře," kývla Katka. David po chvíli také přikývl: "Slibuju."

"Iveto?" obrátil se Adam na kamarádku. Dlouze se na něj zadívala a pak vystoupila z auta. "Ahoj, Adame," řekla jen a zamířila pryč.

Příští týden se Adam dozvěděl, že se v pátek do opuštěného domu Jirka s Ivetou vydali znovu. Den nato Ivetu potkal. Byla v obličeji celá bledá, měla kruhy pod očima a kdyby ji nepozdravil, nevšimla by si ho. "Byli jste tam," řekl s pohledem na bílý proužek v jejích hnědých vlasech. Bojovně na něj hleděla. Neřekla ani slovo. "Kde je Jirka?" zeptal se Adam. Dívka jen zavrtěla hlavou a nechala ho stát na návsi. Když ho míjela, všiml si, že v podpaží drží fotoaparát…