Nespoutaná

Drobné dlaně měla opřené o sklo okna a toužebně hleděla do dálky. Přála si jen tak bezstarostně vyběhnout ven, stejně jako tehdy, když byla ještě malá holčička.
Z obývacího pokoje přeplněného drahým, nepoužívaným a nepotřebným nábytkem k ní doléhaly hádající se hlasy nic neregistrujících rodičů. Doma to nemohla vydržet už ani minutu. Jen si přehodila přes hlavu tmavé cípaté šaty a zmizela za vchodovými dveřmi.
Šla pořád dál, nepřemýšlela, prostě jen šla a šla…
Nevnímala, že obloha se mezitím zatáhla černočernými mraky a že k ní doléhá zlověstné hřmění. Nevnímala začínající drobné kapičky deště, které tolik připomínaly jemnou předehru před tvrdou písničkou.
Jediný výdech větru přivál mračna ještě blíž a roztrhl je. Tak, jako se z mraků začaly valit obrovské provazce vody a nemilosrdně šlehat špinavou zem, ji, a vůbec všechno, tak dívka začala křičet do liduprázdné krajiny svůj žal. Burácející vítr zaduněl ještě víc a vlivem jeho poryvu se cípy těch lehoučkých letních šatiček daly do pohybu a odhalily tak dlouhatánské nohy, sahající snad až do těch rozzuřených nebes. Drobná ručka odhodila z čela vodou nacucané až po pas dlouhé vlasy a malinko se zachvěla zimou. Dívka v zuřícím lijáku odhodlaně došla až na nedaleký kopec, kde vztáhla štíhlé ruce k nebi a nechala déšť, aby ji šlehal do tváře.
Splynula s oblohou. Byla NESPOUTANÁ.

Dovětek: Pro někoho nad obzorem a pro někoho přímo nad hlavou rozsekl mraky zářivý blesk. Rozhlížel se po prázdné louce, až uviděl postavu, stojící s rukama rozpaženýma k nebi…