Čarodějnice z Loch Baile (13. část)

37. Ve spleti chodeb
Veronika i přes šok, který utrpěla, stále ještě neztrácela naději. Moc dobře si všimla, že čarodějnice řekla, že je k tomuto místu připoutána. Kdyby se jí podařilo utéct – a nejlépe někam do zahraničí -, nemusela by ji už nikdy najít!
Ano, musí odtud utéct. Po čtyřech přelezla napříč jeskyní k místu, kde si myslela, že zmizela čarodějnice s Gabrielou. Rozhodně tam musí být nějaký tajný vchod. Vší silou zatlačila do stěny. Ozvalo se drolení kamene a stěna se mírně posunula. Veronika v duchu zajásala. Dostane se odsud! Napjala všechny své síly a opřela se do zdi ještě více. Ozvalo seš další skřípění a stěna odskočila. Veronika cítila, jak skulinkou mezi kameny proniká dovnitř chladný vzduch. To jí dodalo další odvahu a sílu.
Ještě jednou se opřela o stěnu, ta ještě jednou odskočila a skulina byla teď tak velká, že se jí byla Veronika schopná protáhnout.
Podřela se sice při tom kde mohla, ale v tu chvíli jí to bylo jedno. Byla šťastná, že se dostala na svobodu.
Pak však nastala další problém. Veronice došlo, že to tak lehké nebude. Ocitla se ve spleti temných chodeb, ve kterých se navíc vůbec nevyznala.
Co teď? Gabriela přece u sebe měla baterku! Při troše štěstí jí třeba vypadla z kapsy. S námahou se protáhla zpět a rychle prohledala podlahu. Našla to, co hledala. Baterka ležela v rohu u zdi. Veronika ji popadla a nahmatala vypínač. Úplně si oddechla, když baterka blikla a rozsvítila se. O jeden problém méně.
Znovu se protáhla úzkým otvorem a stanula před rozhodnutím, kam se vypravit. Nakonec se rozhodla pro levou chodbu.
Celou cestu jí tlouklo srdce jako divé. Snad nikoho nepotká. To by byl asi její konec. Chodby však byly zcela prázdné. Připadalo jí, že už jde celou věčnost, i když byla na cestě teprve pár chvil.
Nemohla postupovat příliš rychle, protože mdlé světlo baterky ozařovalo temnotu příliš slabě. Když došla až na konec chodby, zděsila se – před ní se rozevíraly další dva otvory.
Kolik má tahle jeskyně vlastně chodeb? Vždyť je to úplné bludiště! Veronika zpanikařila a začala zběsile pobíhat kolem dokola. Vběhla do první chodby, na kterou narazila. Byla tak krátká, že se z ní vynořila asi za pět vteřin.
A před ní opět stálo rozcestí. Veroniku to však nijak nepřekvapilo. Proběhla křižovatkou napříč a zamířila dál do temnoty.
Avšak hned za první zatáčkou přehlédla kámen stojící hned uprostřed cesty a nešikovně o něj zakopla. Baterka ji při pádu vylétla z ruky a roztříštila se o stěnu. Veronika se opět ocitla v naprosté tmě. A ještě se zle namohl koleno. Prohmatala si ho a zjistila, že za tu chvilku nateklo jako balón. I přes tepající bolest v noze se pomalu napřímila a opřela se o stěnu.
Co teď? Bez světla se daleko nedostane. A s tou nohou také ne. Každopádně – pokud zůstane tady ,dřív nebo později ji zde najdou. Ano, nejlepší bude zůstat v pohybu. A třeba i najde východ. Pokud bude mít štěstí.
A rukama před sebou ohmatávala kdejaký kout. Chodby stále byly prázdné, alespoň nějaké štěstí. Tahle chodba, kterou šla, byla neobyčejně dlouhá. A pokud mohla Veronika říct, nenapojovaly se na ni ani žádné další chodby.
Veronika už byla naprosto zoufala. Sama se odtud rozhodně nedostane… Najednou se jí zdálo, že nějak lépe vidí a že se na protější stěně odráží jakési světlo. Cesta právě prudce zatáčela doleva. Je to snad východ?
Veronika se dlouho nerozmýšlela a rozeběhla se (co jí napuchlá noha dovolila) dopředu. Vůbec v tu chvíli nepřemýšlela nad tím, že ona záhadná záře není ani v nejmenším podobná dennímu světlu. Že spíše vypadá jako od plamenů. Prostě už chtěla být venku. Někde pryč. Tam, kde na ni čarodějnice nebude moct.

38. V záři ohně
Teprve když se Veronika vynořila z chodby, poznala, že není venku. Nadšení ji okamžitě opustilo. Nevystřídal ho však strach a beznaděj, nýbrž údiv.
Ocitla se ve velké jeskyni, doslova obrovské. Přesně v prostředku stála ohromná hranice s kůlem uprostřed, kolem které plulo ve vzduchu nespočetně duchů. Na stěnách plály pochodně.
Když se Veronika trochu vzpamatovala, uvědomila si, že ji tady mohou lehce spatřit a rozhodně by se dlouho nerozpakovali s tím, aby ji chytili. Schovala se tedy za nejbližší balvan a pozorně sledovala, co se bude dít.
Vypadalo to jako nějaký ceremoniál. Byla snad ona hranice nějaký oltář? Co to má všechno znamenat? Na co ti duchové čekají?
Odpovědi se jí dostalo za chvíli. Odkudsi z druhé strany dovnitř vplula čarodějnice. Za ní vstoupila Gabriela v doprovodu několika duchů, aby nemohla utéct.
Veronika všechno sledovala s napětím a pochopení v ní rostlo společně se strachem, takže slova, která pronášela čarodějnice k davu, vůbec nevnímala.
Za několik okamžiků nahnaly „strážní“ duchové Gabrielu k pochodním. Ta se hrůzou hroutila a padla na zem. Duchové ji však okamžitě probrali tím, že prolétly skrze ni a přinutili ji si vzít pochodeň.
V další chvíli jí už nahnali na hranici a připoutali ji ke kůlu. Byla tak vystrašená, že nemohla ani křičet.. v příštím okamžiku omdlela znovu a pochodeň jí vyklouzla z povislé ruky. Suché roští chytlo okamžitě a oheň se v mžiku rozšířil po celé hranici. Jeskyni zaplavila jakási podivná vůně bylinek. Gabriela se tentokrát probrala sama, ani k tomu nepotřebovala cizí pomoci. Jakmile ucítila sálající žár a spatřila rudé jazyky plamenů, začala křičet.
Veronika, fascinovaná zrůdností této scény, podvědomě vyšla zpoza balvanu a pomalu kráčela doprostřed jeskyně, v tu chvíli nemyslela, vůbec nevěděla, co dělá. V hlavě jí šrotovalo všechno možné bez jakéhokoliv ladu.
Tak tohle ji tedy čeká! Dopadne jako tyhle ostatní dívky, které se tady vznáší ve vzduchu kolem ní. Nebo ji snad čeká něco mnohem horšího? Je přece Gurbeyho poslední potomek.
Gabrielin křik zatím ustal a hlava jí spadla na prsa. Dav duchů začal neklidně poletovat. Veronika sice očekávala, že to může přijít a dokonce si i myslela, že je na to připravená. Nebyla.
Když se po chvíli z Gabrielina těla vynořil její duch, začala Veronika srdceryvně křičet. . ještě než omdlela, viděla, jak se k ní vzduchem přibližují duchové s čarodějnicí v čele.
Probudila se v temné jeskyni. Netušila, jestli je to ta samá či ne, ale upřímně jí to bylo jedno. Na útěk už nepomýšlela. Věděla, že to nemá cenu. Čarodějnice ji určitě nechala hlídat. A i kdyby se odtud dostala, stejně v temných chodbách opět zabloudí. Prostě nemá šanci.
Pak ji napadlo, co tomu asi řekne matka, když se nevrátí domů? určitě bude mít radost. Stejně ji nikdy neměla ráda… Pro ni existoval jenom Jaroušek, který ani nebyl její syn.
Veronika se kysele usmála. Proč se vracet domů, když tam na ni stejně nikdo nečeká? Pak ji napadla další myšlenka. Proč už vlastně se životem neskončila dávno? Beztak nestojí za nic…
Zkusila se pohodlněji uvelebit na zemi. Proč by vlastně utíkala a snažila se zachránit si život? Nic tam na ni nečeká, kdežto tady má možnost pomoci nebohé duši v jejím utrpení. Vždyť to čarodějnice řekla sama, že Veronika je v tom všem polední článek.
Brzo bude po všem. Strach už ji opustil.nahradil ho pocit rezignace. Rezignace na všechno. Veronika si podložila hlavu rukama a únavou usnula.

39. Doslov
Lesem bloudil bledý duch. Nechtěl nikoho strašit ani nikomu ubližovat., chtěl si jen užívat ptačího zpěvu a vůně květin. Od doby, co čarodějnice zmizela, stala se z tohoto mrtvého místa opět živá příroda.
Lidé se přestali lesa bát a lesní cestičky opět ožily dupotem houbařů a turistů. V korunách stromů švitořili ptáci a poskakovaly veverky. V houštinách dováděla mláďata, mýtiny byly plné zvěře.
Duch byl spokojený. Nakonec byl rád, že vše tak dopadlo. Po takovém „životě“ ještě za života vždy toužil. Teď se mu to splnilo.
Neopustil by tohle místo za nic na světě.