Road to nowhere

Stojím pod mostem. Chladný městský vítr s chutí blízkého deště bičuje moji tvář, která se pohupuje v rytmu hudby, která se vytváří díky stěnám, stromům, domům, lidem, myšlenkám a vzpomínkám.
Tak mnoho, toho dosáhli. Tolik toho prožili a přesto…chtějí víc.
Chtějí odplout na místo, nekonečného klidu. Utéct před ještě nevypuklou válkou, téhle uspěchané doby. Chtějí pryč…navždy. Chtějí klid a pokoj. Nechtějí se vrátit…nikdy.
Sobci? Lakomci? Ale…! Kdo by chtěl vidět ráj a potom se vracet do pekla?
Uspěchaná doba, myšlenky, vzpomínky…
To je dar, který si každý přeje…..utéct….nikým nebýt chycen.
Tohle je výhra! Netvař se, že ti ublížím….vždyť jsi to chtěl, přál sis to…cestu nikam.
Cestu nikam, tam a zpátky a přesto být stále na konci a na začátku.

Stojím pod mostem a začíná pršet. Mé vlasy vlhnou vodou, která stíká dolů.
Dala jsem ti na výběr, teď už je to na tobě…chceš to? Nebo ne? Jestli ne, můžu to dát i někomu, kdo to chce – cestu nikam, pryč od uspěchané doby, myšlenek, vzpomínek a nekonečného hluku, přes který ani neslyšíš svoje slova, nářky a přání.

Stojím pod mostem a svítá.
Brána byla znovu otevřena – do cesty nikam.
Já slyšela přání i přes ten hluk. Neobviňujte mě, jsem prostě taková jaká jsem...!
Vždyť já nemůžu za to, že si vybírají cestu nikam…měli na výběr…mohli si vybrat.

Stojím pod mostem a znovu….ten vítr.