Tajemný svět

Kdysi tomuto místu lidé říkali království. Nebylo to žádné pohádkové či bájné království, ale skutečné a reálné. Rozkládal se tu velký, přenádherný palác. Nezářil však zlatem, ale životem, rostlinami, které kvetly tisícerými barvami a stovky zvířat tu byly jako doma.
Lid patřil k tomu nejšťastnějšímu, co na zemi byl. Měli vše nač pomyslili, co si jen srdce přálo, to dostali. Ale pak přišla ona a stalo se neštěstí. Krása začala upadat a svět ztrácel sílu.
Na světlo se dostal zmar, jež nenechal na pokoji jedinou květinku, jediný život. Co žilo mělo zemřít. A to co zemřelo se mělo navrátit. Už ne jako živé, ale cosi na prahu života a smrti. Zpočátku slabé, ale po čase..
Světu bylo dobře, než se navrátila. Ale osud tomu tak chtěl, alespoň tak se to po generace vypravovalo, neboť jak jinak vysvětlit neštěstí, které s sebou přinesla a vehnala do něj lid, nevědomky, ale o to silněji. Nedokázala ho ochránit ani před sebou, natož před někým dalším. Horším, než byla ona.

Děsivý sen ji vytrhl už tak chatrného spánku. Ztěžka oddechovala na staré proděravělé matraci. Nadzvedla se, aby umožnila vzduchu lépe vstoupit do plic. Pomalu v temnotě začínala rozeznávat jednotlivé obrysy vybavení místnosti. Nebylo tu pra nic, než jedna postel, skříň, jejíž dveře se sotva mohli dveřmi nazývat, neboť držely jen na jednom pantu a jejich část se opírala o pokřivenou zeď. Malý stůl a rozklížená židle stály v druhém koutu, vyplňovaly jen prázdný prostor.
Sen jí připomněl dávnou minulost, kterou se den co den snažila zapomenout. Jak se zdálo, nemělo jí to být umožněno.
Zdá se to tak dávno co měla pocit, že našla vše po čem toužila. A možná, že i našla, ale tehdy netušila, že je to ono. Raději hledala dál, aby nepromeškala šanci na něco lepšího, přičemž si necenila toho, co se jí právě nabízelo. Byl to její svět a ona, ačkoliv byla silná, ukázala se býti slabou. Zradila sebe i ostatní.
V malé zaprášené a ušmudlané komnatě, jen pár kusů nábytku, žádný přepych. Ne jako tehdy. Teď měla jen malou postel, jež na rozvrzaných nohách sotva stála a skříň na jediný plášť co jí zbyl. A vzpomínka na její moc, dávnou, jako by snad ani nebyla. Jakoby to byl jen pouhý přelud, sen.
Položila ztěžka nohy na zem. Prach se zvířil. Vstala, přešla pomalu k oknu a skrz špínu, která na něj za čas, co tu žila, ulpěl, pohlédla ven. Kdysi tak krásný svět, který jí byl tak blízký, není, jsou jen pozůstatky, chaosu a nové síly nastolující řád. Pevný a neprostupný, kam ona už nemohla. Nesměla, pokud chtěla žít déle, než pár hodin. Byl to svět, který nenáviděla z celého srdce, ale umožnila jeho vznik. Nedokázala se mu postavit. Ne natolik, aby ukončila co začalo, dokud to šlo. Nyní bylo pozdě.
Povzdychla si. Tak moc chtěla být volná. Zavřela oči. Nechtěla vidět svět. Chtěla si vybavit ten starý, krásný opředený tajemstvími, jež byla mocná a vábivá. Čarokrásná to minulost.

Když byla ještě malá, jako by uplynulo tisíc let, byla jiná. Nebo se to o ní alespoň říkalo. Nikdy si nemyslela, že by nebyla jako ostatní. Ale lidé se jí vyhýbali, jako by byla nakažlivá. Nebezpečná. Přestože nikdy nikomu a ničemu neublížila. Postupem času přicházela na to, proč se kolem její osoby točila nenávist.
Skutečně nebyla jako ostatní, její vzhled, myšlení i povaha, bylo tolik jiné. Kamkoliv přišla tam se stalo něco prazvláštního, divného. Jakoby to bylo v ní. V její duši. Mágové se ukrývali, varovali lid, aby Té nevěřili, ať se k té osobě nepřibližují. Podivné zvěsti se šířily krajem o dívce s vlasy barvy deště v zapadajícím slunci a očima duhy. O temných schopnostech, kterýmiž byla schopna ovládnout zvěř i duši lidu. Zahubit květiny i stromy. Oživit mrtvé, zabít živé.
Žila v malé lesnické vesnici. Bylo jí určeno porodit syna, vychovávat, pracovat a pomáhat muži. Po čem však toužila, bylo opustit domov a vydat se do měst a míst mocnějších než je toto.
Tehdy, když ještě měla jméno, říkali jí Sell. Neboť jména, matky ani otce neměla, a tak jí obyvatelé dali sami jméno. Jméno pro opuštěnou a divnou, ale to až od chvíle co poznali jí.
Vlastnila malý dům, který patříval její opatrovnici a měla se vdávat. Vesnice vybrala pro ni vhodného muže, ač s nimi nesouhlasila nemohla se vzepřít vůli lidu, ale ani naplnit jejich vůli. A tak noc před svatbou opustila svou ves a vydala se do hlubin lesa, kterýž jí nyní měl poskytnout útočiště na její cestě. Konečně mohla naplnit svůj sen a osud.

Po otevření očí spatřila vycházející slunce. Ač slunci to podobno nebylo, neboť záře nebyla laskavá a hřejivá, ale spalující a ničící živé. A v dáli postavy, temné jako samo peklo. Bez duše, bez mysli, bez budoucnosti. Jen nástroje k ovládnutí posledních živých. Mezi nimi by určitě našla ty co milovala, ale teď to byly jen jejich mrtvé schránky, které měli míti jiný osud, než pohybovat se po loukách tvořených popelem.
Odvrátila se, nemohla se dále dívat. Den ode dne si více vyčítala, že se mu nepostavila, ale nevěděla jak. Nedokázala ho svou mocí přemoci. Věděla, že může, ale jak, to jí nikdo neřekl.

Mnoho dní i nocí trávila v lesích, polích a lukách. Vesnice už ji nejspíš přestala hledat. Tím, že opustila domov, zajistila si doživotní vyhostění. Teď už neměla kam se vrátit. Zbyla jí jen cesta v před.
Po čase, když došlo jídlo, uchýlila se k rozhodnutí skrýt se v lese, kterýž se nacházel na hranici světa. O tomto lese panovalo mnoho pověstí, o tajemných zvucích linoucích se z jeho hlubin, tajemných postavách střežících hranici a podivných zmizeních. Nikdy však nebylo potvrzeno jestli je to pravda, ale to vesničanům nevadilo. Nechodili sem.
Dlouho stála na hranici louky a prvních kořenů. Stála tam dokud nespadly první kapky chladného podzimního deště. Teprve tehdy se odhodlala vstoupit na neznámé území. Ten jediný krok rozhodl o celém jejím dalším osudu.
Skrz koruny stromů se žádná dešťová voda k ní nedostala. Musela si protřít oči, aby si přivykla na šero, které zde panovalo. Neboť ani slunce neprošlo skrz listí. Poprvé ve svém životě pocítila pocit bezpečí, blízkost domova. Vzduch zde byl pro ni samozřejmostí, jakoby znala každý kořen i rostlinu. Došla k cíli, který si sama nevybrala, i tak věděla, že je to ono.

Do teď si při této vzpomínce vybavila ten prapodivný pocit, který ji na chvíli byl schopen navrátit život do žil. Ale pak pokaždé přišel smutek. Les už dávno nebyl, lehl popelem při jednom z velkých požárů po její porážce.
Zbývalo už je jedno město k podrobení. Odolávalo nejvíce, ale nyní už nemělo proč bojovat, nic nezbylo. Stejně by už neměli kde žít, neboť oni potřebují k životu zeleň a čistý vzduch a to už zde není.

Jejich první setkání nepatřilo mezi ty nejlepší co v životě zažila. Spíše mezi ty nejhorší, neboť on byl přesně typem člověka, který nejdříve koná a pak se ptá.
Procházela lesem a hledala něco co by se dalo snít. A tehdy ji udeřil do tváře kámen. Z ničeho nic, malý avšak rozhodující. Okamžité jí začala téct krev po tváři. A tehdy ho poprvé spatřila.
Muže, či spíše chlapce, jež brzy měl dospět. Stál tam se škodolibým úsměvem a v ruce si pohazoval dalším kamenem. Jeho oči plály podivnou mocí a krutost v nich byla ještě skryta. Však brzy na to se zjevila ve velmi nečekané podobě.
„Tohle je zakázané místo. Copak to nevíš?“ Jízlivý tón, a ani aroganci se nesnažil skrýt. „Sem nesmíš vstupovat, pokud nejsi zvána.“
„Cožpak toto není les? Ten přeci nepatří nikomu, tak nevím proč bych měla čekat na pozvání či povolení.“ Jak si ho tak prohlížela, věděla, že to nebude přítel. „Cožpak zde je zvykem vítat návštěvníky kameny? Takové přivítání jsem ani nečekala.“ Setřela si krev z tváře a ucítila nepříjemné zacukání v ráně.
„Je zvykem vítat jen ty co známe, ne ty co tu nemají co dělat“
„Zadrž Bale. Snad bychom se měli nejdříve zeptat kdo je to a co tu chce, než začneme jednat.“ Starý muž si ji bedlivě prohlížel. „Nebo si to raději chcete nechat pro sebe?“
Chvíli na něj hleděla, působil uklidňujícím dojmem. „Říkají mi Sell. Hledám místo, kdy bych mohla nějakou dobu zůstat.“
Zhluboka se nadechla a čekala co se teď bude dít. Stařec si ji ještě chvíli prohlížel. A pak se rozhodl.
„Následuj mne Sell, ukážu ti kde můžeš nějaký čas zůstat.“ Odvrátil se, a vstupoval pomalu do hlubin lesa.

Tehdy se měla otočit. Utíkat pryč a neohlížet se. To byl ještě čas, ale ten okamžik co se za nimi vydala do lesa byl největší chybou jejího života.

Jejich cesta byla dlouhá, pomalu se začalo stmívat. A krajina jako by to vycítila, proměňovala se. Objevovaly se a kvetly roztodivné květiny, plné barev, jež zářili do noci. A měsíc na nebi svítil jako slunce ve dne, jen s chladnou září. Stromy měly listy žluté barvy, jež vypadaly jako malé drobné hvězdy kousek nad zemí. Stezka pod jejich nohama také vyzařovala cosi tajemného.
Z nenadání se před nimi zjevilo město, které až do teď bylo skryto kopci a keři rostoucími všude okolo. Obrovské nádherné město s majetnou tváří vystavenou nejen v obdiv návštěvníkům, ale i lidem, jež zde žijí. Malé chaloupky roztodivných tvarů se rozkládaly po celém údolí. Tisíce lidí procházelo ulicemi a nad jejich hlavami, na kopci, stál palác. Vypadal jako obrovitá sladká věc. Stovky věží a oken. Sídlo toho to místa, jejich vedení a ochrana.
Na první pohled to nebylo patrno, ale něco bylo špatně, ač vše působilo v pořádku. Byl zářivě zelený, obrostlé květy, stromy se svěžími listy všelijakých barev vytvářely podivný obraz živého domu. Ale cesta, která k němu vedla rušila okolí. Jakoby tráva a květy zde zapomněly kvést, nebo nemohly.
Procházeli uličkami a květiny kolem nich pučely, rostly. Tráva na zemi zelenala. Stromy začaly plodit ovoce.Kudy prošli tam se objevila tráva, květiny, zvěř. Jakoby tu začínal život, který tu předtím chyběl.
Došli k malé chaloupce, stařec se sehnul a otevřel dubové dveře. „Tady můžeš nějaký čas zůstat Sell. Jen jednu věc však musíš slíbit“
„Jakou?“
„Nikdy nevstoupíš do paláce. Nebudeš se k němu přibližovat. To zde musí dodržovat všichni.“
„To vám mohu slíbit.“ Usmála se na něj a vstoupila do domku.
„Starče, děláš chybu.“ Bale pochybovačně kývl hlavou k ní, netušil však jakou má pravdu.

Slzy, kteréž se snažila udržet, vyhrkly. Nechtěla plakat, neboť tak truchlila sama nad sebou a ne nad ostatními. Proklínala Bala za tu větu, ale cožpak on mohl za to, že ji naplnila. Měla se držet slibu, který dala a mohli všichni žít i nadále v poklidu a míru. Ale ona nemohla, tak moc jí vábilo zakázané území, že se tam musela vydat.

Pokojík, jež se nalézal za dveřmi nebyl nijak veliký, ale ani malý. Bylo tam vše co potřebovala k tomu, aby tu teď několik dní žila. Postel vypadala jako z nějaké pohádky. Načechrané polštáře i peřina vábily k okamžitému ulehnutí. Stolek s židlí nepůsobily naprosto příznivým dojmem, ale k tomu k čemu měli sloužit postačily.
Zrcadlo naproti dveřím vypadalo spíše jako okno, neboť bylo po okrajích vymalováno rostlinami a kopci, jako by se rovnou ven dívala.
Po většinu dní se pohybovala po městě. Prohlížela si krámky, které nebyly nijak velké, ale za to v hojném množství. Kam jen se šla podívat, tam byl nějaký krámek s kořením, nádobím, hračkami a jinými podivnými věcmi, které ani nedokázala pojmenovat.
Vypadalo to jako dokonalé město, ale něco tu nebylo správně. Podivné ticho vládlo městem. Nikdo se nesmál, nemluvil na hlas. Jen šeptal, jakoby se bál, že někoho či něco vzbudí.
Po čase už nebylo kam jít, kam se podívat, co nového prozkoumat. Za to ale palác byl stále nedotčen. Vábil ji čím dál více, lákal ji k sobě svou tajemností, svým zákazem přiblížit se k jeho branám. Po té co na něho celou noc hleděla s vášní, nemohla se ubránit a vydala se do výšin, aby poznala co je na něm tak nebezpečno, že k němu nemůže jít.
Čím blíže byla k paláci, tím více měla pocit, že ji cosi přitahuje. Neumožňuje se otočit a vrátit zpět. Jakoby byla už jen cesta v před. Nebylo návratu pro ni, ani pro lid.
Její pohled padl na obrovské, kované dveře, jež na ni hleděli. Ano, hleděli. Jako hledí milenec na milenku. Nemohla se pohledu vzepřít, a chtě nechtě natáhla ruku vstříc chladné masité klice.
Prvotní dotyk byl chladný, ale pak začala pálit, jakoby sáhla na samotné peklo. Neucukla. Naopak se vší odhodlaností pevně stiskla a otevřela. Dveře bez jediného vrznutí se lehce otevřely a jí se naskytl pohled na dlouhou temnou chodbu.
Vstoupila. Opatrně našlapovala. Znenadání se rozžehly pochodně umístěné podél zdí. Jejich matné světlo vykreslilo prostor. Vymezilo zdi, podlahu, strop. Pokračovala hlouběji do zákoutí tohoto domu.
Na zde vysely stovky obrazů. Jeden vedle druhého, v řadě jako mrtvý vojáci. Stovky lidí, každý jiný a přec majíc něco společného. Tetování, malinké nenápadné na hřbetu ruky. Květ podivné květiny měli všichni. Tohle byl jejich dům a nyní i její. Neboť ona měla stejné tetování na své ruce. Nikdy ji nenapadlo co by mohlo znamenat. A nyní je jí pravda vyjevena.

Ještě tehdy mohla odejít. Ale koho by napadlo, že místo, jež se zdá býti domovem, může být i zhoubou. Neměla pokračovat, opakovala si každý den.
Poslední dny přemýšlela, zda by se něco změnilo, kdyby to nebyla ona, ale někdo jiný. Jestli by to dopadlo tak špatně, krutě. Snad. Snad ne. Kéž by se to mohla dovědět.

Nebylo tu žádných dveří, jen jedny na konci chodby. Vycházelo z nich mdlé světlo namodralé barvy. Vydala se k němu. Kroky se rozléhaly prostorem jako dunivé zvuky zvonů. Temné varování.
Pokusila se dotknout dveří, ale byly mrazivé. Poprvé ucukla. Rozhlédla se, měla pocit, jakoby na ni někdo hleděl, ale nikde nikdo. Nasála do plic sílu místa a sáhla na kliku a trhla dveřmi.

Jak jen mohla. Nač chtěla vstupovat kam neměla. Mělo jí to varovat. Ale ona ne, musela. Vypustila ho na svět a umožnila mu ovládnout vše. Byla naivní, myslela si, že je to jen hloupý dětinský slib.
Musí se přestat litovat. Cožpak to jde jen se dívat? Nic neudělat? Ne! Musí se konečně vzchopit. Využít poslední příležitost. Víc už jich nebude.

Nejsilnější vítr jaký kdy zažila se vyhrnul ze dveří. Srazil jí k chladné zemi. Nad lesem se objevilo zlověstné mračno, které se rozšiřovalo, až celou oblohu zakrylo nepropustným .
Když se jí podařilo vstát vypadalo všechno jako dřív, ale nebylo.
Stál ve dveřích vedoucích do síně. Snažila se mu pohlédnout do tváře, ale ta byla kryta světlem vycházejícího z nebe za ním. Vydala se směrem k němu, ale po pár krocích pochopila, kdo je ten neznámý. Bale.
„Konečně. Věděl jsem, že nebudeš schopna uposlechnout rady a vypustíš mou duši na svět.“ Posměšný tón ji bodal.
„Co tím myslíš?“ strach v jejím hlase byl více než patrný.
„Pustila jsi na svět démona. A teď bude vše moje. Konečně bude svět mým královstvím.“
„Sám dobře víš, že ti to nedovolím.“ Snažila se být statečnou, ačkoliv nevěděla jak by mu čemkoliv zabránila.
„Jak myslíš, má drahá. Až to skončí už to nebude svět, který jsi znala a ty nebudeš sama sebou“

To co se dělo potom si nepamatovala. Trvalo dlouho než se jí paměť obnovila a ona byla schopna říci co se stalo. V mysli se jí objevily bolestivé vzpomínky, která snad by raději neměla. Všechna její moc, jež měla, ačkoliv o ní nevěděla zmizela s pokusem zvrátit to co vypustila ven. Vyvolala ji z vnitřku své duše, vydolovala ji na povrch a umožnila ji bojovat. Ale on byl silnější, mnohem silnější než si myslela a její sila byla tak slabá, jako malé děcko.

Měla dar o němž ji vesničané říkali, ale ona nevěřila. Nepovšimla si ho. Ale teď, když proti ní stal Bale, pocítila jak koluje v jejích žilách. Musela zkusit co dokáže. Ač věděla, že to nebude dobré, že toho v ní není tolik, kolik by bylo třeba.
Zavřela oči, nadechla se zhluboka, jakoby právě přišla na svět a tohle byl její první nádech. Zprudka, bez varování otevřela své oči, vypustila ze svého těla všechnu sílu a směřovala ji proti Balovi, ale ten jakoby to čekal. Vyhnul se a provedl cosi, co nestihla postřehnout. Jen ucítila nesnesitelnou bolest v prsou. Následně upadla do milosrdných mdlob.

Když se probrala byla v tomto domku. A Bale se jí smál do očí. Tehdy ho viděla naposledy. A slova, která pronesl na rozloučenou jí stále zněla v uších. „Nikdy nechoď ven, nebo to bude tvůj konec Sell.“ A pak už jen jízlivý smích.
Od toho dne byla stále uvnitř a jediné spojení se světem bylo okno. Pozorovala svět, ale nemohla zasáhnout. Viděla stovky mrtvých, kteří byli přetvořeny na jeho služebníky a ona? Nezasáhla, nepomohla.
Ale nyní našla v sobě dostatek síly, už nemohla pozorovat bezpráví ke kterému dopomohla.. Z rozbité skříně vytáhla proděravělý plášť a vyšla ven. Štiplavý vzduch a mrtvé ticho zde vládlo.
Věděla kam jít. Bylo jen jedno místo kde se to dalo zastavit, nebo alespoň v to doufala. Stoupala do kopce, kde kdysi stával tajemný palác o němž se už nikdy víc nedozví. Pustina, jež se na jeho místě rozkládala byla tvořena jen popelem a jílem. To bylo její místo. Místo poslední naděje, jež věděla, že neskončí jen pro ni, ale i pro zbytek lidí co žil.
Naposledy pohlédla na nebe. Tolik toužila spatřit hvězdy, ale skrz kamenná mračna nebyly vidět.
„Dnes je tvůj poslední den Bale!“ křikla do větru. Věděla, že jí uslyší neboť on slyšel vše.
Poslední nádech. Konečně věděla jak probudit sílu v jejím těle, jen se nebát. Srdce puklo. Zhroutila se k zemi, ale nezůstala tam ležet, země její tělo přijala. Přeměnila. Začal růst strom. Zpočátku klíček, pak stromek a nakonec obrovský košatý strom se stovkami větví. Kořeny prorůstaly zemí a kam kořen dosáhl tam se zazelenala tráva, květiny, keře a stromy.
Krajina zase začínala být tou co dříve. Kopce v dáli se měnily, navracel se život. Vítr si začal pohrávat s korunami stromů a nebe bylo jasné. Hvězdy zářily jen pro ni.
Lidé začali stavět nové domy. A krajem se nesl nehlasný výkřik „Sell…“