Havrani

Les ve větru šuměl a po obloze líně plula velká šedivá oblaka. Václav Hájek v teplém oblečení příliš zimu nepociťoval a rychle se snažil sekyrkou nasekat dřevo na zatopení. Okolí si moc nevšímal, ale po chvíli mu neuniklo, že vítr náhle ustal. Pokračoval v sekání, přičemž se hluk sekyrky rozléhal lesem, ve kterém pojednou zavládlo nepřirozené ticho.
Rukávem kožichu si utřel zpocené čelo a zároveň letmo zrakem přehlédl les. V něm se nepohnula ani větývka, což mu přišlo zvláštní. Chvíli hleděl všemi směry, jestli neobjeví příčinu té náhle změny. Nic však podezřelého nespatřil, a tak začal nasekané dřevo dávat do vozíku. S ním za chvíli vyjel z lesa a přitom se náhle odněkud z dálky ozvalo krákání, které stále sílilo. Nevšímal si jej a teprve až při náhodném se zadívání k obloze spatřil velké hejno letících havranů. Vzápětí však k jeho úžasu celé nebe zčernalo, přičemž se začalo ztichlým krajem rozléhat šumění křídel.
„No nazdar. Copak se to děje? Že by havrani začali hromadně odlétat?“ zeptal se sám sebe a chvíli ohromeně pozoroval nespočet letících havranů. Chtěl pokračovat v chůzi, když tu náhle spatřil velmi velkého havrana. A ten za okamžik začal kroužit vysoko nad ním.
„Mě asi havrane, nesezobneš, i když si pěkně velkej,“ řekl mu a zadíval se upřeně na něho. Pták pak hlasitě zakrákoral a to takovým způsobem, že mu přeběhl mráz po zádech. Odtrhl od něho zrak a začal opět táhnout vozík. Havran se však zase ozval a byl tentokráte mnohem níže. Hájek zbystřil pozornost a pevně sevřel sekyrku v ruce. Havran náhle přímo nad ním zpomalil kroužení a roztáhl svá křídla, přičemž se jakoby ve vzduchu zastavil. Hned na to ke své mu zděšení Hájek spatřil místo havrana orla, který roztahuje drápy. Než se vzpamatoval z leknutí, opět hleděl na havrana.
„Proboha, co to bylo? Já mám snad vidiny,“ pomyslel si zmateně a strnule sledoval, jak oblohou táhnou další hejna havranů. Ta odlétla stejně rychle, jak přilétla.
Několik minut ještě pociťoval mírné mrazení v zádech a stále měl před očima onen výjev. Naplněný vozík dřívím pak opět začal táhnout a celou cestu domů mu to, co zažil, nešlo z hlavy.
Když přišel domů, jeho manželka seděla pobledlá za stolem v kuchyni. Než se jí stačil zeptat, co se stalo, začala sama.
„Byla tu Nováková. Měla v noci sen. Čekají nás moc zlý časy!“
„Už zase měla nějaký ten svůj prorockej sen?“ zeptal se a přitom se pousmál.
„Víš, že předpověděla krizi, smrt Masaryka i Mnichov.“
„Jo. A co tentokráte předpovídá?“
„Až přiletí k nám havrani, tak…“
„Co!?“
„Ano, havrani.“
„Když jsem byl v lese, tak zrovna hned několik hejn havranů letělo!“
„Ježíši Kriste! Ona zase měla pravdu!“
„Počkej. Vo co se přesně jedná?“ zeptal se vážně a znovu se mu v duchu vybavil orel.
Než mu stačila odpovědět, ozvalo se z venku zabušení na okno. A za ním stála notně vyděšená sousedka Nováková.
„Co se děje? Hoří snad?“ zeptal se hned.
„Pojďte se podívat! Už přiletěli přesně tak, jak se mi to dneska v noci zdálo!“ vyhrkla ze sebe.
Oba hned vyšli ven, kde se už scházeli lidé. A za několik minut došli ke hradu, který skýtal pohled, jenž jim vyrazil dech. Stovky a stovky havranů sedělo na Velké věži hradu v naprostém tichu bez pohnutí. Pod plujícími temnými mraky celý hrad vyhlížel zlověstně a pak pojednou všichni havrani naráz vzlétli a odlétli jedním směrem.
„To je zlé znamení!“ vyhrkla Nováková.
„Bude určitě válka!“ mínil jeden z přihlížejících. Hájek si opět vybavil svůj zážitek a začal tušit možné souvislosti. Byl 14. březen 1939.